Cesta ke Kristu

Růst v Kristu

Změnu srdce, kterou se stáváme dítkami Božími, nazývá Bible znovuzrozením. Bible přirovnává tuto změnu také ke klíčení dobrého semene, zasetého hospodářem. Podobně jsou ti, kdo byli právě obráceni ke Kristu, “jako novorozené děti” (1. Petrův 2,2), jež porostou (viz Efezským 4,15) v dospělé muže a ženy v Kristu Ježíši. Jako dobré semeno zaseté na poli porostou a mají přinášet plody. Izaiáš praví, že “nazváni budou stromy spravedlnosti, které zasadil Hospodin, aby se oslavil” Izajáš 61,3. Obrazů z přírody bylo použito proto, abychom mohli snáze pochopit tajemné pravdy duchovního života. CK 46.1

Ani veškerá moudrost a obratnost člověka nedokáže vzbudit život v nejnepatrnější věci přírody. Rostliny nebo zvířata mohou žít jen skrze život, který vdechl sám Bůh. Právě tak jen skrze život vdechnutý Bohem se může zrodit duchovní život v srdcích lidí. Dokud se člověk nenarodil “shůry”, nemůže se účastnit života, který přišel dát Kristus. CK 46.2

Jak je tomu s životem, tak je tomu i s růstem. Jen Bůh vytvoří z poupěte květinu a z květiny plod. Jeho mocí se semeno vyvíjí, “napřed stéblo, potom klas, pak v klasu plná pšenice” (Marek 4,1). A prorok Ozeáš praví o Izraeli, že “rozkvete jako lilie”. “Oživnou jako obilí, rozkvetou jak réva” Ozeáš 14,5.7. A Ježíš nás vyzývá, abychom si všimli lilií, jak rostou (viz Lukáš 12,27). Rostliny a květiny nerostou proto, že vynakládají vlastní sílu, úsilí a péči, nýbrž proto, že dostávají od Boha to, co jim k životu poskytuje. Dítě nemůže vlastní silou nebo z vlastního popudu vyrůst ani o píď a právě tak my si nemůžeme vlastním úsilím zajistit duchovní růst. Rostlina a dítě rostou tím, že přijímají ze svého okolí to, co jim pomáhá k životu - vzduch, sluneční svit a potravu. Čím tyto dary přírody jsou pro živočichy a rostliny, tím je Kristus těm, kdo v něho věří. Je jejich “světlem věčným”, “slunce a štít” Izajáš 60,19; Žalm 84,11. Bude “jako rosa Izraelovi”, “jako když sestupuje déšť na posečenou louku” Ozeáš 14,5; Žalm 72,6. Je živá voda, “Boží chléb, který sestupuje z nebe a dává život světu” Jan 6,33. CK 46.3

V nepřekonatelném daru, jímž byl jeho Syn, obklopil Bůh celý svět ovzduším milosti, které je právě tak skutečné jako vzdušný obal, jenž obklopuje zeměkouli. Všichni, kdo se rozhodnou dýchat toto životodárné ovzduší, budou žít a růst v dospělé muže a ženy v Kristu Ježíši. CK 47.1

Jako se květina obrací ke slunci, aby jí jeho zářivé paprsky dopomohly ke kráse a souladnosti, tak se máme my obracet ke Slunci spravedlnosti, aby na nás zářilo světlo nebes a naše povaha se vyvíjela k obrazu Kristovu. CK 47.2

Tomu nás učí Ježíš, když praví: “Zůstaňte ve mně, a já ve vás; jako výhonek nemůže nésti ovce sám od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně... Beze mne nemůžete činit nic” Jan 15,4.5. Abyste mohli žít svatým životem, jste právě tak závislí na Kristu, jako je výhonek závislý na kmeni, aby mohl růst a přinášet ovoce. Jste-li odtrženi od Krista, nemáte života. Nemáte sílu, abyste odolali pokušení nebo rostli v milosti a svatosti. Přebýváte-li v něm, budete moci prospívat. Bude-li váš život vycházet z Krista, neuschnete, ani nezůstanete bez ovoce. Budete podobni stromu, zasazenému u tekoucích vod. CK 47.3

