Velký Spor Věku

Ve Skotsku.

Sémě pravdy, zaseté ve Skotsku Columbem a jeho spo-lupracovníky, nebylo nikdy úplně vyhubeno. Ještě staletí po tom, kdy anglické církve podrobily se Římu, církve ve Skotsku uchovávaly si svoji svobodu. Avšak ve dvanáctém století pa-pežství se tam upevnilo, a v žádné jiné zemi neřádilo tak neobmezeně. Nikde nepanovalo tak hluboké temno. Přece však pronikaly paprsky mrákotou a slibovaly blížící se den. Lollardové, přicházející z Anglie s biblí a s učením Wyklifovým, přispěli značně k udržení známosti evanjelia, a každé století vykazovalo své mučedníky. VS 185.4

Při zahájení veliké náboženské obnovy vyšly Lutherovy spisy, a pak Tyndalův anglický Nový Zákon. Aniž by o tom kněžská nadvláda znala, tito poslové mlčky překračovali hory a údolí, rozdmýchávajíce pochodeň pravdy k novému životu, která již téměř ve Skotsku byla vyhasla, a odčiňujíce to, co Řím za čtyry století útisku vykonal. VS 185.5

Potom opět krev mučedníků dala čerstvý podnět hnutí. Papežští vůdcové, věštíce náhlé nebezpečí hrozící jejich dílu, poslali na hranici některé z nej šlechetnějších a nejváženějších synů Škotska. Tím však jen postavili kazatelnu, z níž slova těchto umírajících svědků byla slyšena po celé zemi, pronikajíc duše lidu nezdolnou touhou po střesení se pout Říma. VS 186.1

Hamilton a Wishart, šlechtici povahou i rodem, s dlouhou řadou pokorných učedlníků, vydechli své životy na hranicích. VS 186.2

Jan Knox opustil pověsti a nadsmyslnost církevní, aby se mohl nasytiti pravdami Božího slova; učení Wishartovo posílilo jeho úmysl, aby se odloučil od Říma, a připojil se k pro-následovaným šiřitelům pravdy. VS 186.3

Pobídnut svými druhy aby se ujal úřadu kazatelského, tu ucouvl bojácně před takovou zodpovědností, a teprve po něko. lika dnech osamocení a vnitřního zápasu svolil. Ale jakmile se ujal místa, zastával jej s nezlomnou odhodlaností a s ne-zkrotnou odvahou po celý svůj život. Tento srdnatý hlasatel pravdy nebál se tváře lidské. Mučednické ohně, hořící kolem něho, pohádaly jen jeho horlivost k většímu zápalu. VS 186.4

Když stál tváří v tvář královně škotské, v jejíž přítomnosti horlivost mnohého evanjelického vůdce ochabla, tu Jan Knox vydal smělé svědectví pravdě. Nedal se získati lichocením, nezalekl se hrozeb. Královna ho obvinila z kacířství. Naváděl prý lid, aby přijal náboženství zapovězené státem, a provinil se tím proti přikázání Božímu, jež nařizuje, aby lid poslouchal své vrchnosti. Knox odpověděl pevně: VS 186.5

“Poněvadž pravému náboženství nedostalo se původní síly a moci od světských knížat, nýbrž od věčného Boha, nejsou poddaní povinni říditi své náboženství dle chuti své vrchnosti. Vždyť často knížata vědí o pravém náboženství méně, než všickni ostatní. .. .Kdyby bylo veškeré símě Abrahamovo přijalo náboženství Faraonovo, jemuž tak dlouho byli poddáni, rce- te mi, madam, jaké náboženství by nyní bylo na světě? Nebo kdyby všichni lidé v dobách apoštolských byli téhož nábožen-ství jako římští císaři, jaké náboženství by nyní ovládalo po-vrch zemský?... A tak, madam, vězte, že poddaní nejsou vázáni k náboženství svých vrchností, ač se jim přikazuje jistá poslušnost.” VS 186.6

Královna Marie řekla: “Vy vykládáte Písmo tím způsobem, a oni (římsko-katolíci) zase jiným; komu mám věřiti, a kdo tu má býti soudcem?” VS 187.1

“Máte věřiti v Boha, jenž jasně mluví ve svém slově,” odvětil Knox, “a více, než vás učí slovo, nemáte věřiti ani tomu ani onomu. Slovo Boží jest jasné samo sebou; a je-li na některém místě nějaká pochybnost, Duch svatý, jenž nikdy sám sobě neodporuje, vykládá totéž na jiných místech zřetelněji, tak že nemůže býti pochybnosti leč u těch, kteří ze zatvrzelosti zůstávají nevědomými.”¹ VS 187.2

Takové byly pravdy, jež neohrožený jejich hlasatel s na-sazením vlastního života mluvil osobě královské. S touž ne-zdolnou odvahou setrval ve svém úmyslu, modle se, a bojuje boj Páně, až Škotsko bylo zbaveno papeženství. VS 187.3