Touha věků

150/361

Záchrana v bouři

Učedníci neodrazili od břehu hned, jak jim Ježíš přikázal. Chvíli čekali a doufali, že k nim přijde. Když však viděli, jak rychle se stmívá, “vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum”. Jan 6,17. Od doby, kdy přijali Ježíše za svého Pána, od něho ještě nikdy neodešli tak nespokojení a netrpěliví. Reptali, protože jim nedovolil prohlásit jej za krále. Zlobili se sami na sebe, že tak ochotně poslechli. Mysleli si, že kdyby byli vytrvalejší, mohli dosáhnout svého cíle. TV 238.4

Začínala se jich zmocňovat nevěra. Touha po slávě je zaslepila. Věděli, že farizeové Ježíše nenávidí. Chtěli ho však vidět na trůnu, který mu podle jejich mínění patřil. Nedokázali se smířit s tím, že následují učitele, který má moc konat zázraky, a přitom jim lidé spílají jako podvodníkům. Budou snad navždy pokládáni za stoupence falešného proroka? Cožpak Kristus nikdy neprosadí svoji královskou moc? Proč se nepředstaví ve své skutečné slávě a neusnadní jim jejich strastiplné poslání? Proč nezachránil Jana Křtitele před násilnou smrtí? Učedníci si tak dlouho kladli tyto otázky, až byli duchovně zmateni. Nakonec se ptali: Není snad Ježíš přece jen podvodníkem, jak tvrdí farizeové? TV 238.5

Toho dne vykonal Ježíš před zraky učedníků podivuhodné činy. Zdálo se, že nebe sestoupilo na zem. Vzpomínka na tyto vzácné a slavné události měla posílit jejich víru a naději. Kdyby si o těchto věcech spolu otevřeně promluvili, nemuseli upadnout do pokušení. Oni však zcela propadli pocitu zklamání. Na Kristova slova: “Seberte zbylé…, aby nic nepřišlo nazmar!” (Jan 6,12) nedbali. Úplně na toto požehnání zapomněli. Octli se uprostřed rozbouřených vln. V hlavě se jim honily nesmyslné myšlenky a Pán dopustil, aby je sevřela ještě větší úzkost a zcela zaměstnala jejich mysl. Tak tomu bývá ve chvílích, kdy si lidé sami zbytečně přidělávají starosti a těžkosti. Učedníci k tomu neměli důvod. Skutečné nebezpečí je teprve čekalo. TV 239.1

Hnala se k nim prudká bouře, a oni na ni nebyli připraveni. Po tak krásném dni to byla nečekaná změna. Když se zvedla vichřice, velmi se polekali. Zapomněli na svoji nespokojenost, nevěru a netrpělivost a všichni se usilovně snažili zachránit loď před potopením. Místo, kde se měli setkat s Ježíšem, nebylo od Betsaidy daleko a za příznivého počasí trvala plavba jen několik hodin. Nyní je však vítr hnal stále dál a dál od cíle. Učedníci zápasili s vlnami až do čtvrté noční hlídky. Byli vyčerpaní a začínali propadat beznaději. Tma a rozbouřené vlny jim ukázaly jejich bezmocnost a oni zatoužili po svém Učiteli. TV 239.2

Ježíš na ně nezapomněl. Ze břehu viděl, jak celí vystrašení bojují s bouří. Ani na chvíli neztratil své učedníky z očí. S nesmírnou péčí sledoval, jak se loď s jeho nejbližšími zmítá ve vlnách. Vždyť tito muži se měli stát světlem světa. Ježíš bděl nad svými učedníky jako milující matka nad svým dítětem. Když se vzpamatovali, zbavili se nezdravé ctižádosti a začali pokorně volat o pomoc, byli vyslyšeni. TV 239.3

Když už si mysleli, že jsou ztraceni, spatřili v záblesku světla, jak se k nim po vodě blíží tajemná postava. Nepoznali, že je to Ježíš. Svého Zachránce považovali za nepřítele. Zmocnila se jich hrůza. Ruce, které až dosud pevně svíraly vesla, povolily. Loď se bezmocně zmítala ve vlnách. Zraky celé posádky upřeně hleděly na vidinu muže, který kráčel po zpěněných vodách jezera. TV 239.4

Mysleli si, že je to přízrak, předzvěst jejich zkázy, a křičeli strachy. Ježíš šel dále, jako by je chtěl minout. Vtom ho však poznali a začali prosit o pomoc. Jejich milovaný Učitel se obrátil a uklidnil je slovy: “Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!” Matouš 14,27. TV 239.5

Ještě si ani nestačili uvědomit, co se děje, a Petr byl radostí téměř bez sebe. Jako by tomu stále nemohl uvěřit, zvolal: “‘Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!’ A on řekl: ‘Pojď!’” Matouš 14,28.29. TV 239.6