Patriarchové a proroci

14. kapitola — Zkáza Sodomy

Nejkrásnější z měst údolí Jordánu byla Sodoma, ležící v nížině, která svou úrodností a krásou byla “jako zahrada Hospodinova”. 1. Mojžíšova 13,10. Rostly tam bujné tropické rostliny. Domovem tam byla palma, oliva a vinná réva. Květiny vydávaly svou libou vůni po celý rok. Na polích byla bohatá úroda a na pahorcích stáda skotu a ovcí. Umění a obchod přispívaly k bohatství nádherného města v nížině. Poklady východu zdobily jeho paláce a karavany pouště přivážely množství vzácného zboží a zásobovaly jím městské trhy. Lidé se nemuseli příliš namáhat, ať tělesnou prací nebo duševní činností, aby mohli uspokojit všechny své životní potřeby, a celý rok byl jakoby jedním svátkem. PP 108.1

Hojnost všeho vedla k přepychu a pýše. Zahálka a bohatství zatvrzují srdce, které pak nedojímá bída, ani netrápí starost. Přepych a zahálka byly živnou půdou pro zálibu v radovánkách, lidé se věnovali ukájení smyslových požitků. “Aj,” praví prorok, “ta toť byla nepravost Sodomy sestry tvé: Pýcha, sytost chleba a hojnost pokoje. To ona majíc i dcery její, ruky však chudého a nuzného neposilňovala. Ale pozdvihše se, páchali ohavnost přede mnou; protož sklidil jsem je, a jakž mi se vidělo.” Ezechiel 16,49.50. Lidé nebažili po ničem než po bohatství a zahálce, z nichž se pak rodil hřích, který přivodil zkázu města v nížině. Jejich bezúčelný život v zahálce vydával je na pospas satanovu pokoušení; postupně znetvořovali obraz Boží a podléhali více vlivu satana než Boha. Zahálčivost je největší kletbou, jež může člověka postihnout, neboť ji následuje v patách neřest a zločin. Oslabuje ducha, zakaluje rozum a pokořuje duši. Satan číhá a je připraven zničit ty, kteří ochabnou v bdělosti, jejichž zahálčivost mu poskytne možnost, aby se jim vemluvil v nějaké lákavé masce. Satan dosahuje svých největších úspěchů, když přistupuje k lidem v době jejich zahálky. PP 108.2

V Sodomě vládlo veselí a hýření, hodování a opilství. Největší neřesti a nejsurovější vášně byly ukájeny bez omezení. Lidé se otevřeně protivili Bohu a jeho zákonu a libovali si v násilných činech. Ačkoli měli před sebou příklad předpotopního světa a věděli, jak se projevil hněv Boží ve zkáze světa, přesto nastoupili tutéž cestu bezbožnosti. PP 108.3

V době, kdy Lot se přestěhoval do Sodomy, nebyla zkaženost ještě tak rozšířena a Bůh ve svém milosrdenství dovolil, aby paprsky zazářily uprostřed mravní tmy. Když Abrahám vysvobodil zajatce od Elamitských, vyzval Sodomské, aby obrátili svou pozornost k pravé víře. Abrahám nebyl neznám obyvatelům Sodomy, ale jeho uctívání neviditelného Boha vyvolávalo u nich jen posměšky. Abrahámovo vítězství nad mnohem silnějším nepřítelem a jeho velkodušné rozhodnutí o zajatcích a kořisti však vzbudilo jejich úžas a obdiv. Velebili jeho obratnost a statečnost a všichni byli přesvědčeni, že vítězem ho učinila božská moc. A jeho ušlechtilý, nesobecký duch, tak cizí prospěchářským obyvatelům Sodomy, byl dalším důkazem nadřazenosti náboženství, které proslavil svou statečností a věrností. PP 109.1

Melchisedech, žehnaje Abrahámovi, uznal Hospodina za zdroj jeho síly a za původce jeho vítězství: “Požehnaný Abram Bohu silnému nejvyššímu, kterýž vládne nebem a zemí; a požehnaný Bůh silný nejvyšší, kterýž dal nepřátely tvé v ruce tvé.” 1. Mojžíšova 14,19.20. Bůh promluvil k Sodomským svou prozřetelností, avšak oni odmítli poslední paprsek světla jako všechna předchozí. PP 109.2