Mnozí si myslí, že část práce musí vykonat sami. Spoléhají na Krista, že jim odpustí hříchy, pokoušejí se však žít správně vlastním úsilím. Každý takový pokus musí ztroskotat. Ježíš praví: “Beze mne nemůžete činit nic.” Náš růst v milosti, naše radost, naše užitečnost - to vše zcela závisí na našem spojení s Kristem. Porosteme v milosti, budeme-li ve styku s ním, každý den, každou hodinu, budeme-li v něm přebývat. Kristus je nejen původcem naší víry, ale i jejím dokonavatelem. Kristus je první a poslední, je vždycky. Má být s námi nejen na začátku a na konci naší cesty, ale při každém našem kroku. David k tomu praví: “Hospodina si před oči stavím stále, a když je mi po pravici, nic mnou neotřese” Žalm 16,8. CK 47.4

Ptáš se: “Jak mohu přebývat v Kristu?”- Stejně, jako když jsi ho přijal poprvé. “Jak jste přijali Krista Ježíše Pána, tak v něm dále choďte.” “Spravedlivý z víry bude živ.” Koloským 2,6; Židům 10,38. Odevzdal jsi se Bohu, abys byl celý jeho, abys mu sloužil a byl ho poslušen, a přijal jsi Krista za svého Spasitele. Nemohl jsi dosáhnout odpuštění svých hříchů sám ani si přetvořit srdce. Když jsi se však odevzdal Bohu, uvěřil jsi, že toto vše pro tebe učiní Bůh pro Kristovy zásluhy. Vírou jsi se stal Kristovým vlastnictvím a vírou v něm porosteš - tím, že budeš dávat a že budeš přijímat. Musíš dát vše - své srdce, svou vůli, svou službu, musíš se dát Bohu celý, chceš-li být poslušen všech jeho přikázání; a musíš také všechno přijmout - Krista jako plnost požehnání, aby přebýval v tvém srdci, byl tvou silou, tvou spravedlností, tvým věčným pomocníkem - aby ti dal sílu k poslušnosti. CK 48.1

Zasvěť se Bohu hned ráno, to ať je tvá první činnost. Modli se: “Přijmi mě, Pane, celého jako své vlastnictví. Kladu všechny své plány k tvým nohám. Použij mne dnes ve své službě. Zůstaň ve mně a dej, abych celé své dílo dokonal v tobě”. Tak se modli každodenně. Každé ráno se posvěť Bohu pro nadcházející den. Předlož mu všechny své plány, aby svou prozřetelností určil, které se mají uskutečnit a které nikoli. Tak vkládej každý den svůj život do rukou Božích a tvůj život se bude stále více a více utvářet podle života Kristova. CK 48.2

Život v Kristu je život vyrovnaný. Nemusí v něm být nějaké citové vzrušení, ale má v něm být trvalá pokojná důvěra. Naději nevkládáš v sebe, nýbrž v Krista. Tvá slabost se spojuje s jeho silou, tvá nevědomost s jeho moudrostí, tvá křehkost s jeho vytrvalostí a silou. Nesmíš se proto dívat na sebe, nesmíš myslet na sebe, nýbrž se musíš dívat na Krista. Přemýšlej o jeho lásce, o kráse a dokonalosti jeho povahy. Kristus v sebezapření, Kristus v pokoře, Kristus v čistotě a svatosti, Kristus ve své nevýslovné lásce - to jsou náměty pro rozjímání. Jen tehdy, miluješ-li Krista, máš-li ho za příklad, spoléháš-li plně na něho, jen tehdy se měníš k jeho podobě. CK 48.3

