Poslové naděje a lásky

Péče o nově obrácené

Dříve než se Pavel a jeho spolupracovníci vydali na nová místa, navštívili sbory, které byly založeny v Pisidii a jejím okolí. “Ve všech městech, jimiž procházeli, předávali závazná ustanovení, na nichž se usnesli apoštolové a starší v Jeruzalémě. A tak se církve upevňovaly ve víře a počet bratří rostl každým dnem.” (Skutky 16,4.5) PNL 119.5

Apoštol Pavel cítil velkou odpovědnost za ty, kdo se díky jeho úsilí obrátili. Z celého srdce toužil, aby zůstali věrní, aby se jimi “mohl pochlubit v den Kristův, že… nadarmo neběžel, ani se nadarmo nenamáhal” Filipským 2,16. Dělal si starosti o výsledek své služby. Měl pocit, že kdyby selhal při plnění svých povinností nebo kdyby s ním církev odmítla spolupracovat na záchraně lidí, mohlo by být ohroženo i jeho vlastní spasení. Byl si vědom, že pouhým kázáním nemůže přimět věřící k tomu, aby se pevně drželi slova života. Věděl, že pokud mají v Kristově díle postupovat kupředu, musí je vyučovat jednomu pravidlu po druhém, jednomu přikázání po druhém, krůček za krůčkem. PNL 120.1

Obecně platí, že pokud člověk odmítne využívat schopnosti, které dostal od Boha, pak tyto schopnosti slábnou a nakonec zcela vymizí. PNL 120.2

Pravda, která není uplatňována v životě a hlásána, ztrácí svou životodárnou a uzdravující moc. Proto se apoštol obával, že by se mu nemuselo podařit přivést každého člověka před Boha jako dokonalého v Kristu. Když si představil, že by v důsledku jeho selhání byla církev vedena člověkem namísto Bohem, ztrácel naději, že jednou bude v nebi. Pavel měl velké poznání, byl výmluvný, konal zázraky, a když byl přenesen až do třetího nebe, spatřil věčné věci. Ale to vše by bylo zbytečné, kdyby ti, pro které pracoval, přišli kvůli jeho nesvědomitosti o Boží milost. A tak písemně i ústně prosil ty, kdo přijali Krista, aby “byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného… jako hvězdy, které osvěcují svět,” a aby se drželi “slova života.” Filipským 2,15.16. PNL 121.1

Každý upřímný Boží služebník cítí velkou odpovědnost za duchovní růst věřících, o které pečuje, a toužebně si přeje, aby spolupracovali s Bohem. Je si vědom toho, že blaho církve do značné míry závisí na svědomitém konání díla, které mu Bůh svěřil. Horlivě a neúnavně se snaží probudit ve svých bratrech touhu získávat lidi pro Krista. Přitom má na paměti, že každý nový člen církve by se měl stát dalším nástrojem podílejícím se na naplnění Božího plánu vykoupení. PNL 121.2