Velký Spor Věku
Překlad bible do angličmy.
Největším však dílem života Wyklifova byl překlad Písma svatého do anglického jazyka. Ve spise “o pravdě a významu Písma” vyslovil úmysl přeložiti bibli, aby každý člověk v Anglii, mohl ve své mateřské řeči čisti podivuhodná díla Boží. VS 61.3
Náhle však jeho práce byla přerušena. Ač mu nebylo ještě šedesát let, přece námaha, učení a útoky jeho nepřátel podlamo-valy jeho síly, tak, že předčasně sestárl. Byl zachvácen nebez-pečnou nemocí. Zpráva o tom, způsobila velkou radost mni- chům. Domnívali se, že nyní bude trpce litovati škod, jež církvi způsobil; i spěchali k němu, aby vyslechli jeho zpověď. Zástupci čtyř náboženských řádů, se čtyřmi úředníky občanskými, shromáždili se u muže zdánlivě umírajícího. “Máš smrt na jazyku,” pravili, “uznej své chyby, a odvolej v naší přítomnosti vše, čím jsi nám ublížil.” Wyklif tiše naslouchal; pak požádal svého opatrovníka, aby ho nadzvedl v posteli, a upřev na ně pevně oči, zatím co oni čekali odvolání, řekl svým pevným, silným hlasem, před kterým se tak často třásli: “Já nezemřu, ale budu žiti a opětně hlásati nepravosti mnichů.”1 Ochromeni a zahanbeni spěchali mniši z jeho jizby. VS 61.4
Wyklifova slova se splnila. Žil tak dlouho, až mohl dáti svým krajanům do rukou nejmocnější zbraň proti Římu, — bibli, s nebes seslaného to činitele k osvobození, osvícení a obrození lidstva. Bylo nutno překonati mnohé a velké překážky při vykonání tohoto díla. Wyklif byl sklíčen nemocemi; věděl, že zbývá mu jen několik málo roků k této práci, spatřoval odpor, s kterým se musel setkati, ale povbuzen jsa zaslíbeními slova Božího, spěl neohroženě ku předu. V plném rozkvětu své duševní síly, bohat zkušenostmi, byl zvláštní prozřetelností Boží předurčen a připraven k této své největší práci. Zatím co celé křesťanstvo bylo pobouřeno, náš obhájce pravdy ve své faře v Lutterworthu, nedbaje bouře venku řádící, věnoval se jen svému vyvolenému úkolu. VS 62.1
Konečně bylo dílo dokonáno, — první anglický překlad bible. Slovo Boží otevřelo se Anglii. Šiřitel pravdy nebál se nyní žaláře ani hranice. Odevzdal do rukou anglického národa světlo, jež již nikdy nemělo zhasnouti. Dav svým krajanům bibli, učinil pro zlomení pout nevědomosti a hříchu, jakož i pro osvobození a povznesení své vlasti více, než vůbec kdy bylo dosaženo nej skvělejšími vítězstvími na poli válečném. VS 62.2
Poněvadž umění knihtiskařské nebylo tehdy ještě známo, rozmnožovala se bible pouze pomocí zdlouhavého a pracného přepisování. Tak veliký byl zájem o tuto knihu, že mnozí dobrovolně se věnovali jejímu přepisování, ale s obtížemi tito opisovači sotva stačiti mohli všem objednávkám. Někteří bo- hatí kupci přáli si celou bibli, jiní opět kupovali pouze část. V mnohých případech několik rodin se spojilo a koupilo si společně jeden opis. Tak Wyklifova bible brzy našla cestu do domácností lidských. VS 62.3
Wyklif vyšel ze tmy zatemnělých věků. Neměl předchůdců, dle jichž práce byl by mohl upraviti soustavu své obnovy. Vyvstav jako Jan Křtitel, aby vyplnil určité poslání, byl hlasatelem nové doby. Ale v soustavě pravdy, kterou podal, byla jednota a dokonalost, kterou další buditelé po něm nepřekonali, a které někteří ani nedosáhli, ani za sto let později. Tak široké a hluboké byly položeny základy, tak pevná a spolehlivá byla soustava, že ti, kdož přišli po něm, nepotřebovali nic opravovati. VS 65.1
