Poslové naděje a lásky

Pavlovo působení v Korintu

Pavel strávil v Korintu rok a půl a během této doby záměrně zvěstoval evangelium v celé jeho jednoduchosti. Nepřišel Korinťanům kázat “nadnesenými slovy nebo moudrostí”; ale s bázní a chvěním hlásal “Boží tajemství” a jeho řeč se prokazovala “Duchem a mocí”, aby se jejich “víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží” 1. Korintským 2,1.4.5. PNL 156.1

Pavel považoval za nutné podřídit svůj způsob učení podmínkám sboru. Později Korintským řekl: “Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést — ani teď ještě nemůžete.” 1. Korintským 3,1.2. Mnozí Korintští jen pozvolna chápali učení, které se jim snažil vštípit. Jejich pokrok v duchovním poznání neodpovídal výhodám a možnostem, kterých se jim dostalo. Přestože již dávno měli být zkušenými křesťany a měli chápat hlubší biblické pravdy a žít podle nich, dosud se nacházeli tam, kde byli učedníci, když jim Kristus řekl: “Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.” ¨Jan 16,12. Žárlivost, podezírání a obviňování způsobily, že se mnozí věřící plně neotevřeli vlivu Ducha svatého, který “zkoumá všechno, i hlubiny Boží” 1. Korintským 2,10. Ačkoli byli moudří, pokud šlo o světské znalosti, v poznání Krista byli nedospělí. PNL 156.2

Pavlovým úkolem bylo poučit obrácené korintské křesťany o základech, o abecedě křesťanské víry. Musel k nim přistupovat jako k lidem, kteří o působení Boží moci na člověka nevědí vůbec nic. Tehdy ještě nebyli schopni porozumět tajemstvím spasení; přirozený člověk totiž “nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem” 1. Korintským 2,14. Pavel se snažil zasít semeno, které bude nyní třeba dále zalévat. Jeho následovníci musí navázat na jeho práci tam, kde on skončil, a musí postupně předávat sboru tolik světla a poznání, kolik ho bude schopen snést. PNL 156.3

Když začal apoštol pracovat v Korintu, uvědomil si, že důležité pravdy, s nimiž chce věřící seznámit, musí představovat velmi obezřetně. Věděl, že mezi jeho posluchači budou domýšlivci důvěřující lidským filozofiím a přívrženci falešných náboženských systémů; že tito lidé ve své slepotě tápou kolem sebe a doufají, že v knize přírody najdou teorie popírající existenci duchovního a věčného života, o němž hovoří Písmo. Věděl také, že kritici se budou snažit křesťanský výklad zjeveného slova vyvrátit, zatímco skeptici budou Kristovým evangeliem pohrdat a vysmívat se mu. PNL 156.4

Pavel chtěl přivést lidi ke kříži, a proto se neodvažoval otevřeně kárat ty, kdo žili nevázaně, ani se jim nesnažil ukázat, jak ohavné jsou jejich hříchy v očích svatého Boha. Spíše poukazoval na pravý smysl života a vštěpoval jim učení božského Učitele. Uvědomoval si, že pokud toto učení přijmou, osvobodí je od světskosti a hříchu a povznese je k čistotě a spravedlnosti. Podrobně hovořil zejména o praktické zbožnosti a svatosti, které musí dosáhnout všichni, kdo chtějí být hodni života v Božím království. Toužil vidět, jak světlo Kristova evangelia proniká temnotou jejich mysli, aby poznali, že jejich nemravné chování je Bohu odporné. Proto byl hlavním tématem jeho učení Kristus, a to Kristus ukřižovaný. Snažil se jim vysvětlit, že hlavním cílem jejich studia a jejich největší radosti musí být úžasná pravda o spasení skrze pokání před Bohem a skrze víru v Pána Ježíše Krista. PNL 156.5

Filozof se odvrací od světla spasení, protože toto světlo boří teorie, na které je pyšný; světsky smýšlející člověk je odmítá přijmout, protože by se musel rozloučit se svými pozemskými modlami. Pavel poznal, že dříve než si lidé mohou zamilovat Krista nebo s důvěrou pohlédnout na kříž, musí pochopit Kristův charakter. Již zde na zemi bychom se měli začít zabývat tím, co budou vykoupení zkoumat a oslavovat ve svých písních po celou věčnost. Skutečnou hodnotu člověka lze posoudit jen ve světle kříže. PNL 157.1

Zušlechťující vliv Boží milosti mění přirozenou lidskou povahu. Tělesně smýšlející lidé po nebi netouží; toto čisté a svaté místo by přirozeného, neposvěceného člověka ničím nelákalo. I kdyby mu bylo dovoleno sem vstoupit, nenašel by zde nic, s čím by byl spokojen. Dříve než může hříšný člověk vejít do nebe a těšit se ze společenství čistých, svatých andělů, musí skrze Kristovu milost překonat sklony ovládající jeho přirozené smýšlení. Jestliže se člověk zřekne hříchu, je vzkříšen k novému životu v Kristu. Pak je naplněn Boží láskou a Bůh posvětí jeho mysl. Pije z nevyčerpatelného zdroje radosti a poznání a na cestu mu svítí světlo věčnosti, protože Světlo života je neustále s ním. PNL 157.2