Poslední noc Sodomy se přiblížila. Mračna pomsty vrhala již své stíny na město zasvěcené zkáze. Lidé to však nevnímali. Zatímco se již blížili andělé s poselstvím zkázy, lidé snili o blahobytu a zábavách. Poslední den Sodomy byl stejný jako všechny předešlé. Večer se snesl na krásnou a klidnou krajinu. Poslední paprsky zapadajícího slunce ozařovaly kraj neporovnatelné krásy. Večerní chládek vylákal obyvatele města ven a celé zástupy lidí proudily sem a tam, užívajíce příjemných večerních hodin k svému osvěžení. PP 109.3

Za soumraku přiblížili se k městské bráně dva cizinci. Patrně to byli pocestní, kteří chtěli v městě přenocovat. Nikdo nepoznal v těchto skromných poutnících mocné hlasatele Božího soudu a veselý, bezstarostný dav ani netušil, že svým jednáním s těmito nebeskými posly dosáhne vrcholu své viny, jež zničí jejich krásné město. Jeden muž však projevil k cizincům laskavou pozornost a pozval je do svého příbytku. Lot nevěděl, kdo vlastně jsou ti cizinci, byl však zdvořilý a pohostinný ke každému. Zdvořilost a pohostinnost byly součástí jeho náboženství, jemuž se naučil podle příkladu Abrahámova. Kdyby si byl býval neosvojil zdvořilé jednání, byl by snad býval zahynul s ostatními Sodomskými. Mnohá domácnost, která zavírá dveře před cizincem, nechává stát před dveřmi posla Božího, který jí přináší požehnání, naději a mír. PP 109.4

Každý skutek, který v životě spácháme, třeba sebenepatrnější, přispěje k dobrému nebo ke zlému. Poctivost nebo lhostejnost v plnění toho, co je na pohled zcela nepatrnou povinností, může vést k největšímu požehnání v životě, anebo naopak k největšímu neštěstí. Povaha člověka se zkouší maličkostmi. Neokázalé skutky, konané denně se sebezapřením, avšak s radostí a ochotou, nalézají zalíbení u Boha. Nejsme zde, abychom žili pro sebe, ale pro druhé. Jen když zapomínáme sami na sebe a projevujeme láskyplnou ochotu k pomoci, můžeme učinit svůj život požehnáním. Malé pozornosti a zdvořilé jednání velmi přispívají k životnímu štěstí; jejich zanedbání pak přispívá k bezbožnosti člověka. PP 109.5

Lot věděl, že cizinci budou v Sodomě vystaveni hrubému zacházení, a proto pokládal za svou povinnost chránit je při vstupu do města a nabídnout jim pohostinství ve vlastním domě. Seděl právě u brány, když se pocestní přiblížili, a jakmile je zpozoroval, povstal, vyšel jim v ústrety, uklonil se zdvořile a řekl: “Aj, prosím páni moji, uchylte se nyní do domu služebníka svého, a zůstaňte přes noc; umyjete také nohy své a ráno vstanouce, půjdete cestou svou. Oni pak odpověděli: Nikoli, ale přenocujeme na ulici.” 1. Mojžíšova 19,2. Smysl odpovědi byl dvojí; vyzkoušet Lota, míní-li svou nabídku upřímně, a dát najevo, že jim není známa povaha Sodomských a že pokládají za bezpečné strávit noc na ulici. Jejich odpověď utvrdila Lota v odhodlání nenechat je na pospas lůze. Trval na svém pozvání, dokud nevyslovili souhlas, že ho budou následovat k jeho domu. PP 110.1

Doufal, že utají svůj úmysl před povaleči u brány a cizince přivede do svého domu oklikou. Jejich zdráhání a rozmýšlení a jeho vytrvalé naléhání však na ně upozornilo dav, a než se odebrali k spánku, shromáždil se kolem domu zástup lidu. Bylo to mnoho lidí, mladých i starých, roznícených a rozvášněných. Cizinci se ptali, jak je v městě, a Lot je varoval, aby se neodvažovali v noci z domu. Zvenku se ozývalo hulákání a posměšky davu, který žádal, aby muži byli vyvedeni ven. PP 110.2

