Velké drama věků

12. kapitola — Reformace ve Francii

Po špýrském protestu a augsburském vyznání, které znamenaly vítězství reformace v Německu, následovala temná léta sporů. Zdálo se, že protestantismus, oslabený rozkolem svých přívrženců a útoky nepřátel, je definitivně odsouzen k zániku. Tisíce lidí zpečetilo své svědectví vlastní krví; vypukla občanská válka. Někteří z předních zastánců věc reformace zradili, nejušlechtilejší z knížat — stoupenců reformace — padli do rukou císaře a byli vláčeni jako zajatci od města k městu. Ve chvíli, kdy se již vítězství zdálo na dosah, utrpěl císař porážku. Musel se dívat, jak mu kořist uniká z rukou, a nakonec musel zákonem zaručit svobodu pro učení, jehož zničení si předsevzal jako životní cíl. Dal v sázku své království, poklady i vlastní život, aby kacířství zničil; dožil se však jen toho, že viděl svá vojska zničená v bojích, vyprázdněnou pokladnu, mnohá jeho území ohrožovaly vzpoury, zatímco víra, kterou se marně snažil potlačit, se šířila. Karel V. bojoval proti všemohoucí síle. Bůh prohlásil: “Buď světlo,” avšak císař se pokoušel uchovat neporušenou tmu. Své záměry nedokázal uskutečnit. Předčasně zestárlý, vyčerpaný dlouhým bojem, vzdal se nakonec trůnu a uchýlil se do samoty kláštera. VDV 142.1

Ve Švýcarsku — stejně jako v Německu — nastaly pro reformaci černé dny. Mnoho kantonů sice přijalo reformaci, jiné se však se slepou umíněností držely učení Říma. V katolických kantonech pronásledovali ty, kdo toužili poznat pravdu, a to vedlo nakonec k občanské válce. Zwingli a mnozí jeho spolupracovníci padli v krvavé bitvě u Kappelu; Ökolampad, zdrcený hroznými katastrofami, zanedlouho zemřel. Řím slavil vítězství a na mnoha místech se zdálo, že znovu získá všechno, co ztratil. Nicméně Pán, jehož úradek je od věčnosti, svou věc ani svůj lid neopustil a reformace se mohla šířit do dalších zemí. VDV 142.2

Ve Francii se první signály reformace objevily ještě předtím, než tam zaznělo jméno Martin Luther. Jedním z prvních francouzských reformátorů byl stařičký Lefévre, profesor pařížské univerzity, upřímný a horlivý stoupenec papežství. Při studiu staré literatury upoutala jeho pozornost Bible a Lefévre zavedl její studium mezi svými studenty. VDV 142.3

Lefévre byl nadšeným ctitelem svatých a připravoval dějiny světců a mučedníků, jak o nich hovoří církevní legendy. Dílo vyžadovalo mnoho práce, když však už měl zpracovanou značnou část knihy, napadlo ho, že by mu v práci mohla pomoci Bible, a začal ji proto s tímto záměrem studovat. Zjistil, že se v ní opravdu píše o svatých, ale jinak než v římském kalendáři. To bylo překvapení! Lefévre znechuceně odložil práci na dějinách světců a začal se věnovat studiu Písma. To, co v něm objevil, začal záhy také učit. VDV 143.1

V roce 1512 — tedy předtím, než své působení zahájil Luther nebo Zwingli — Lefévre napsal: “Bůh nám prostřednictvím víry dává spravedlnost, která nám jedině díky jeho milosti dává právo na věčný život.” (Wylie, sv. 13, kap. 1) O tajemství vykoupení řekl: “Jak nevýslovně velká je to proměna. Bezhříšný je odsouzen a hříšník je vysvobozen. Požehnaný snáší zlořečení a zlořečený dostává požehnání. Život umírá a mrtvý žije. Sláva je překonána tmou a člověk, který neznal nic než tápání, je oděn slávou.” (D'Aubigné, sv. 12, kap. 2) VDV 143.2

Učil, že sláva za spasení patří jen Bohu, člověku pak přísluší poslouchat. Prohlásil: “Jsi-li členem Kristovy církve, jsi částí Kristova těla; patříš-li ke Kristovu tělu, máš Boží přirozenost… Kdyby jen lidé dokázali pochopit tuto výsadu, jak čistě, svatě a bezhříšně by žili a s jakým opovržením by posuzovali všechnu slávu tohoto světa, když by ji porovnali se slávou, kterou dostali — se slávou, kterou lidské oko nedokáže vnímat.” (D'Aubigné, sv. 12, kap. 2) VDV 143.3