Velký Spor Věku

Kapitola 13—Nizozemí a Skandinavie.

Papežská vláda v Nizozemí brzy vyvolala odpor. Sedm set let před Lutherovou dobou, římský papež byl následovně obžalován dvěma neohroženýma biskupy, kteří byli vyslaní do Říma: Bůh “učinil pro svoji královnu a choť, církev, šlechetné a nepomíjitelné zaopatření, rovněž i pro její rodinu, obdařiv ji věnem, které nevadne ani se neruší, a dal ji věčnou korunu a žezlo;... vše, co vás bohatí jako uchvacujícího zloděje. Posadil jste se v chrámě jako Bůh; na místo pastýře, jste vlkem ovcím;... žádáte od nás bychom věřili, že jste vrchním biskupem, ale spíše se chováte jako ukrutník. ... Uvádíte Boží rozkazy v opovržení.... Duch svatý jest stavitelem círve všady, kam země sahá. .. . Město Boha našeho, jehož jsme občany, dosahuje všech království nebes; a jest větším než město, svatými proroky nazvané Babylon, které předstírá, že jest božským, vtíraje se samo do nebe a vychloubá se, že jeho moudrost jest nesmrtelná; a posléze, ač bez příčiny, praví. že se nikdy nemýlí, aniž prý může.”¹ VS 175.1

Jiní též povstávali čas od času by opakovali podobné stíž-nosti. A tito první učitelé, kteří cestujíce různými zeměmi, a jsouce známi pod různými jmény, měli povahu Vaudoiských misionářů, a s rychlostí šířili známost evanjelia, které proniklo do Nizozemí. Jejich nauka se rychle vzmáhala. Přeložili Waldenskou Bibli do holandského jazyka. Prohlásili, že “v ní se nalézá veliký pokrok; že v ní není žádných šprýmů, ani po- vídek, podvodů aneb daremností, ale pouze slova pravdy; ovšem že tu i tam jest v ní tvrdá kůrka, ale že jádro a sladkost toho, co jest dobré a svaté, může býti snadno v ní nalezeno.”¹ Takto psali přátelé víry ve starověku, ve dvanáctém století. VS 175.2

Nyní však nastalo pronásledování; avšak uprostřed hranic a muk věřící se množili, pevně hlásajíce, že bible jest onou jedinou a neklamnou mocí v náboženství, a že “žádný člověk nemá býti donucován k věření, ale získán kázáním.”² VS 176.1

Lutherovo učení nalezlo příznivou půdu v Nizozemí, a sna-živí a věrní mužové povstali ku kázání evanjelia. Z jedné kra-jiny Holandska přišel muž jménem Menno Simons. Vzdělaný co římsko-katolík, vysvěcený na kněze, nedbal bible z úplna, a ani ji čisti nechtěl pro strach, že by byl vinen z kacířství. Když se mu vloudila myšlenka pochybnosti nauky o proměně vína a chleba, tu považoval toto za pokušení od Satana, a skrze modlitbu a zpověď snažil se jí zbaviti; avšak nadarmo. Potom se snažil v prostopášných zábavách utišiti obviňující hlas svědomí; ovšem, že též bez výsledku. Po nějakém čase byl při. veden ku zkoumání Nového Zákona, a toto, společně s Lutherovými spisy, bylo příčinou že přijal reformované vyznání víry. Brzy na to stal se svědkem popravy jednoho muže, jemuž byla hlava sťata pro to, že se dal znovu pokřtíti. Toto přimělo jej ku zpytování bible ohledně křtu dítek. Nemohl však nalézti žádných důkazů proň v písmě, ale shledal, že pokání a víra jsou všade vyžadovány za podmínky od toho, kdo křest přijímá. VS 176.2