Lot věděl, že dav, vyprovokovaný k násilí, by lehce mohl vniknout do jeho domu, a proto vyšel ven, aby se pokusil násilníky přemluvit. “Prosím, bratři moji,” pravil, “nečiňte zlého.” Použil slova “bratři” ve smyslu “sousedé” a doufal, že se uspokojí a zastydí za své počínání. Jeho slova však působila jako lití oleje do ohně. Jejich zběsilost se stupňovala v bouřlivý řev. Posmívali se Lotovi, že jim chce být soudcem, a vyhrožovali mu, že s ním zatočí hůře než s jeho hosty. Sápali se na něho a byli by ho roztrhali na kusy, kdyby ho byli nezachránili andělé Boží. Nebeští poslové “vztáhli ven ruku svou, a uvedli Lota k sobě do domu, a dveře zavřeli”. 1. Mojžíšova 19,10. Věci, jež se pak děly, ukázaly, kdo jsou ti hosté, jímž poskytl přístřeší. “Ty muže, kteříž byli přede dveřmi domu, ranili slepotou velikou, od nejmenšího až do největšího, tak že ustali, hledajíce dveří.” Kdyby nebyli bývali stiženi dvojí slepotou, jednou vznikající z tvrdosti srdce, pak by je byla tato rána Boží zastrašila, aby upustili od zlého. V této poslední noci se nepáchaly větší hříchy než v době předchozí; avšak milost, jíž si tak dlouho už nevážili, přestala konečně působit. Obyvatelé Sodomy překročili meze Boží shovívavosti — “skrytou hranici mezi trpělivostí a hněvem Božím”. Oheň Boží pomsty zakrátko vzplane v údolí Siddim. PP 110.3

Andělé zjevili Lotovi účel svého poslání: “Zkazíme místo toto, proto že se velmi rozmohl křik jejich před Hospodinem, a poslal nás Hospodin, abychom zkazili je.” 1. Mojžíšova 19,13. Cizinci, které chtěl Lot ochránit, slíbili nyní Lotovi, že ochrání jeho a že zachrání také všechny členy jeho rodiny, kteří s ním prchnou z bezbožného města. Dav se zatím unavil a rozešel se a Lot vyšel, aby upozornil své děti. Opakoval slova andělů: “Vstaňte, vyjděte z místa tohoto, nebo zkazí Hospodin město toto.” Jim se však zdálo, že žertuje. Smáli se jeho obavám, které připisovali pověrčivosti. Na jeho dcery měli vliv jejich manželé. Dařilo se jim v Sodomě docela dobře. Neviděly známek nebezpečí. Všechno bylo v pořádku, jak má být. Byly zámožné a nemohly věřit, že by bylo vůbec možné, by krásná Sodoma byla zničena. PP 111.1

Lot se vrátil zarmoucen domů a řekl andělům o svém nezdaru. Andělé u pak přikázali, aby vstal, vzal svou ženu a své dvě dcery, které s ním ještě žily, a odešel z města. Lot se však zdráhal. Ačkoli se denně rmoutil nad páchanými násilnostmi, Neměl správnou představu o ohavnostech a strašné bezbožnosti, jež ovládla toto neřestné město. Neuvědomoval si hroznou nutnost Božího soudu, jenž učiní konec stálému hřešení. Některé z jeho dětí lpěly na Sodomě a jeho žena nechtěla bez nich odejít. Myšlenka na to, že by měl opustit ty, které pokládal za nejdražší na světě, zdála se Lotovi nesnesitelná. Bylo mu zatěžko opustit svůj nádherný domov a všechen majetek, kterého dobyl celoživotní prací, a odejít jako nutný poutník. Zkormoucen žalem váhal a zdráhal se odejít. Nebýt andělů Božích, byli by všichni zahynuli v troskách Sodomy. Nebeští poslové uchopili za ruce jeho, jeho ženu i dcery a vyvedli je z města. PP 111.2

Zde je andělé opustili a vrátili se do Sodomy, aby dovršili své dílo zkázy. Bůh, u něhož prosil Abrahám, přiblížil se k Lotovi. Ve všech městech nížiny nenašlo se ani deset spravedlivých; jediný muž, který se bál Boha, byl na prosby patriarchovy zachráněn před zkázou. Lotovi byl dán přísný rozkaz: “Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani se nezastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.” 1. Mojžíšova 19,17. Váhání nebo otálení by teď bylo bývalo osudné. Vrhnout jediný toužebný pohled na město odsouzené k zániku, omeškat se jediný okamžik v lítosti na tím, že opouštějí tak krásný domov, bylo by je stálo život. Bouře Božího soudu čekala už jen na okamžik, kdy ubozí uprchlíci budou v bezpečí. PP 111.3

