Velké drama věků

Dodatek č.4 Uctívání obrazů

“Uctívání obrazů … bylo jedním z těch bludů, které se vplížily do církve skrytě a téměř nepozorovaně. Tato zhoubná zvyklost se jako jiná kacířství nevyvinula najednou, neboť v tom případě by se setkala s rozhodným nesouhlasem a s odmítnutím. Začalo to však pod naprosto nevinnou záminkou a pak se postupně zaváděl jeden zvyk za druhým, až církev hluboko zabředla do skutečného modlářství, aniž přitom narazila na nějaký odpor, ba aniž jí to někdo vůbec vytknul. A když se pak konečně objevily snahy o jeho vymýcení, zjistilo se, že zlo již zapustilo kořeny tak hluboko, že je nelze odstranit. Nutno to přičíst modlářskému sklonu lidského srdce a jeho náchylnosti sloužit výtvoru více než Stvořiteli…” VDV 440.3

“Sochy a obrazy byly poprvé zavedeny do kostelů ne proto, aby se uctívaly, nýbrž jednak místo knih, aby byly poučením pro ty, kdo neumějí číst, jednak aby ovlivňovaly myšlení věřících. Je pochybné, zda to splnilo tento záměr. I kdybychom připustili, že tomu tak zpočátku bylo, brzy tomu tak být přestalo. Ukázalo se, že obrazy a sochy umístěné v kostelech spíše zatemňují, než osvěcují mysl nevědomých — spíše zmenšují, než zvyšují zbožnost věřících. I když byly určeny k tomu, aby upoutaly lidskou mysl k Bohu, odvracely ji od uctívání Boha k uctívání výtvorů.” (J. Mendham, Sedmý všeobecný koncil, Druhý nicejský, Úvod, str. III—VI.) VDV 440.4

“Obrazy, původně jako výzdoba, později k poučení, se od nejstarších dob dávaly do hrobek, do kostelů, byly na domech a na nářadí všeho druhu. Naráželo to na odpor, který byl překonán v době Konstantinově. Z obrazů se lidé měli učit dějinám, které obrazy a sochy znázorňovaly, byly to tedy jakési knihy pro nevzdělané. Současně měl obraz zdobit posvátné místo. Poznenáhlu tu však začal působit ještě další zájem, proti němuž se rané křesťanství kdysi co nejrozhodněji stavělo. Uctívat relikvie a obrazy stvoření, vyjímat je z běžného užívání a zacházet s nimi s pietou, je člověku vrozeno. Obrazy Krista, Marie a svatých byly uctívány již od 5. století. Lidé je pozdravovali, líbali, vrhali se před nimi na zem, zcela jako kdysi pohané. V naivním a pevném přesvědčení, že modlářství nemůže křesťany ohrozit, nechala církev pronikat pohanství, ba sama mu napomáhala… V 7. století a na začátku 8. století provozovali zvláště mniši výnosný obchod s obrazy. Kostely a kaple byly plné obrazů a relikvií. Bylo to jako za pohanství, jen vkus se změnil… S obrazy ovládla lid ‘mnišská zbožnost’ spočívající v tupém zírání na obrazy a křesťanství začalo upadat.” (Adolf v. Harnack, Dějiny dogmatu) VDV 440.5

“Byzantské spory o obrazech se přenesly na západ tím, že papež Hadrián I. poslal Karlu Velikému akta nicejského koncilu. Karel Veliký dal svým dvorním teologem Alkuinem vyhotovit obsáhlou disputaci (Libri Carolini) odmítající uctívání obrazů, v níž se akta nicejského synodu článek za článkem vyvracela a v níž se jako jediný účel náboženských obrazů uznávalo jen poučení lidu a důstojná výzdoba církevních prostor. Tyto zásady byly potvrzeny franckým synodem ve Frankfurtu (roku 794).” (Náboženství v dějinách a v současnosti, sv. I.) VDV 441.1

Prameny: Záznam o jednání a rozhodnutích Druhého nicejského koncilu z r. 787, povolaného k tomu, aby schválil uctívání obrazů, viz Garonius, Církevní anály, Antverpy 1612, J. Mendham, Sedmý všeobecný koncil, Druhý nicejský; Ed. Stillingfleet, Defense of the Discourse Concerning the Idolatry Practiced in the Church of Rome, Londýn 1686; A Select Library of Nicene and Post-Nicene Fathers, New York 1900; Charles J. Hefele, A History of the Councils of the Church From the Original Documents. VDV 441.2