Velký Spor Věku

Sobota v ráji.

Sobota, posvěcená Stvořitelovým odpočinkem a požehnáním, byla zachovávána Adamem v jeho nevinnosti ve svatém ráji; — Adamem zhřešivším, ale kajícím, když byl vyhnán ze šťastných míst. Byla zachovávána všemi praotci, od Abela až k spravedlivému Noemovi, Abrahamovi a Jákobovi. Když vyvolený národ byl v otroctví Egyptském, mnozí uprostřed převládajícího modlářství pozbyli znalosti zákona Božího. Ale když Hospodin vysvobodil Izraele, prohlásil svůj zákon s hroznou velebností shromážděnému množství, aby poznali Jeho vůli a báli se Ho a poslouchali Jej povždy. VS 279.1

Od onoho dne až do nynějška, znalost Božího zákona se uchovala na zemi, a sobota čtvrtého přikázání byla zachovávána. Ačkoliv se “člověku hřícha” podařilo zašlapati svatý den Páně, přece i v době jeho nadvlády žily tu a tam v úkrytu věrné duše, které jej ctily. Od dob Reformace byli v každém pokolení lidé, kteří sobotu zachovávali. Uprostřed útoků a pro-následování udržovalo se stálé svědectví o věčnosti zákona Božího, a posvátný závazek tvůrčí soboty. VS 279.2

Tyto pravdy, označené ve 14. kap. Zjevení, ve spojení s “věčným evanjeliem,” budou znamením církve Kristovy v době Jeho příchodu. Neboť dle trojitého poselství bylo oznámeno: “Tu jsou ti, kteříž ostříhají přikázání Božích a víry Ježíšovy.” A toto poselství jest posledním, jež má býti dáno před příchodem Páně. Hned po jeho prohlášení Syn člověka byl spatřen prorokem, jak přichází v slávě, aby žal žeň země. VS 279.3

Ti, jimž dostalo se světla o svatyni a neproměnlivosti zákona Božího, byli naplněni radostí i úžasem, když viděli krásu a soulad soustavné pravdy, jež se jim otvírala jejich pochopení. Přáli si, aby světlo, jež se jim jevilo tak drahocenným, bylo rozšířeno mezi všemi křesťany, a věřili, že bude radostně přijato. Ale mnohým, kteří se považovali za následovníky Kristovy, nebyly vítány pravdy, jež je přiváděly v rozpor se světem. Plnění čtvrtého přikázání vyžadovalo oběť, které se většina obávala. ‘ ¹ VS 279.4

Když byl hlásán požadavek soboty, mnozí uvažovali o tom ze světského stanoviska. Říkali: “Zachovávali jsme vždy neděli, naši otcové ji zachovávali též, a mnozí dobří a zbožní mužové šťastně zemřeli, zachovávajíce ji. Jednali-li správně, jednáme tak i my. Zachovávání této nové Soboty by nás znesvářilo se světem, a my bychom neměli na lid žádného vlivu. Co chce zmoci taková malá společnost, zachovávající sedmý den, proti celému světu, jenž světí neděli?” Podobnými důvody snažili se Židé ospravedlniti svůj odpor proti Kristu. Jejich otcové byli přijímáni Bohem, přinášejíce mu oběti, a proč tedy nemohli by i jejich děti dojiti spásy podobným způsobem? Podobně v dobách Lutherových uvažovali papeženci, že věrní křesťané zemřeli v katolické víře, a proto musí toto náboženství býti dostatečným ke spáse. Takové úvahy byly by jistě velkou překážkou pro náboženskou víru i život. VS 280.1

Mnozí tvrdili, že svěcení neděle jest ustáleným učením, a rozšířeným obyčejem církevním po řadu století. Proti tomuto důvodu bylo dokázáno, že Sobota a její svěcení jest starší a rozšířenější; že jest tak staré, jako sám svět, a schválené jak anjely, tak Bohem. Když byly položeny základy země, byly současně položeny základy Soboty. ¹ Právem toto zařízení vyžaduje naší úcty; nebyla zřízena žádnou lidskou mocí, a nezakládá se na žádné lidské pověsti; byla zřízena Starým Dnů, a nařízena Jeho věčným slovem. VS 280.2