Lot však, zmatený a ustrašený, prosil, že nemůže učinit, co se od něho žádá, že jej postihne “to zlé” a zemře. Život v tomto bezbožném městě uprostřed nevíry způsobil, že jeho víra se oslabila. Kníže nebes stál při něm a Lot přesto prosil o svůj život, jako by Bůh, který projevil k němu takovou péči a lásku, ho stále neochraňoval. Měl plně spolehnout na božského posla a vložit svou vůli a svůj život do rukou Hospodinových a na nic se přitom neptat a o ničem nepochybovat. Jako však mnozí jiní snažil se vytěžit pro sebe: “Hle, teď jest toto město blízko, do něhož bych utekl, a toť jest malé; prosím, nechť tam ujdu (však pak neveliké jest?) a živa bude duše má.” Město, o němž je tu řeč, se jmenovalo Bela, později pak nazváno bylo Ségor. Leželo jen několik kilometrů od Sodomy a stejně jako Sodoma bylo zkažené a určené ke zkáze. Lot však prosil, aby bylo ušetřeno, a domníval se, že je to jen malá prosba. Jeho žádosti bylo vyhověno. Hospodin ho ujistil: “Uslyšel jsem žádost tvou i v této věci, abych nepodvrátil města toho, o němž jsi mluvil.” 1. Mojžíšova 19,21. Ó, jak velké je milosrdenství Boží k chybujícím tvorům! PP 112.1

Znovu dostal svatý příkaz, aby si pospíšil, neboť divá bouře nedá na sebe již dlouho čekat. Jedna z prchajících se však odvážila pohlédnout zpět na město určené zkáze a stala se památníkem Božího soudu. Kdyby byl býval Lot nezaváhal a uposlechl bez prodlení výzvy andělů a kdyby byl býval bez otálení prchl do hor bez námitek a protestů, byla by i jeho žena uprchla s ním. Jeho příklad by ji byl uchránil před hříchem, který zpečetil její osud. Lotovo otálení a odklady však způsobily, že upozornění Boží brala na lehkou váhu. Zatímco byla už za městem, svým srdcem byla ještě v Sodomě a s ní i zahynula. Vzbouřila se proti Bohu, poněvadž soudem Božím přišla o majetek a její děti zahynuly v troskách. Ačkoli se jí dostalo té přednosti, že byla vyvedena z prokletého města, cítila, že je silně postižena, protože tam musí nechat propadnout zkáze majetek, který shromažďovali po léta. Místo toho, aby s vděkem přijala své osvobození, pohlédla opovážlivě zpět a žádala zachování života těch, kteří odmítli Boží výstrahu. Její hřích ukázal, že si nezasloužila život, za jehož zachování pociťovala tak málo vděčnosti. PP 112.2

Měli bychom se varovat toho brát na lehkou váhu milostivé Boží opatření pro naši spásu. Jsou křesťané, kteří říkají: “Nedbám toho, budu-li spasen, nebude-li se mnou spasena i má žena a mé děti.” Zdá se jim, že nebe by nebylo nebem, kdyby v něm nebyli ti, kteří jsou jim tak drazí. Mají však takoví, kteří takto smýšlejí, správnou představu o svém vlastním vztahu k Bohu za jeho velkou dobrotu a milosrdenství k nim? Zapomněli už, že jsou vázáni nejsilnějšími pouty lásky, cti a věrnosti k službě svému Stvořiteli a Vykupiteli? Dary milosti jsou určeny všem; a když naši přátelé odmítají lásku Spasitelovu, máme se odvrátit i my? Vykoupení duše je vzácná věc. Kristus zaplatil nekonečnou cenu za naše spasení a nikdy z těch, kdož si váží ceny této velké oběti nebo hodnoty duše, nepohrdne nabízenou milostí Boží proto, že tak činí druzí. Naopak, právě to, že druzí neuznávají spravedlivé požadavky Boží, by nás mělo povzbudit k větší píli, že můžeme sami ctít Boha a vést všechny, na něž máme vliv, aby přijali jeho lásku. PP 112.3

