Velký Spor Věku

Tmavý den.

O dvacet pět let později objevilo se další znamení uvedené v proroctví, — zatmění slunce a měsíce. Skutečnost, že doba tohoto znamení byla určitě stanovena, činil je ještě výraznějším. Spasitel vylíčiv ve své rozmluvě s učedlníky na hoře Olivetské onu dlouhou dobu zkoušek pro církev, — totiž 1260 let papežského pronásledování, při čemž zaslíbil, že ono utrpení bude zkráceno, — zmínil se o jistých událostech, jež budou předcházeti Jeho příchod, a určil čas, kdy se první z nich objeví: “V těch pak dnech, po soužení lidu, slunce se zatmí a měsíc nevydá světla svého.” ³ Oněch 1260 dní aneb roků, skončilo roku 1798. Již čtvrt století před tím pronásledování téměř úpně ustalo. Po tomto pronásledování dle slov Kristových mělo se slunce zatmíti. VS 206.1

Den 19. května r. 1780, žije v dějinách jako “tmavý den.” Od doby Mojžíše nebyla zaznamenána temnota takové hustoty, rozsahu a trvalosti. Popis této události, podaný očitými svědky, jest pouze ozvěnou slov Páně, zaznamenaných prorokem Joelem, dvacet pět století před jejich vyplněním: “Slunce obrátí se v tmu a měsíc v krev, prve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný.”⁴ VS 206.2

Očitý svědek z Massachusetts popisuje onu událost takto: VS 206.3

“Z rána slunce vyšlo jasně, ale brzy se zachmuřilo. Mraky ztemněly, a z nich, černých a hrozivých, šlehal blesk, zahučel hrom a začalo pršet. K deváté hodině mraky prořídly, zbarvily se měděně a mosazově, a země, skály, stromy, budovy, voda i lidé se úplně změnili tímto neobyčejným osvětlením. O několik minut později těžký, černý oblak se rozestřel po celém nebi, kromě úzkého pruhu na obzoru, a byla taková tma, jaká obyčejně bývá za letního večera v devět hodin... VS 207.1

Strach, úzkost a bázeň zmocňovala se znenáhla duší lidských. Ženy stály u dveří, hledíce do tmavé krajiny. Muži se vraceli z polní práce; tesař opouštěl své nástroje, kovář svoji výheň, obchodník svůj pult. Děti propuštěné ze škol, s chvěním utíkaly do svých domovů. Pocestní mířili k nejbližšímu domu. “Co se bude díti?” tázal se každý ret a každé srdce. VS 207.2

“Byly rozsvěcovány svíce, a v krbech se svítilo jako za bezměsíčného podzimního večera... Slepice zalézaly do kůrníků a spaly, dobytek odcházel do svých stájí a uléhal na zem, žáby kvákaly, ptáci pěli své večerní písně, a netopýři poletovali. Ale lidé znali, že nenastává noc ...”¹ VS 207.3

Po nesmírné denní temnotě objevilo se asi hodinu neb dvě před večerem částečně jasné nebe a vysvitlo slunce, ač bylo zahaleno ještě těžkou, černou mlhou. “Po západu slunce se-skupily se opět mraky, a temnota rychle houstla.” “Ale ani temnota noční nebyla méně neobyčejnější a hroznější než ona denní. Ač byl téměř úplněk měsíce, nebylo lze nic rozeznati bez umělého osvětlení, které, když se naň patřilo ze sousedství neb ze vzdálenějšího místa, zdálo se zářiti jak v Egyptské tmě, kterou nemohly paprsky téměř ani proniknouti ”² VS 207.4

Očitý svědek těchto výjevů pravil: “Nemohl jsem se zbaviti myšlénky, že temnota by nemohla býti úplnější, kdyby všechna světelná tělesa ve vesmíru byla zahalena v neproniknutelné stíny nebo zcela zničena.”³ Ačkoliv onoho večera měsíc vyšel v úplňku o deváté hodině, “nerozehnalo to ani v nej menším smrtelné stíny.” Po půlnoci tma zmizela, a měsíc měl krvavou tvářnost. VS 207.5

Kristus napomínal svůj lid, aby dávali pozor na znamení Jeho příchodu, a aby se radovali, až uzří předzvěsti jejich při-cházejícího Krále. “A když se toto počne díti, pohleďtež a pozdvihnětež hlav svých, protože se přibližuje vykoupení vaše,” pravil. Ukazuje svým následovníkům na stromy pučící z jara, řekl: “Když se již pučí, vidouce to, sami znáte, že blízko jest léto. Takž i vy, když uzříte, any se tyto věci dějí, vězte, že blízko jest království Boží.”¹ VS 208.1