Velké drama věků

184/291

Zlo se šíří na zemi

Ve stejném duchu, který vyvolal vzpouru v nebi, je veden odpor vůči Bohu i na zemi. Podobně jako kdysi s anděly jedná satan i s lidmi. Jeho myšlenky nyní ovládají lidi, kteří odmítají Boha. Ti se podobně jako satan pokoušejí odstranit omezení Božího zákona a slibují jiným, že přestupováním Božích požadavků získají svobodu. Jestliže jim pak někdo hřích vytkne, vyvolá to v nich nenávist a odpor. Když Boží varovná poselství zasáhnou jejich svědomí, svádí je satan, aby se obhajovali a snažili se pro své jednání získat podporu druhých. Své chyby se ani nesnaží napravit — a když jim někdo něco vytkne, cítí se pobouřeni, jako by dotyčný byl příčinou jejich těžkostí. Odpor namířený proti těm, kdo se opovažují vytknout jiným jejich hřích, se ovšem projevuje od doby spravedlivého Ábela až podnes. VDV 325.6

Satan svádí lidi k hříchu také tím, že jim falešně představuje Boha, jak to dělal v nebi, když označoval Boha za přísného a panovačného. A když se mu to podařilo, tvrdil, že nespravedlivé Boží požadavky jsou příčinou pádu člověka do hříchu, právě tak jako zapříčinily jeho vzpouru. VDV 326.1

Věčný Bůh však zjevuje svou povahu, sám o sobě říká, že je “Hospodin, Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu.” 2. Mojžíšova 34,6.7. VDV 326.2

Vyhnáním satana z nebe projevil Bůh svou spravedlnost a uchoval čest své vlády. Když se však dopustil hříchu člověk, protože podlehl lži odpadlého knížete andělů, prokázal Bůh svou lásku tím, že dal svého jednorozeného Syna, aby zemřel za lidstvo, které padlo do hříchu. V nabídce záchrany člověka se projevil Boží charakter. Kristův kříž dokazuje celému vesmíru, že Bůh není odpovědný za to, že se Lucifer vydal cestou zla. VDV 326.3

Skutečná povaha původce zla se naplno odhalila během zápasu mezi ním a Pánem Ježíšem — v době, kdy Spasitel žil na této zemi. Nic nemohlo satana tak účinně připravit o sympatie andělů a celého věrného vesmíru jako jeho krutý boj proti Vykupiteli světa. Rouhavá žádost, aby se mu Kristus poklonil, jeho troufalost, když vynesl Krista na vrchol vysoké hory a na střechu svatyně, jeho zákeřný návrh, aby Kristus skočil dolů, neutuchající zloba, se kterou ho pronásledoval z místa na místo a naváděl kněze a lid, aby odmítli Kristovu lásku a aby nakonec volali: “Ukřižuj ho! Ukřižuj ho!” — to všechno vyvolávalo mezi obyvateli vesmíru údiv a rozhořčení. VDV 326.4

To satan naváděl tehdejší svět, aby odmítl Krista. Vynaložil všechnu svou moc a prohnanost, aby Ježíše zničil. Věděl totiž, že Kristova láska a milosrdenství, jeho soucit a dobrota ukazují světu Boží charakter. Satan se snažil popřít všechno, co Boží Syn řekl, a použil lidi jako své nástroje, aby život Spasitele naplnil utrpením a zármutkem. Lež a překrucování, jimiž se snažil mařit Ježíšovo úsilí, projevy nenávisti a kruté obžaloby namířené proti tomu, jehož život byl prostoupen bezpříkladnou láskou a dobrotou, to vše vycházelo z hluboko zakořeněné pomstychtivosti. Dlouho potlačovaná závist a zloba, pomsta i nenávist se naplno projevila na Golgotě, kde ukřižování Božího Syna sledovalo celé nebe v němé hrůze. VDV 326.5

Když byla přinesena velká oběť, vystoupil Kristus na nebesa; pocty andělů však odmítl — dokud nepředloží Otci prosbu: “Chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já.” Jan 17,24. Tehdy se s nevýslovnou láskou a mocí nesla z Otcova trůnu odpověď: “Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!” Židům 1,6. Ježíš zůstal bez poskvrny. Když skončilo jeho ponížení, když přinesl svou oběť, bylo mu dáno jméno nad každé jiné jméno. VDV 327.1

Teď už bylo jasné, že satan nemá pro své provinění žádnou omluvu. Odhalil svou pravou povahu lháře a vraha. Ukázalo se, že ve stejném duchu, kterým ovládal lidi, by vládl také obyvatelům nebe. Tvrdil, že přestoupení Božího zákona přinese svobodu a vyšší úroveň života, ukázalo se však, že přináší jen otroctví a zkázu. VDV 327.2