“Slunce vzcházelo nad zemi, když Lot všel do Ségor.” 1. Mojžíšova 19,23. Zdálo se, že zářivé paprsky ranního slunce zvěstují městům v nížině jen klid a mír. Na ulicích začal shon každodenního života, lidé šli normálně za svými zájmy, dychtiví obchodu nebo zábav. Lotovi zeťové žertovali o obavách a výstrahách starcových. Náhle a neočekávaně jako blesk z jasného nebe propukla bouře. Hospodin dštil síru a oheň z nebe na město a úrodnou nížinu. Jejich paláce a chrámy, nádherné budovy, zahrady a vinice a davy lidí, bažící jen po zábavě, kteří ještě včera tupili posly nebes — vše bylo stráveno. Dým požáru stoupal jako dým z vysoké pece. A z nádherného údolí Siddim stala se poušť; místo, které už nebude znovu vystavěno a obydleno, stalo se svědectvím pro všechna pokolení, jak neúprosně postihují přestoupení Boží soudy. PP 113.1

Plameny, které strávily města v nížině, šlehají jako výstražné světlo i v naší době. Jsou pro nás strašlivým a svatým poučením, že i když smilování Boží má dlouhou trpělivost s hříšníkem, jsou meze, za něž lidé již nemohou v hříchu pokračovat. Je-li této meze dosaženo, přestanou nabídky milosti a začíná soudní řízení. PP 113.2

Vykupitel světa říká, že jsou větší hříchy, než pro které byly zničeny Sodoma a Gomora. Ti, kdož naslouchají hlasu evangelia, volajícího hříšné k pokání, a nedbají ho, mají větší vinu před Bohem, než měli obyvatelé údolí Siddim. A ještě větší hřích mají duchovní, kteří prohlašují, že znají Boha a zachovávají jeho přikázání, ale přesto ve své povaze a ve svém každodenním životě zapírají Krista. Ve světle Spasitelovy výstrahy je osud Sodomy svatým napomenutím nejen těm, kdož se provinili spácháním hříchu, ale všem, kdož lehkovážně promarňují světlo a výsady seslané z nebe. PP 113.3

Pravil věrný svědek církvi efezské: “Mámť proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl a čiň pokání, a první skutky. Pakliť toto nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnuť svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti.” Zjevení 2,4.5. Spasitel očekává odpověď na své nabídky lásky a odpuštění s větší starostlivostí a citlivostí, než jaká naplňuje srdce rodičů, odpouštějících svému zbloudilému, trpícímu synovi. Volá za poutníkem: “Navraťtež se ke mně, a navrátím se k vám.” Malachiáš 2,7. Odmítá-li však zbloudilý tvrdošíjně dbát hlasu, který ho volá se soucitnou a něžnou láskou, bude nakonec ponechán v temnotě. Srdce, které po dlouhou dobu pohrdá Boží láskou, zatvrdí se v hříchu a nepůsobí pak už na ně vliv milosti Boží. Strašlivý bude konec takové duše, o níž prosící Spasitel nakonec prohlásí, že “stovaryšil se s modlami, nechej ho”. Ozeáš 4,17. V den soudu povede se městům v nížině lépe než těm, kteří poznali lásku Kristovu, a přesto se rozhodli pro radosti hříšného světa. PP 113.4

Vy, kteří si nevážíte nabídek milosti, pomněte dlouhé řady čísel, které jsou zaznamenány proti vám v nebeských knihách; v těchto knihách jsou záznamy o bezbožných činech národů, rodů i jedinců. Bůh dlouho projevuje trpělivost, přitom však provádí účtování, volá k pokání a nabízí odpuštění. Leč přijde čas, kdy nastane účtování, kdy padne rozhodnutí o duši, kdy bude rozhodnuto o osudu člověka podle toho, jak sám volil. Pak bude dán pokyn k provedení rozsudku. PP 114.1