Wyklif byl jedním z největších hlasatelů obnovy. Hloubkou vzdělání, bystrostí myšlenkovou, pevností při držení pravdy, a odvahou při jejím hájení, vyrovnali se mu málo kteří z těch, kdož přišli po něm. Čistota života, neunavná píle při učení a práci, neporušitelná bezúhonnost, Kristova láska a věrnost v jeho duchovnm úřadě, vyznačovaly prvního z šiřitelů obnovy. A to vše přes rozumovou zatemnělost a mravní zkaženost doby, ze které se vynořil. VS 65.2
Wyklifova povaha jest důkazem výchovné, přetvořující moci svatého Písma. Byla to bible, která z něho udělala to, čím byl. Snaha poznati velké zjevené pravdy dodává svěžesti a síly všem schopnostem. Rožšiřuje rozum, bystří vnímavost a zdokonaluje soudnost. Zpytování bible zušlechtí každou myšlenku, cit, snahu, více, než kterékoli jiné vzdělání. Přináší stálost úmyslu, trpělivost, odvahu a statečnost, zjemňuje povahu a posvěcuje ducha. Vážné, oddané zpytování Písma, uvádějící mysl badatele v přímý styk s myslí vševědoucího, dalo by světu muže silnějších a činnějších schopností, a také vznešenějších zásad, než jací kdy vznikli z nej lepšího výcviku, který podává lidská moudrost. “Začátek učení Tvého osvěcuje,” praví Žalmista, “a vyučuje sprostné rozumnosti.”1 VS 65.3
Nauky hlásané Wyklifem, šířily se po nějaký čas; jeho pří-vrženci, známi pod jménem Wyklifovci a Lollordi, prošli nejen Anglii, ale rozptýlili se i do jiných zemí, rozšiřujíce známost evanjelia. Někteří ze šlechty, a dokonce i manželka králova, byli mezi obrácenými. Na mnohých místech byla znatelna náprava ve zvycích lidu a modloslužebné obřady a odznaky římské byly odstraňovány z církví. VS 65.4
Ale brzy snesla se nemilosrdná bouře pronásledování na ty, kteří se opovážili přijmouti bibli za svého vůdce. Angličtí panovníci, aby posílili svou moc zajištěním si podpory Říma, neváhali obětovati životů hlasatelů obnovy. Poprvé v dějinách Anglie, zřizovány byly hranice pro učedlníky evanjelia. Mu-čednictví stihalo mučednictví. Obhájci pravdy, vyobcováni jsouce a trýznění, mohli pouze vysílati své výkřiky k sluchu Boha zástupů. Štváni jsouce jako nepřátelé církve a zrádci krá-lovství, kázali dále na skrytých místech, nalézajíce útulku v prostých chaloupkách chudiny, ba často skrývajíce se i v skrýších a jeskyních. VS 66.1
Přes všechno zuřivé pronásledování ozývalo se po staletí klidné, zbožné, vážné a trpělivé ohražení se proti převládající zkaženosti v náboženství. Křesťané této doby znali jen částečně pravdu, ale naučili se milovati a býti poslušní Božího slova, a pro něj rádi snášeli i útrapy. Jako učedlníci za dnů apoštolských mnozí obětovali pozemské statky pro Krista. Ti, kteří směli zůstati ve svých domovech, rádi poskytovali přístřeší svým zapuzeným bratřím; a když sami byli též vyhnáni, radostně přijímali úděl vyvrženců. Tisícové ovšem dali se zastrašiti zuřením pronásledovatelů; tito vykoupili si svobodu obětováním víry, a vyšli ze žaláře jsouce oděni v roucho kajícnické, aby veřejně odvolali. Ale nemalý byl počet těch — a mezi nimi byli mužové vznešeného rodu i lidé prostí, — kteří neohroženě svědčili pro pravdu v kobkách žalářních, v “Lollardských věžích” i uprostřed muk a plamenů, plesajíce, že byli uznáni za hodné poznati “společenství Jeho utrpení.” VS 66.2
Bylo to prostřednictvím spisů Wyklifových, že Jan Hus, z Čech, byl přiveden k tomu, aby se vzdal mnohých bludů římských a ujal se díla obnovy. Tak v těchto dvou zemích, vzdálených od sebe, símě pravdy bylo zaseto. VS 66.3