Poslové Naděje A Lásky

VĚRNI BOHU

I přes svou touhu zničit učedníky se však kněží neodvážili udělat nic jiného, než že jim pohrozili tím nej-přísnějším trestem, pokud budou i nadále mluvit o Ježíši a pracovat pro něj. Znovu je předvolali před veleradu a zakázali jim mluvit a učit v Ježíšově jménu. Ale Petr a Jan odpověděli: “Posud'te sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Nebo' o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.” (Sk 4,19.20) PNL 38.5

Kněží by byli rádi tyto muže potrestali za jejich neochvějnou věrnost jejich svatému poslání, ale báli se lidu, “nebot' všichni chválili Boha za to, co se stalo” (Sk 4,21). A tak jim zopakovali své pohrůžky a příkazy a propustili je na svobodu. PNL 39.1

Když byli Petr a Jan ve vězení, ostatní učedníci se za své bratry bez ustání modlili, protože věděli, jak jsou židé nepřátelští, a báli se, že s nimi budou zacházet stejně krůtě jako s Kristem. Jakmile byli apoštolově propuštěni, vyhledali ostatní učedníky a oznámili jim výsledek výslechu. Všichni věřící se velmi radovali. “Pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: ‘Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‘Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.’ Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. PNL 39.2

Pohled' tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Je-žíše.’” (Sk 4,24-30) PNL 39.3

Učedníci na modlitbách prosili o více síly ke službě, protože věděli, že se setkají se stejně odhodlaným odporem, jakému musel čelit i Kristus, když žil na této zemi. Ještě když jejich jednomyslné modlitby ve víře stoupaly k nebi, přišla odpověď. Místo, kde byli shromážděni, se otřáslo a byli znovu naplněni Duchem svatým. S novou odvahou znovu vyšli do Jeruzaléma hlásat Boží slovo. “Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše” a Bůh podivuhodným způsobem žehnal jejich úsilí (Sk 4,33). PNL 39.4

Na příkaz, aby už nikdy nehovořili v Ježíšově jménu, učedníci odpověděli: “Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho.” Zásada, kterou zde tak neohroženě zastávali, je stejná jako ta, kterou se ze všech sil snažili zachovat stoupenci evangelia v době reformace. Když se v roce 1529 sešla na říšském sněmu ve Špýru německá knížata, byl jim předložen císařský výnos omezující náboženskou svobodu a zakazující jakékoli další šíření reformovaného učení. Tehdy se zdálo, že naděje světa budou zmařeny. Přijmou knížata tento výnos? Mnoho lidí dosud žilo ve tmě; mělo jim snad být světlo evangelia odepřeno? Rozhodovalo se o osudových otázkách tohoto světa. Ti, kdo vyznávali reformovanou víru, se sešli a jednomyslně prohlásili: “Tento výnos zamítáme. Když jde o otázky svědomí, nezáleží na názoru většiny.” (Merle d'Aubigné, Dějiny reformace, kniha 13, kapitola 5.) PNL 39.5

I dnes bychom se měli této zásady pevně držet. Prapor pravdy a náboženské svobody, který vztyčili zakladatelé novozákonní církve a Boží svědkové uplynulých staletí, byl v tomto posledním sporu svěřen do našich rukou. Odpovědnost za tento velký dar spočívá na těch, kterým Bůh požehnal poznáním svého slova. Toto slovo by pro nás mělo být nejvyšší autoritou. Světskou vládu bychom měli uznávat jako Bohem ustanovené zřízení a měli bychom učit, že poslouchat ji v oblasti její zákonné pravomoci je naší svatou povinností. Pokud jsou však její požadavky v rozporu s Božími požadavky, pak musíme poslouchat spíše Boha než člověka. Boží slovo musí být nadřazeno všem lidským zákonům. Výrok “Toto praví Hospodin” bychom neměli nahrazovat výrokem “Toto praví církev” nebo “Toto praví stát”. Kristovy koruny bychom si měli vážit víc než čelenek pozemských vladařů. PNL 40.1

Nejsme vyzýváni k tomu, abychom vzdorovali autoritám. Svá slova, ať již mluvená, nebo psaná, bychom měli pečlivě vážit a měli bychom se vyhýbat všemu, co by mohlo vzbudit dojem, že zaujímáme nepřátelský postoj vůči právu a pořádku. Neměli bychom říkat ani dělat nic, čím bychom si zbytečně zavřeli cestu. Měli bychom jít kupředu v Ježíšově jménu a hájit pravdy které nám byly svěřeny. Jestliže nám lidé zakážou konat toto dílo, pak můžeme společně s apoštoly říct: “Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.” PNL 40.2