Stav dnešního náboženského světa vzbuzuje obavy. Pohrdá se Boží milostí. Příliš mnoho lidí neuznává zákon Hospodinův, “učíce učení přikázání lidských”. Matouš 15,9. V mnoha církvích v naší zemi nabývá vrchu nevěra; ne ovšem nevěra ve svém nejširším smyslu, totiž otevřené popírání bible, ale nevěra, která se halí pláštěm křesťanství a přitom podkopává víru v bibli jako zjevení Boží. Vroucí pobožnost a pravou zbožnost nahradil prázdný formalismus. V důsledku toho šíří se odpadlictví a smyslnost. Kristus prohlásil: “Jakž se dálo ve dnech Lotových,…. takť nápodobně bude v ten den, když se Syn člověka zjeví.” Lukáš 17,28.30. Svědectví o tom, že tato slova se naplňují, poskytují každodenně zprávy o událostech, které se přihodily. Svět rychle uzrává k záhubě. Brzy vylejí se soudy Boží a hříchy i hříšníci budou stráveni. PP 114.2

Pravil náš Spasitel: “Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížena srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život, a v náhle přikvačil by vás ten den. Nebo jako osídlo přijde na všecky, kteříž přebývají na tváři země” — na všechny, jejichž veškerý hájem se upírá na tento svět. “Protož bděte, všelikého času modléce se, abyste hodni byli ujíti všech těch věcí, kteréž se budou díti, a postaviti se před Synem člověka.” Lukáš 21,34-36. PP 114.3

Před zkázou Sodomy poslal Bůh poselství Lotovi: “Zachovejž život svůj, neohlédej se zpět, ani e nezastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.” 1. Mojžíšova 19,17. Týž varovný hlas slyšeli učedníci Kristovi před zkázou Jeruzaléma: “Když pak uzříte obležený od vojska Jeruzalém, tehdy vězte, žeť se přiblížilo zkažení jeho. Tehdy ti, kdož jsou v Judstvu, utíkejte k horám.” Lukáš 21,20.21. Nesmějí se zdržovat zachraňováním svého majetku, nebo jeho částí, nýbrž musejí co nejlépe využít možnosti k úniku. PP 115.1

Je možnost úniku, a to rozhodné ukončení styku s bezbožnými, únik pro záchranu života. Tak tomu bylo za dnů Noemových, tak tomu bylo s Lotem a s učedníky Kristovými před zkázou Jeruzaléma; a tak tomu bude i ve dnech posledních. Znovu je slyšet hlas Boží v poselství, jež přikazuje jeho lidu, aby se oddělil od bezbožnosti, jež se rozmáhá. PP 115.2

Mravní zkaženost a odpadlictví, jež se v posledních dnech vyskytnou v náboženském světě, líčí prorok Jan, když ve svém vidění uzřel Babylón, “město to veliké, kteréž má království nad králi země”. Zjevení 17,18. Před jeho zničením zazní z nebe volání: “Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho, a abyste nepřijali z jeho ran.” Zjevení 18,4. Jako za dnů Noemových a Lotových musí nastat zřetelné oddělení od hříchu a hříšníků. Není možný kompromis mezi Bohem a světem, není možné ohlédnutí zpět na světské poklady. “Nemůžete Bohu sloužiti i mammoně.” Matouš 6,24. PP 115.3

Právě tak jako obyvatelé údolí Siddim sní i dnes lidé o blahobytu a míru. “Zachovejž život svůj,” zní výstraha andělů Božích. Ozývají se však jiné hlasy, které praví: “Neznepokojujte se, není důvodu k obavám.” Lidé volají po míru a bezpečí, nebe však hlásá, že vbrzku přijde na hříšníky náhlá zkáza. Oné noci před svou zkázou tonula města v nížině v prostopášnostech a posmívala se obavám a výstrahám posla Božího; posměvači však zahynuli v plamenech; právě oné noci zavřela se navždy brána milosti bezbožným obyvatelům Sodomy, kteří se nestarali o své duše. Bůh nenechá stále tropit si ze sebe posměšky, nenechá se sebou dlouho žertovat. “Aj, den Hospodinův přichází přísný a zuřivost a rozpálení hněvu, aby obrátil tu zemi v poušť, a hříšníky její z ní vyhladil.” Izajáš 13,9. Velmi mnoho lidí na světě odmítá milost Boží, a proto propadnou náhlé a neodvratné zkáze. Ti však, kteří dbají výstrahy, budou přebývat “v skrýši Nejvyššího” a “v stínu Všemohoucího odpočívati budou”. Pravda Boží bude jim štítem a pavézou. Jim platí zaslíbení: “Dlouhostí dnů jej nasytím, a ukáži jemu spasení své.” Žalm 91,1.4.16. PP 115.4

