Od slávy k úpadku

Samospravedlnost

V důsledku napáchaných hříchů se Židé začali od Boha opět vzdalovat. Přestali být schopni vnímat duchovní význam symbolických obřadů. Začali spoléhat na dílo svých rukou — na přinášené oběti — a zcela zapomněli na zásluhy toho, na nějž oběti ukazovaly. Ve snaze “uplatnit svou vlastní” spravedlnost udělali z náboženství soběstačný formalismus (viz Římanům 10,3). Přestali být spokojení s nařízeními vydanými Bohem a začali k nim přidávat vlastní. A čím dál pak od Boha byli, tím přísněji dbali na jejich dodržování. SU 266.1

Kvůli všem těmto zbytečným a obtížným nařízením lidé přestali být schopni zachovávat zákon. Božská pravda přítomná v symbolických obřadech byla pohřbena pod vysokými nánosy lidské tradice. Ti, kdo ze srdce toužili sloužit Bohu, úpěli pod těžkým břemenem. SU 266.2

Izraelský lid se od Boha vzdálil natolik, že zcela ztratil představu o poslání zaslíbeného Vykupitele. Místo aby toužili po vykoupení z hříchu, toužili po obnovení své světské moci. Vyhlíželi mesiáše, který Izraeli pomůže získat vládu nad celým světem. Tak se satanu podařilo připravit srdce lidí, aby Mesiáše odmítli, až se objeví. Jejich pýcha a nesprávná očekávání jim zabránily objektivně posoudit důkazy o jeho mesiášství. SU 266.3

Více než tisíc let Židé vyhlíželi příchod zaslíbeného Spasitele. Jeho jméno vzývali v písních a proroctvích, při chrámových obřadech i v soukromých modlitbách. Když pak ale nakonec přišel, nepoznali jej. “Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.” Jan 1,11. Nenašli na něm nic, co by v nich vyvolalo touhu jej následovat (viz Izajáš 53,2). SU 266.4

Způsob jeho života je totiž usvědčoval ze sobeckosti. Nenáviděli jeho pravdomluvnost, a když přišla závěrečná zkouška, zavrhli Svatého Izraelského a stali se zodpovědní za jeho ukřižování. SU 266.5