Velký Spor Věku

Předpovědění se vyplnily.

Všecka proroctví Kristova, týkající se zkázy Jeruzaléma, se vyplnily do poslední písmeny. Židé zakusili pravdu Jeho výstražných slov: “Kterou měrou měříte, bude vám zase od-měřeno.”¹ VS 23.1

Znamení a zázraky se děly, věštící pohromu a záhubu. Uprostřed noci nadpřirozené světlo svítilo nad chrámem a oltá-řem. Proti obloze při západu slunce bylo viděti obrazy vozů a válečníků, chystajících se k boji. Kněží, přisluhující za noci ve svatyni, byli poděšeni tajemnými zvuky; země se třásla a slyšeno bylo množství hlasů volajících: “Odejděme odtud!” VS 23.2

Strašlivé byly pohromy, které stihly Jeruzalém, když Titus začal město obléhati. Město bylo obleženo v době Velikonoc, kdy miliony Židů shromáždilo se v jeho zdech. Jejich potravinové zásoby, jež při pečlivém rozdělení byly by vystačily obyvatelům několik let, byly před tím zničeny následkem řevnivosti a pomstychtivosti potírajících se stran, a nyní bylo nutno zakoušeti všechny hrůzy hladovění. Tisícové hynuli hladem a morem. VS 23.3

Římští vůdcové chtěli naplniti Židy hrůzou a tak je přinutiti ke vzdání. Zajatci, kteří odporovali když byli jati, byli mrskáni, mučeni a křižováni před hradbami městskými. Sta osob bylo denně usmrcováno tímto způsobem, a příšerné to dílo trvalo tak dlouho, až podél údolí Josafat a na Golgatě bylo vztýčeno tolik křížů, že stěží bylo možno mezi nimi projiti. Tak strašlivě se vyplnilo děsné zaklínání, vyřknuté před soudnou stolicí Pilátovou: “Krev jeho na nás i na naše dítky.”² VS 23.4

Titus by byl rád učinil konec, tomuto děsnému řádění, aby zachránil Jeruzalém před úplnou zkázou. Byl naplněn hrůzou při pohledu na hromady mrtvých v údolích. Jako v okouzlení patře s hory Olivetské na velkolepý chrám, vydal rozkaz, aby ani jediný kámen nebyl poškozen. Ale jeho rozkazu nebylo uposlechnuto. Když se v noci odebral do svého stanu, Židé, vyrazivše z chrámu, napadli vojáky venku. Mezi bojem některý z vojínů vrhl otvorem pochodeň do předsíně, a v oka- mžení byly předsíně svatyně, vykládané cedrovým dřevem, v plamenech. VS 23.5

“Titus shledav, že je nemožno zastaviti zuření vojska, vstou-pil se svými důstojníky a prohlížel vnitřek posvátné budovy. Nádhera naplnila je údivem; a poněvadž plameny nepronikly dosud do svatyně, učinil poslední pokus zachrániti tuto, vrhnul se ku předu, a znovu napomínal vojáky, aby ustali v pálení. Ale ani úcta před císařem nezrnírnila zuřivou zášť proti Židům, divokou vášeň válečnou a nenasytnou naději na lup. Jeden vojín nepozorovaně hodil zapálenou pochodeň mezi veřeje dveří: a celá budova byla okamžitě v plamenech. Oslepující dým a oheň donutil důstojníky k ústupu, a nádherná stavba byla ponechána svému osudu.¹ VS 24.1

Město i chrám byly srovnány se zemí, a místo, na kterém stál chrám, bylo “oráno jako pole.”² Při obléhání a při vraždění, jež následovalo, zahynulo více než milion lidí; ostatní byli odvedeni jako zajatci; někteří prodáni do otroctví, jiní odvlečení do Říma, aby zdobili slávu vítězů, předhozením divým šelmám v římské divadelní budově, aneb rozptýleni jako tuláci bez domova po celém světě. VS 24.2

Ani jeden křesťan nezahynul při zničení Jeruzaléma. Kristus dal svým učedlníkům výstrahu, a všichni, kdož uvěřili jeho slovům, čekali na přislíbená znamení. “Když pak uzříte od vojska obležený Jeruzalém,” pravil Ježíš, “tehdy vězte, že se přiblížilo zkažení jeho. Tehdy ti, kdož jsou v Judstvu, utíkejte k horám, a kdo uprostřed něho, vyjděte, a kteří v končinách, nevcházejte do něho.” ³ VS 24.3

Když Římané pod Cestiem obklíčili město, tu z nenadání upustili od obléhání, ač vše se zdálo být příhodné pro okamžitý útok. Obležení, zoufající nad neúspěšnou obranou, chtěli se již vzdáti, když římský vojevůdce odtáhl i s vojskem bez jakékoli zjevné příčiny. Ale milosrdná prozřetelnost Boží řídila události pro dobro svého lidu. Slíbené znamení bylo dáno čekajícím křesťanům, a tak příležitost dána všem, kdož chtěli uposlehnouti výstrahy Spasitelovy. Bez odkladu uprchli na bezpečné místo, — do města Pelly, — v kraji Perea, za Jordánem. VS 24.4

Spasitelovo proroctví o potrestání Jeruzaléma vyplní se ještě jednou a vylíčená zkáza, jest jen slabým obrazem druhého. V osudu zaslíbeného města můžeme spatřovati ortel světa, který zavrhl milost Boha a pošlapal jeho zákon. VS 25.1

Temné jsou dějiny lidské bídy, jíž byla země svědkem po dlouhá století zločinu. Srdce bolí a duše je sklíčena při takovém rozjímání. Strašlivé byly následky zavržení vlády Boží. Ale ještě temnější zjevy předvádí nám odhalená budoucnost. Záznamy minulosti, a dlouhý průvod zmatků, zápasů a vzbouření, “bitev válečníků, poděšených zmatkem, roucha v krvi zbrocená” ¹ —co je to vše u porovnání s hrůzami onoho dne, kdy shovívavý Duch Boží úplně se odvrátí od bezbožných, a nebude nadále držeti na úzdě výbuch lidské vášně a satanské ukrutností! Tehdy svět, jako nikdy před tím, pozná následky Satanovy vlády. VS 25.2

Ale onoho dne, jako za času zkázy Jeruzaléma, lid Boží bude vysvobozen, a to “každý, jenž shledán bude zapsaný mezi živými.” VS 25.3