Lot bydlel v Ségor jen krátký čas. Rozšířila se tam bezbožnost právě tak jako v Sodomě a Lot se tam bál zůstat proto, že město by mohlo být zničeno. A nedlouho po tom bylo Ségor skutečně zničeno podle Božího záměru. Lot se uchýlil do hor a bydlel tam v jeskyni. Zřekl se všeho, co by mohlo jeho rodinu vystavit vlivům bezbožného města. Kletba Sodomy však ho pronásledovala i zde. Výsledkem styku se špatnou společností tohoto smilného města bylo hříšné chování jeho dcer. Mravní zkaženost Sodomy prosákla jejich povahu tak, že už nedovedly rozeznat mezi dobrem a zlem. Lotovi jediní potomci, Moabité a Ammonité, byli neznabohy, modloslužebníky, buřiči proti bohu a nesmiřitelnými nepřáteli lidu Božího. PP 115.5

Jak velký rozdíl byl mezi životem Abrahámovým a životem Lotovým! Kdysi byli druhy, klaněli se u téhož oltáře a bydlili vedle sebe ve svých poutnických stanech; jak daleko se však rozešli! Lot si vybral Sodomu pro její bohatství a možnosti zábavy. Opustil oltář Abrahámův a každodenní obětování živému Bohu a připustil, aby se jeho děti stýkaly se zkaženými modláři. V srdci si však uchoval bázeň Boží, neboť v Písmě svatém je prohlášen za “spravedlivého”. Jeho spravedlivá duše se trápila nad bezbožností řečí, jimž denně musel naslouchat, a nad násilím a zločiny, jimž nemohl zabránit. Nakonec byl zachráněn jako “hlavně vychvácená z ohně” (Zacharjáš 3,2), když byl předtím zbaven svého majetku, připraven o ženu a děti, přebývaje v jeskyni jako divá zvěř, s potupenými šedinami. Dal světu dva modloslužebné národy a nikoli pokolení spravedlivých lidí; jeho potomci stáli proti Bohu a válčili s lidem Božím, dokud míra jejich nepravostí se nenaplnila a nepropadli záhubě. Jak strašné jsou důsledky jediného nemoudrého kroku! PP 116.1

Mudrc praví: “Neusiluj, abys zbohatl; od opatrnosti své přestaň.” “Kdož dychtí po lakomství, kormoutí dům svůj; ale kdož nenávidí darů, živ bude.” Přísloví 23,4; Přísloví 15, 27. A apoštol Pavel prohlašuje: “Kteříž pak chtí zbohatnouti, upadají v pokušení, a v osídlo, a v žádosti mnohé nerozumné a škodlivé, kteréž pohřižují lidi v zahynutí a v zatracení.” 1. Timoteovi 6,9. PP 116.2

Když Lot vstoupil do Sodomy, umínil si se vší rozhodností, že nepodlehne nepravostem a že bude svou domácnost spravovat po svém. Jeho záměr se však nezdařil. Vlivy kolem něho působily zhoubně na jeho vlastní víru a styk jeho dětí se Sodomskými spojil do jisté míry jeho zájem s jejich zájmy. Výsledek všeho je znám. PP 116.3

Této chyby se mnozí dopouštějí i dnes. Když si vybírají domov, hledí více na časné výhody, jež mohou získat, než na mravní a společenské vlivy, které budou působit na ně a na jejich rodiny. Vybírají si krásnou a úrodnou krajinu nebo bohaté město v naději, že v něm dosáhnou většího blahobytu; jejich děti jsou tam však vystaveny pokušení a velmi často tam navazují známosti, jež mají nepříznivý vliv na jejich zbožnost a vytváření správného charakteru. Prostředí volných mravů, bezvěrectví nebo lhostejnosti k náboženským věcem působí proti vlivu rodičů. Příklady vzpoury proti autoritě rodičů a Boha neustále působí na mladé lidi; mnozí z nich se pak přidávají k nevěrným a nevěřícím a spojují svůj osud s nepřáteli Božími. PP 116.4

