Od slávy k úpadku

Zahájení stavby chrámu

Přibližně padesát tisíc přesídlených Židů využilo této překrásné příležitosti a vydalo se stavět “Hospodinův dům v Jeruzalémě” Ezdráš 1,5. Mnoho přátel “je podpořilo stříbrnými nádobami a zlatem, majetkem a dobytkem i vzácnými dary… Král Kýros také vydal předměty Hospodinova domu.” Ezdráš 1,6.7. SU 210.1

Dlouhá cesta pouští se obešla bez větších komplikací a šťastní lidé se ihned pustili do obnovy toho, co bylo zničeno. “Představitelé rodů” (Ezdráš 2,68) darovali své prostředky na úhradu stavby chrámu. Když to viděli obyčejní lidé, ochotně se k nim přidali a dobrovolně přinesli dary ze svého skrovného majetku. (Viz Ezdráš 2,64-70.) SU 210.2

V co nejkratší době byl postaven oltář na místě, kde stál starý oltář na chrámovém nádvoří. “Když nastal sedmý měsíc, … shromáždil se lid jednomyslně do Jeruzaléma”; společně obnovil chrámovou službu, která byla od zničení Jeruzaléma přerušena, a “slavili svátek stánků” Ezdráš 3,1.4. Pro hrstku věřících bylo postavení oltáře velkou vzpruhou. A jejich odvaha rostla úměrně tomu, jak pokračovala příprava stavby chrámu. Protože lidé kolem sebe viděli mnoho věcí, jež byly němou připomínkou odpadnutí jejich otců, zatoužili po viditelném znamení božského odpuštění a náklonnosti. Prahli po Božím projevu přízně víc než po znovunabytí osobního majetku. A přestože si uvědomovali, že je Bůh v jejich blízkosti, usilovali o ještě větší požehnání. Těšili se na okamžik, až z nově postaveného chrámu zazáří Boží sláva. SU 210.3

Stavitelé v sutinách objevili několik obrovských kamenů, které nechal na stavbu chrámu přivézt král Šalomoun. Ty byly připraveny ke stavbě a k nim bylo přidáno mnoho nového stavebního materiálu. Krátce nato byl položen základní kámen. Stalo se tak před zraky tisíců lidí, kteří se přišli podívat, jak práce na chrámu pokračuje. Když pak byl pokládán úhelný kámen, lidé “opěvovali Hospodina a vzdávali mu chválu a čest” Ezdráš 3,11. SU 210.4

Všichni, kdo se účastnili pokládání úhelného kamene, se měli v souladu s atmosférou události z celého srdce radovat. Avšak s tóny oslavné hudby a s provoláváním chvály se mísily zvuky, které byly v rozporu s náladou tohoto radostného dne. “Mnozí z kněží a levitů i představitelů rodů, starci, kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče, když byly kladeny základy tohoto domu před jejich očima.” Ezdráš 3,12. Tito stařešinové naříkali nad následky dlouhotrvající neposlušnosti. Kdyby lidé jejich generace naplňovali záměry, které měl s Izraelem Bůh, nedošlo by ke zničení Šalomounova chrámu a nebyli by odvlečeni do zajetí. SU 210.5

Nyní se však podmínky změnily. Hospodin dovolil svému lidu, aby se vrátil do své země. Smutek měla vystřídat radost. Bůh přesvědčil Kýra, aby jim pomohl s obnovou chrámu. Avšak místo radosti byla srdce některých naplněna nespokojeností a strachem. Ve srovnání s Šalomounovým chrámem se jim budova, kterou se nyní chystali postavit, zdála být bezvýznamná. SU 210.6

Projevy nespokojenosti měly na mnohé zmalomyslňující vliv. Stavitelé si začali klást otázku, jestli má vůbec cenu pokračovat ve výstavbě chrámu, který se stal předmětem otevřené kritiky a příčinou nářků. Mezi lidmi byli ovšem i takoví, kteří nedostatky stavby nevnímali tak tragicky. Ti “radostně hlaholili, až se to rozléhalo. Radostný hlahol nebylo možno rozeznat od pláče lidu. Lid totiž hlaholil tak mohutným hlaholem, že se to rozléhalo dodaleka.” Ezdráš 3,12.13. SU 211.1

Lidé, kteří se při pokládání základního kamene nedokázali radovat, si patrně neuvědomovali, jaký jejich slova plná nesouhlasu a zklamání budou mít na ostatní vliv. Neuvědomovali si, jak moc jejich nespokojenost zpomalí výstavbu Božího domu. SU 211.2

Nádhera prvního chrámu se stala pro Izrael v době před odvedením do zajetí zdrojem pýchy; chrámová služba však Izraelce nedokázala přiblížit Bohu, protože své oběti nepřinášeli v pokoře a poníženosti. Vždy když lidé zapomenou na to, co je základem Božího království, stane se z bohoslužeb výstřední masová zábava. A když zavrhnou prostou zbožnost, jejich srdce začne toužit po velkolepých stavbách, bohaté výzdobě a ohromujících bohoslužbách. SU 211.3

Bohu se líbí, když se v církvi praktikuje upřímná zbožnost, která jeho lid odlišuje od okolního světa. Hodnotí ji podle toho, jak její členové rostou v poznání Krista a jak se prohlubuje jejich duchovní zkušenost. Bůh hledá v lidech lásku a dobrotu. Krása umění se nevyrovná kráse povahy Kristových následovníků. I kdyby byl sbor sebechudobnější, ale jeho členové odráželi Kristův charakter, na jejich bohoslužbách budou přítomni andělé. SU 211.4

“Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý,
jeho milosrdenství je věčné!
Tak ať řeknou ti, kdo byli Hospodinem vykoupeni,
ti, které vykoupil
z rukou protivníka,
které shromáždil ze všech zemí,
od východu, od západu,
severu i moře.” Žalm 107,1.2. SU 212.1