Velký Spor Věku

Kapitola 15—Whitefield a Wesleyové.

Veliká zásada, tak ušlechtile hájená v 17. stol. “Puritány” v Anglii, — totiž že pravda jest na postupu a že křesťané mají býti připraveni k přijetí světla zářícího ze slova Božího, — byla zanedbána jeho potomky. Evanjelické církve, jímž se dostalo tak veliké přízně požehnáním Obnovy, nepokračovaly na cestě nápravy. Ačkoliv občas víry-plní mužové povstali, aby prohlásili novou pravdu, většina spokojovala se vírou a způsobem života svých otců. VS 189.1

Náboženství se zase zvrhlo v obřadní zvyky, bludy a pověry ; tyto by musely býti zavrženy, kdyby byla církev pokračovala ve světle Božího slova, ale místo tohoto, tyto se udržovaly a byly hýčkány. Církev zachovávala a hájila pověsti, místo aby bojovala “o víru, kteráž byla jednou dána svatým.”¹ Tak byly sníženy zásady, pro které šiřitelé obnovy tolik vykonali a vytrpěli. VS 189.2

V 18. stol., v době velké duchovní temnoty, objevili se Whitefield a Wesleyové jako světlonoši Boží. Pod vládou uznávané církve lid anglický upadl do stavu náboženského úpadku. Přirozené náboženství bylo oblíbeným předmětem kněží, a tvořilo hlavní část jejich bohosloví. Vyšší třídy vysmívaly se zbožnosti a chvástaly se, že jsou povýšeny nad tak zvanou premrštenosť. Nižší vrstvy byly velmi nevědomé a oddány neřesti, zatím co církev neměla ani odvahy ani síly udržovati nadále již tak pokleslou věc pravdy. VS 189.3

Veliká nauka o ospravedlnění z víry, tak jasně hlásaná Lutherem, byla téměř nadobro zapomenuta, a římské zásady o spoléhání se na dobré skutky pro spasení zaujaly její místo. Whitefield a Wesleyové, kteří byli členy uznávané církve, hledali upřímně přízeň Boží, a byli poučeni, že lze ji dosíci cnostným životem a zachováváním náboženských přikázání. VS 190.1

Když Karel Wesley jednou onemocněl, byl tázán, v čem spočívá jeho naděje ve věčný život. Jeho odpověď zněla: “Usiloval jsem co nejvíce o to, abych co nejlépe sloužil Bohu.” Když se zdálo, že tázající se přítel není spokojen touto odpo-vědí, Wesley si pomyslil: “Jakže! Což mé úsilí není dostatečným odůvodněním naděje? Chce mne oloupiti o mé úsilí? Nemohu se na nic jiného spolehnouti.”¹ VS 190.2

Tak hustá byla tma, jež padla na církev, zakrývajíc vykou-pení, olupujíc Krista o Jeho slávu a odvracejíc lidi od jediné naděje spásy, — od krve ukřižovaného Spasitele. VS 190.3