Od slávy k úpadku

24. kapitola — Ovoce nevědomosti

Boží náklonnost k Izraeli vždy závisela na jeho poslušnosti. Na hoře Sínaj uzavřeli Izraelci s Bohem smlouvu a stali se jeho “zvláštním vlastnictvím” 2. Mojžíšova 19,5. Tehdy svorně prohlásili: “Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil.” 2. Mojžíšova 19,8. Bůh si je vyvolil za svůj lid a oni jej přijali za svého Boha. SU 114.1

Když se po čtyřiceti letech putování pouští přiblížili k cíli své cesty a stanuli na hranici zaslíbené země, obnovili ti, kteří zůstali Bohu věrní, na Sínaji uzavřenou smlouvu a zavázali se k jejímu dodržování. Skrze Mojžíše je pak Bůh vyzval k tomu, aby se nespojovali s okolními pohanskými národy a uctívali živého Boha (viz 5. Mojžíšova 4). Také jim kladl na srdce, aby zachovávali jeho přikázání. A důrazně je varoval před modlářstvím, které bylo rozšířené mezi okolními národy. “Dávejte si pozor, abyste nezapomněli na smlouvu Hospodina, svého Boha, kterou s vámi uzavřel, a neudělali si tesanou sochu, zpodobení čehokoli, co ti Hospodin, tvůj Bůh, zakázal.” 5. Mojžíšova 4,23. SU 114.2

Pak Mojžíš před nebem i zemí, které si povolal za svědky, prohlásil, že pokud se Izraelci po osídlení zaslíbené země začnou klanět rytinám a odmítnou uctívat pravého Boha, budou odvedeni do zajetí a rozptýleni mezi pohany. “V zemi, do níž přejdete přes Jordán, abyste ji obsadili, rychle a nadobro vyhynete. Nebudete v ní dlouho živi, ale budete vyhlazeni. Hospodin vás rozptýlí mezi kdejaký lid, že z vás v pronárodech, kam vás Hospodin zavede, zbude jen malý počet.” 5. Mojžíšova 4,26.27. SU 114.3

Toto proroctví se zčásti naplnilo v době soudců a úplně pak, když byl Izrael odveden do asyrského a Juda do babylonského zajetí. Satan neustále usiloval o to, aby vyvolený národ nedbal na “přikázání, nařízení a práva” (5. Mojžíšova 6,1), která se zavázal navěky zachovávat. Dobře věděl, že když Izraelce svede k tomu, aby chodili za jinými bohy, sloužili jim a klaněli se jim, zcela jistě vyhynou (viz 5. Mojžíšova 8,19). SU 114.4

Nepřítel Božího lidu však ve svých plánech nepočítal se soucitem toho, který je “plný slitování a milostivý, shovívavý, nanejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích” 2. Mojžíšova 34,6.7. Dokonce i v těch nejtemnějších údobích historie vyvoleného národa jim Bůh sesílal do cesty takové věci, které sloužily k jejich dobru. “Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit,” prohlásil Bůh skrze Ozeáše, “on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval.” Ozeáš 11,3. SU 114.5

Hospodin s nimi zacházel velmi jemně a skrze proroky jim posílal svá napomenutí. Kdyby Izrael slova proroků respektoval, vyhnul by se velkému ponížení. Protože však odmítli zachovávat jeho zákon, Bůh byl nucen nechat je odvést do zajetí. “Můj lid zajde, protože odmítá poznání,” prohlásil Bůh. “Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe… Zapomněls na zákon svého Boha.” Ozeáš 4,6. SU 115.1

V každém období mělo přestupování Božího zákona stejné důsledky. V době Noema, kdy se nespravedlnost rozrostla do takových rozměrů, že ji nebylo možné déle tolerovat, vynesl Bůh nad lidstvem nekompromisní rozsudek: “Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země…” 1. Mojžíšova 6,7. V časech Abrahama obyvatelé Sodomy odmítli poslouchat Boha a zachovávat jeho zákon; překročili hranici božské trpělivosti a svojí neposlušností rozdmýchali oheň Božího hněvu, který je nakonec strávil. SU 115.2

Období před odvedením Izraele do zajetí se vyznačovalo podobnou měrou neposlušnosti. Ozeáš popsal stav tehdejší společnosti takto: “Hospodin vede při s obyvateli země, protože není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev.” Ozeáš 4,1.2. SU 115.3