Poslové naděje a lásky

Hřích a hříšníci

Apoštol se obával, že by mírná a ústupná povaha mohla vést Timotea k tomu, že by se vyhýbal důležité součásti své práce. Proto mu radí, aby věrně káral hříchy a ostře napomínal ty, kdo se dopustili závažných provinění. Měl to však dělat “v trpělivém vyučování” 2. Timoteovi 4,2. Své výtky měl odůvodňovat a dokládat pravdami obsaženými v Božím slově, a tak projevovat Kristovu trpělivost a lásku. PNL 291.1

Nenávidět a odsuzovat hřích a přitom projevovat soucit hříšníkovi a být vůči němu ohleduplný je obtížný úkol. Čím opravdověji usilujeme o posvěcení našeho myšlení a jednání, tím zřetelněji budeme schopni rozpoznat hřích a tím rozhodnější bude náš nesouhlas s jakýmkoli odchýlením od toho, co je správné. Musíme se vyvarovat nepřiměřené přísnosti vůči hříšníkovi, nesmíme však zapomínat ani na obrovskou zhoubnost hříchu. Na jedné straně je tedy nutné, abychom chybujícímu člověku projevovali křesťanskou trpělivost a lásku; na druhé straně je zde však také nebezpečí, že budeme vůči jeho chybám natolik shovívaví, že se bude domnívat, že si vlastně žádné pokárání nezaslouží, a zavrhne je jako nepatřičné a nespravedlivé. PNL 291.2

Kazatelé evangelia někdy napáchají velké škody, protože ve své mírnosti vůči chybujícímu tolerují také jeho hříchy, nebo se jich dokonce sami účastní. Tak se nechávají svést k omlouvání nebo zlehčování toho, co Bůh odsuzuje. Po nějaké době se stávají natolik zaslepenými, že chválí lidi, které by podle Boží vůle měli kárat. Člověk, který otupil svou duchovní vnímavost hříšnou shovívavostí k těm, které Bůh odsuzuje, se brzy dopustí ještě většího hříchu, protože bude přísný a tvrdý k těm, které Bůh přijímá. PNL 291.3