Ježíš praví: “Přebývejte ve mně.” Tato slova vyvolávají představu odpočívání, stability, důvěry. Zve nás: “Pojďte ke mně,...a já vám dám odpočinek” Matouš 11,28.29. Slova žalmistova vyjadřují tutéž myšlenku: “Odpočívej v Hospodinem a čekej na něj.” A Izaiáš nám dává ujištění: “V utišení se a v doufání bude vaše spása” Žalm 37,7; Izajáš 30,15. Toto odpočívání však nespočívá v nečinnosti, neboť ve Spasitelově pozvání je zaslíbení o odpočívání spojeno s výzvou k práci: “Vezměte na sebe mé jho... a naleznete odpočinek” Matouš 11,29. Srdce, které plně odpočívá v Kristu, pracuje pro Krista nejopravdověji a nejhorlivěji. CK 49.1

Zabýváme-li se vlastním já, odvracíme se od Krista, zdroje síly a života. Právě proto se satan stále snaží odvést naši pozornost od Spasitele a zabránit tomu, abychom s ním byli v souladu a ve spojení. Snaží se rozptýlit naši mysl světskými radovánkami, životními starostmi, potížemi a strastmi, nedostatky druhých lidí nebo vlastními chybami a slabostmi. Nedej se oklamat jeho výmysly. I mnozí z těch, kdo jsou opravdu svědomití a kdo chtějí žít pro Boha, svede často k tomu, že přemýšlejí o svých chybách a slabostech, a při tom doufá, že je oddělí od Krista a tak nad nimi zvítězí. Neměli bychom proto myslet především na sebe a neměli bychom žít v úzkosti a strachu, zda budeme spaseni. To všechno nás odvrací od zdroje síly. Svěř se plně Bohu a důvěřuj mu. Mluv o Ježíši a mysli na něho. Dovol, aby se v něm ztratilo tvoje“já”. Odlož všechny pochybnosti, zapuď všechen strach. Říkej spolu s apoštolem Pavlem: “Co žije, nejsem již já, ale Kristus žije ve mně. Pokud nyní žiji v tělesnosti, je to život ve víře Syna Božího, jenž ke mně pojal lásku a vydal sám sebe za mně.” Galatským 2,20. Odevzdej se Bohu. On uchová to, co jsi mu svěřil. Odevzdáš-li se do rukou toho, jenž tě miluje, provede tě bezpečně úskalími. CK 49.2

Když vzal Kristus na sebe lidskou podobu, připoutal k sobě lidstvo poutem lásky, jenž nemůže přetrhnout žádná síla, leda se k tomu rozhodne člověk sám. Satan nás stále navádí a popouzí, abychom toto pouto přetrhli, abychom se rozhodli odloučit se od Krista. Proto musíme bdít, zápasit, modlit se, aby nás nic nemohlo svést k tomu, abychom si zvolili jiného pána, vždyť tak můžeme učinit kdykoli, protože máme svobodnou vůli. Mějme proto stále upřený pohled na Krista a on nás bude chránit. Díváme-li se na Ježíše, jsme v bezpečí. Nic nás nemůže vytrhnout z jeho ruky. Vzhlížíme-li stále k němu, “jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně” 2. Korintským 3,18. CK 49.3

Takto získali první učedníci podobu drahého Spasitele. Když tito učedníci zaslechli slova Ježíšova, cítili, že Ježíše potřebují. Hledali ho, našli a následovali. Byli s ním v domě, u stolu, v pokoji a na poli. Stýkali se s ním jako žáci s učitelem, každodenně přijímali z jeho úst poučení o svaté pravdě. Vzhlíželi k němu jako služebníci ke svému pánu, aby se naučili svým povinnostem. Tito učedníci byli lidé, “podrobeni stejným strastem jako my” Jakubův 5,17. Sváděli stejný boj s hříchem jako my. Bylo jim třeba téže milosti jako nám, aby mohli žít svatým životem. CK 50.1