Bůh chce, abychom při výběru svého domova zvažovali především mravní a náboženské vlivy, kterými budeme my a naše rodiny obklopeni. Přitom můžeme být podrobeni zkoušce, protože mnozí z nás si nemohou vybrat takové okolí, jaké by chtěli. Ať nás však povinnost zavolá kamkoli, Bůh nám umožní, abychom zůstali nezkaženi, budeme-li na stráži a budeme-li se modlit, důvěřujíce v milost Kristovu. Nesmíme se však zbytečně vystavovat vlivům, které působí nepříznivě na utváření křesťanské povahy. Jestliže dobrovolně volíme ovzduší světských požitků a nevěry, znelíbíme se Bohu a vypudíme svaté anděly ze svých domovů. PP 117.1

Ti, kteří zajišťují pro své děti pozemské statky a postavení na úkor jejich zájmů věčných, shledají nakonec, že tyto výhody jsou vlastně strašnou ztrátou. Podobně jako Lot spatří mnozí zkázu svých dětí a stěží zachrání své vlastní duše. Práce celého jejich života byla marná, jejich život byl truchlivým nezdarem. Kdyby si byli bývali počínali opravdu moudře, měli by jejich děti třeba méně pozemských statků, zajistily by si však nárok na věčné dědictví. PP 117.2

Dědictví, jež Bůh slibuje svému lidu, není z tohoto světa, Abrahám neměl majetku na zemi “ani šlépěje nožné”. Skutky 7,5. Byl vlastníkem velkého bohatství a užíval ho k slávě Boží a pro dobro svých bližních. Nepovažoval však tento svět za svůj domov. Hospodin ho vyzval, aby opustil své modlářské krajany, a zaslíbil mu zemi Kanaánskou jako věčné vlastnictví, avšak ani Abrahám, ani jeho syn, ani syn jeho syna ji nezískali. Když Abrahám potřeboval pro své mrtvé pohřebiště, musel je od Kanaánských koupit. Jejich jediným vlastnictvím v zaslíbené zemi byl hrob v jeskyni Machpelah, vytesaný ve skále. PP 117.3

Slovo Boží však neselhalo; jeho konečným cílem pak ani nebylo obsazení Kanaánu židovským národem. “Abrahámovi učiněna jsou zaslíbení, i semeni jeho.” Galatským 3,16. Abrahám sám se měl podílet na dědictví. Splnění zaslíbení Božího se může zdánlivě protáhnout, neboť “jeden den u Pána jest jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den”. 2. Petrův 3,8. Může se zdát, že s jeho uskutečněním se otálí, avšak ve stanovený čas “jistotně dojde, aniž bude meškati”. Abakuk 2,3. Dar zaslíbený Abrahámovi a jeho semeni neznamenal jen zemi Kanaán, ale zahrnoval celou zemi. Apoštol praví: “Ne skrze zákon stalo se zaslíbení Abrahámovi, aneb semeni jeho, aby byl dědicem světa, ale skrze spravedlnost víry.” Římanům 4,13. A bible jasně říká, že zaslíbení daná Abrahámovi splní Kristus. Všichni, kteří náleží Kristu, jsou “símě Abrahámovo, a podlé zaslíbení dědicové” (Galatským 3,29), dědici “dědictví neporušitelného a nepoškvrněného a neuvadlého” (1. Petrův 1,4), země prosté kletby hříchu. Neboť “království pak i panství, a důstojnost královská pode vším nebem dána bude lidu svatých výsostí” (Daniel 7,27) a “tiší dědičně obdrží zemi, a rozkoš míti budou ve množství pokoje”. Žalm 37,11. PP 117.4

Bůh otevřel Abrahámovi vyhlídku na toto věčné dědictví a Abrahám se spokojil s touto nadějí. “Věrou bydlil v zemi zaslíbené jako v cizí, v staních přebývaje s Izákem a s Jákobem, spoludědici téhož zaslíbení; nebo očekával města základ majícího, jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh.” Židům 11,9.10. PP 118.1

O potomstvu Abrahámovu je psáno: “Podlé víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.” Židům 11,13. Musíme dlít na této zemi jako poutníci a cizinci, chceme-li získat “lepší, tj. nebeské”. Židům 11,16. Ti, kdož jsou dítkami Abrahámovými, hledají město, jež hledal on, “jehožto řemeslník a stavitel jest Bůh”. Židům 11,10. PP 118.2