Menno se odloučil od římské církve, a věnoval svůj život učení pravd které přijal. V Německu i v Nizozemí povstala třída přemrštěnců, hlásající nesmyslné a buřičské nauky, urážlivého druhu a mravu, vedoucí k násilím a vzbouření. Menno spatřoval hrozné výsledky ku kterým toto hnutí vede, a s námahou odporoval tomuto učení a divokým záměrům ztřeštěnců. Bylo zajisté mnoho těch, kteří byli jimi svedeni, i těch, kte. ří se zřekli jejich škodlivých nauk; rovněž byli ještě mnozí potomci z dřívějších křesťanů, ovoce to Waldenského učení. Mezi těmito třídami lidu pracoval Menno s velikou horlivostí a s mnohými výsledky. VS 176.3

Po dvacet pět roků cestoval se svoji manželkou a dítkami, snášeje veliké obtíže a strádání, a často jsa v nebezpečí ztráty života. Procestoval Nizozemí a severní Německo, pracuje hlavně mezi nižší třídou lidu, působě s rozsáhlým vlivem. Jsa přirozeně výmluvným, ač pouze obmezeného vzdělání, byl mužem neochvějné správnosti, skromného ducha a něžných způsobů, a opravdové a úpřimné zbožnosti, dávaje příklad vlastním životem v zachovávání pravidel, jichž hlásal, — získávaje si důvěru v lidu. Jeho následovníci byli rozptýleni a utlačováni. Trpěli hlavně hanobením od přemrštěných Munsteritů. Přece však veliký počet jich bylo obráceno skrze jeho práci. VS 177.1

Nikde nebyly tak všeobecně nauky reformy přijaty jako v Nizozemí. V málo zemích přívrženci reformy zakusili tak velikého pronásledování. V Německu Karel V. zapověděl re-formní obnovu, a s radostí by byl všech přívrženců téže postavil na hranici; avšak knížata stála jako hradba oproti jeho ukrutnostem. V Nizozemí jeho moc byla větší, a výnosy k pro-následování následovaly jeden za druhým v krátkých přestáv-kách. Čtení bible, slyšeti neb kázati o ni, ano i jen mluviti o ni, mohlo přivésti pokutu smrti na hranici. Modliti se Bohu v skrytě, ustati od klanění se sochám, aneb zpívati žalm, bylo též trestáno smrtí. Ano i ti, kteří uznali své chyby, byli odsuzováni k smrti, muži mečem, ženy pohřbením za živa. Tisíce jich zahynulo pod vládou Karla a Filipa II. VS 177.2

V jedné době byla předvedena před vyšetřující soud celá rodina, obžalovaná z nenavštívení mše a z domácí pobožnosti. Při výslechu o způsobech domácích pobožnostech v skrytě, nejmladší syn odpověděl: “Poklekneme na naše kolena, a prosíme Boha, aby osvítil naši mysl a odpustil naše hříchy; modlíme se za našeho vladaře, aby jeho vláda prospívala a jeho život aby byl šťastným; modlíme se za naše soudce, by jich Bůh za-choval.” ¹ Někteří ze soudců byli hluboce dojati, přece však otec a jeden z jeho synů byli odsouzeni ke kůlu na hranici. VS 177.3

Zuřivost pronásledovatelů se vyrovnala víře mučedlníků. Nejen muži, ale i slabé ženy a mladé dívky jevili nezvratnou odvahu. “Ženy zaujímaly svá místa po bocích svých mužů na hranicích, a když některý z nich trpěl žárem ohně, tu mu šeptaly slova útěchy, aneb zpívaly žalmy ku povzbuzení jej.” “Mladé dívky kladly se do svých živých hrobů jako by vstupovaly do ložnice k nočnímu spánku; aneb šly na popraviště neb hranici, oblečeny v nej lepší šat, jako by se ubíraly na svatební hostinu.”¹ VS 177.4

Jako ve dnech, kdy pohanství snažilo se zničiti evanjelium, krev křesťanů byla semenem.² Pronásledování sloužilo ku rozmnožení počtu svědků pravdy. Rok za rokem panovník, vznícen ku vzteku nepoddajnou rozhodností lidu, naléhal ku konání ukrutného díla; avšak bezvýsledně. Pod šlechetným Vilémem Oranžským, revoluce konečně dala Holandsku svobodu k sloužení Bohu. VS 178.1