Ani Jan, milovaný učedník, který se Spasiteli nejvíce podobal, neměl milou povahu od začátku. Byl nejen domýšlivý a ctižádostivý, ale i prudký a urážlivý. Když se mu však zjevila božská povaha Kristova, poznal své nedostatky a toto poznání ho pokořilo. Síla a trpělivost, moc a něžnost, vznešenost a pokora, které viděl v každodenním životě Syna Božího, naplnilo jeho duši obdivem a láskou. Každý den bylo jeho srdce přitahováno blíže ke Kristu, až v lásce k svému Mistru zapomněl na sebe. Jeho domýšlivost a ctižádost ustoupily působením přetvářející moci Kristovy. A oživující vliv Ducha svatého mu dal nové srdce. Moc lásky Kristovy způsobila změnu v jeho povaze. Takto se v důsledku projevuje společenství s Ježíšem. Přebývá-li Kristus v srdci, mění se celá povaha od základu. Duch Kristův a jeho láska podmaňují srdce, povznášejí myšlenky a přání k Bohu a nebesům. CK 50.2

Když Kristus vstoupil na nebe, zůstal v jeho následovnících stále pocit jeho přítomnosti. Byla to osobní přítomnost plná lásky a světla. Ježíš, Spasitel, který s nimi kráčel a mluvil a který se s nimi modlil, který poskytoval jejich srdcím naději a útěchu, jim byl odňat na nebesa s poselstvím pokoje na rtech. A když ho přijal zástup andělů, zaslechli učedníci ještě zvuk jeho hlasu, který pravil: “Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku” Matouš 28,20. Kristus vystoupil na nebesa v lidské podobě. Učedníci viděli, že před trůnem Božím je stále jejich Přítelem a Spasitelem, že jeho láska se nezměnila, že je stále jedno s trpícím lidstvem. Předložil před Boha zásluhy své drahocenné krve a ukázal své raněné ruce a nohy jako připomínku ceny, kterou zaplatil za vykoupené. Věděli, že vystoupil na nebesa, aby připravil místo pro ně, a že se vrátí a vezme je k sobě. CK 50.3

Když se učedníci sešli po nanebevstoupení svého Pána, přednesli Otci prosby ve jménu Ježíšově. S úctou a bázní se sklonili v modlitbě a opakovali si Ježíšovo zaslíbení: “Budete-li Otce o něco prosit, dá vám to v mém jménu. Dosud jste za nic neprosili v mém jménu, proste, a dostane se vám, aby byla vaše radost dovršena” Jan 16,23.24. Pozvedli ruku víry výše a výše s pádným tvrzením: “Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás” Římanům 8,34. Letnice jim pak přinesly přítomnost Utěšitele, o němž Kristus pravil: “Bude ve vás. ”A dále pravil: “Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám” Jan 14,17;16,7. Od té chvíle přebýval Kristus skrze Ducha trvale v srdcích svých následovníků. Jejich společenství s ním bylo nyní těsnější, než když byl s nimi osobně. Světlo, láska a moc Krista, který v nich přebýval, z nich vyzařovaly, takže lidé při pohledu na ně “se divili; poznávali, že bývali s Ježíšem” Skutky 4,13. CK 51.1

Vším, čím byl Kristus učedníkům, chce být svým následovníkům i dnes, neboť ve své poslední modlitbě, kdy se kolem něho shromáždil malý hlouček učedníků, pravil: “Prosím nejen za tyto, nýbrž i za ty, kteří pro jejich slovo uvěří ve mne” Jan 17,20. CK 51.2

Ježíš se modlil za nás a prosil, abychom byli jedno s ním, jako je on jedno s Otcem. Jaká to jednota! Spasitel pravil o sobě: “Syn nemůže sám ze sebe činit nic;” “Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky” Jan 5,19; 14,10. Přebývá-li Kristus v našich srdcích, bude v nás působit “i vůli i čin pro dobré rozhodnutí” Filipským 2,13. Budeme pracovat tak, jak pracoval on; budeme proje- vovat téhož ducha. A tak, milujeme-li a přebýváme-li v Něm, budeme růst“cele v něj, který je hlava, to je Kristus” Efezským 4,15. CK 51.3