Poslové naděje a lásky

Petrova obhajoba

Den po uzdravení mrzáka se Annáš, Kaifáš a další správci chrámu sešli k výslechu a nechali předvést vězně. Právě v této místnosti a před některými z těchto mužů zapřel Petr hanebně svého Pána. Tato živá vzpomínka se mu vybavila, když se sám octl u výslechu. Nyní měl příležitost napravit svou zbabělost. PNL 37.1

Ti z přítomných, kteří si vzpomněli, jakou roli sehrál Petr při výslechu Krista, si namlouvali, že ho nyní budou moci zastrašit pohrůžkou uvěznění a smrti. Ale Petr, který byl předveden před veleradu k výslechu, již dávno nebyl tím vznětlivým a sebevědomým Petrem, který zapřel Krista v jeho nejtěžší hodině. Po svém pádu se totiž obrátil. Již nebyl pyšný a vychloubačný, ale skromný a sebekritický. Byl naplněn Duchem svatým a rozhodl se, že v jeho moci se zbaví poskvrny odpadlictví a oslaví jméno, které tehdy zapřel. PNL 37.2

Až dosud se kněží vyhýbali zmínce o Ježíšově ukřižování nebo zmrtvýchvstání. Aby však dosáhli svého cíle, museli se obviněných zeptat, jak došlo k uzdravení nemocného muže: “Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?” Skutky 4,7. PNL 37.3

S posvátnou odvahou a v moci Ducha Petr neohroženě prohlásil: “Vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.” Skutky 4,10-12. PNL 37.4

Tak odvážná obhajoba židovské vůdce vyděsila. Domnívali se, že když předvedou učedníky před veleradu, přemůže je strach a zmatek. Namísto toho hovořili tito svědkové stejně jako Kristus s přesvědčivostí, která jejich odpůrce umlčela. Když Petr prohlásil: “Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé, odmítli, ale on se stal kamenem úhelným,” nebylo v jeho hlase ani stopy po strachu. PNL 37.5

Petr zde použil rčení, které kněží dobře znali. Již proroci hovořili o zavrženém kameni; a sám Kristus jednou kněžím a starším řekl: “Což jste nikdy nečetli v Písmech: ‘Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným; Hospodin to učinil a je to podivuhodné v našich očích’? Proto vám pravím, že vám Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.” Matouš 21,42-44. PNL 37.6

Když kněží slyšeli nebojácná slova apoštolů, “poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem” Skutky 4,13. PNL 37.7

O učednících se píše, že v závěru úžasné události Kristova proměnění “neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného” Matouš 17,8. Ježíše samotného — v těchto slovech spočívá tajemství života a moci, jímž se vyznačují dějiny rané církve. Když učedníci poprvé uslyšeli Ježíšova slova, cítili, že ho potřebují. Hledali ho, nalezli ho a následovali ho. Byli s ním v chrámu, u stolu, na horské stráni, na poli. Měli k němu stejný vztah, jaký mají žáci ke svému učiteli; každý den od něj přijímali ponaučení o věčné pravdě. PNL 37.8

I po Kristově nanebevstoupení apoštolové neustále cítili osobní Boží přítomnost a vnímali Boží lásku a světlo. Ježíš, který s nimi chodil a hovořil, který se s nimi modlil, probouzel v nich naději a utěšoval je, byl vzat do nebe. Rozloučil se s nimi poselstvím pokoje. Když jej andělé vítali v nebeském voze, zaslechli jeho slova: “A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.” Matouš 28,20. Vystoupil do nebe v podobě člověka. Věděli, že i před Božím trůnem zůstane jejich Spasitelem a přítelem, že jeho náklonnost k nim se nezmění a že již navždy bude spojen s trpícím lidstvem. Věděli, že před Otcem uplatní zásluhy své krve, že mu ukáže své probodnuté ruce a nohy, které mu připomenou, jakou cenu zaplatil za své vykoupené. Tato myšlenka je posilovala, když museli kvůli němu snášet potupu. Jejich vztah k němu byl nyní vřelejší, než když byl mezi nimi osobně přítomen. Kristus přebýval v jejich nitru, takže z nich vyzařovalo jeho světlo, láska a moc a lidé, kteří se s nimi setkali, žasli. PNL 38.1

Kristus vtiskl svou pečeť slovům, která Petr pronesl na jeho obhajobu. Vedle učedníka stál jako věrohodný svědek muž, který byl tak zázračně uzdraven. Pohled na tohoto člověka, který byl ještě před několika hodinami bezmocným mrzákem a nyní se těšil pevnému zdraví, dodával Petrovým slovům přesvědčivou váhu. Kněží a přední mužové mlčeli. Nebyli schopni vyvrátit Petrovo tvrzení, přesto však byli pevně rozhodnuti, že učení apoštolů zastaví. PNL 38.2

Kristův vrcholný zázrak — vzkříšení Lazara — utvrdil kněze v jejich rozhodnutí sprovodit Ježíše a jeho velkolepé skutky, které silně oslabily jejich vliv na lid, ze světa. Ukřižovali ho, ale zde byl přesvědčivý důkaz, že tím nezastavili zázraky konané v jeho jménu ani hlásání pravdy, kterou učil. Již uzdravení ochrnutého a kázání apoštolů vyvolalo v celém Jeruzalémě značný rozruch. PNL 38.3

Kněží a přední mužové chtěli skrýt své rozpaky, a proto nechali apoštoly odvést, aby se mohli mezi sebou poradit. Všichni se shodli na tom, že by bylo zbytečné popírat, že tento muž byl uzdraven. Rádi by tento zázrak vydávali za podvod, ale nebylo to možné, protože k němu došlo za bílého dne a viděly jej davy lidí a další tisíce lidí už se o něm doslechly. Cítili, že musí působení učedníků zastavit, jinak si Ježíš získá mnoho následovníků. Oni sami by pak upadli v nemilost, protože by byli obviněni ze zavraždění Božího Syna. PNL 38.4