Výchova

34. kapitola — Kázeň

“Usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.” 2. Timoteovi 4,2. Vy 169.1

Jednou z prvních věcí, které se dítě potřebuje naučit, je poslušnost. Dříve, než se naučí uvažovat a jasně chápat, je možné je naučit poslouchat. Tento návyk se dá vytvořit laskavým a důsledným úsilím. Takto je do značné míry možno předejít pozdějším konfliktům mezi vůlí a autoritou, které tolik přispívají k pocitu odcizení a zahořklosti vůči rodičům a učitelům a velmi často vytvářejí odpor ke všem autoritám lidským, i k té Boží. Vy 169.2

Cílem kázně je vychovat dítě k sebeovládání. Mělo by se naučit spoléhat na sebe a ovládat se. Proto, jakmile je schopno chápat, má být do jeho mysli vštípena poslušnost. Jednejme s dětmi vždy tak, aby samy vnímaly, že poslušnost je správná a rozumná. Snažme se jim pomoci pochopit, že vše na světě se řídí určitými zákony a že neposlušnost nakonec vždy působí neštěstí a utrpení. Vy 169.3

Říká-li Bůh “nebudeš …”, laskavě nás tím varuje před následky neposlušnosti, aby nás uchránil před bolestí a ztrátami. Vy 169.4

Vysvětlete dětem, že rodiče a učitelé jsou představiteli Boha. A pokud jednají v souladu s Boží vůlí, jsou jejich nařízení doma i ve škole na úrovni Božích zákonů. Stejně jako má dítě poslouchat své rodiče a učitele, mají i oni poslouchat Boha. Vy 169.5

Rodiče i učitelé by měli uvažovat o tom, jak usměrňovat vývoj dítěte, aniž by je přehnaně hlídali a kontrolovali. Příliš velká kontrola škodí stejně jako její nedostatek. Snaha “zlomit vůli” dítěte je hrozný omyl. Mysl lidí reaguje různě. Silou a rozkazy je možné dosáhnout vnější poslušnosti, ale u mnohých dětí to vyvolá především vzpouru srdce. I když rodiče a učitelé dítě ovládnou, jak si přáli, výsledek může být pro dítě velmi škodlivý. Vy 169.6

Výchova rozumných lidských bytostí není totéž co výcvik zvířat. Zvíře se cvičí, aby se podřídilo svému pánu, který se pro ně stává rozumem, úsudkem i vůlí. Pokud se stejná metoda používá při výchově dětí, dělá z nich roboty. Jejich rozum, vůle i svědomí se dostávají pod cizí nadvládu. Bůh si však nepřeje, aby byl něčí rozum takto ovládán. Kdo oslabuje a ničí individualitu druhých, bere na sebe odpovědnost, která vede pouze ke zlému. Dokud jsou děti pod přísným dohledem autority, mohou se chovat jako dobře vycvičení vojáci. Jakmile jsou bez dozoru, ukáže se, že jejich charakteru schází síla a stálost. Mladí lidé, kteří se nikdy nenaučili sebekázni, potřebují stálý dozor a vedení rodičů a učitelů. Bez tohoto vlivu nedokážou využít nabytou svobodu a často se vydávají na cestu vedoucí ke zkáze. Vy 169.7

Protože podřízení vůle je pro některé žáky mnohem náročnější než pro ostatní, měl by jim to učitel co nejvíc usnadnit. Lidskou vůli je třeba vést a utvářet, nikoli ignorovat nebo potlačovat. Pomozte mladým lidem budovat silnou vůli — budou ji v životních zápasech velmi potřebovat. Vy 170.1

Každé dítě by mělo správně chápat, co je to síla vůle a jak velikou zodpovědnost přináší tento dar. Lidská vůle představuje schopnost rozhodovat se a volit. Každý člověk obdařený rozumem má možnost vybrat si, co je dobré. V každé životní situaci k nám zaznívá Boží výzva: “Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit.” Jozue 24,15. Vy 170.2

Každý člověk se může rozhodnout postavit se na stranu Boha a poslouchat jej. Pak bude spolu s nebeskými bytostmi stát tam, kde jej žádná síla nemůže přinutit dělat něco špatného. V každém mladém člověku a v každém dítěti je skrytá síla, která může s Boží pomocí utvářet zdravý charakter a užitečný život. Vy 170.3

Rodič nebo učitel, který takovým způsobem vychovává dítě k sebekázni, uvidí, že jeho úsilí ponese trvalé ovoce. Povrchnímu pozorovateli se může zdát, že taková námaha nemá cenu. Možná není okolím vždy dostatečně ohodnocena; ale časem bude jistě vidět její výsledky. Vy 170.4

Moudrý pedagog se vždy snaží povzbudit u svých žáků sebevědomí a vědomí vlastní důstojnosti. Dětem a mladým lidem prospívá, když jim projevujeme důvěru. Mnoho malých dětí má vysoce vyvinutý smysl pro úctu k sobě a všechny si přejí, aby se s nimi zacházelo s důvěrou a úctou, a mají na to plné právo. Není dobré, mají-li pocit, že se bez našeho dozoru nemohou ani pohnout. Podezřívavost demoralizuje a vyvolává právě to, čemu se snažíme zabránit. Místo neustálého, podezíravého dohledu by měli učitelé raději hledat způsoby, jak ovlivnit děti, aby zlu účinně předcházely a bránily. Projevte mladým lidem důvěru, a jen málo z nich vám nebude chtít dokázat, že jsou vaší důvěry hodni. Vy 170.5

Ze stejného důvodu je lepší vyjádřit přání, než přikazovat. Člověk, se kterým se takto jedná, má totiž příležitost dokázat svou věrnost zásadám. Jeho poslušnost je pak důsledkem svobodného rozhodnutí, nikoli donucení. Vy 170.6

Pravidla, která jsou nutná pro dobré fungování třídy, by měla představovat názor celé školy. Měla by být studentům představena tak, aby je přesvědčila o své správnosti a užitečnosti. Budou tak cítit i určitou zodpovědnost a budou se snažit, aby se dodržovala pravidla, která sami pomáhali vytvářet. Vy 170.7

Takových pravidel musí být co nejméně, musejí však být dobře promyšlená. Pokud už je ale přijmeme, pak za nimi musíme důsledně stát. Náš rozum se naučí přizpůsobit tomu, co není možné změnit. Avšak tam, kde vládne přílišná shovívavost v dodržování nařízení, se probouzí nejistota. Jejím důsledkem je neklid, podrážděnost a nepoddajnost. Vy 171.1

Všem by mělo by být jasné, že Boží vláda nepřipouští kompromis se zlem. Doma ani ve škole nemůžeme tolerovat neposlušnost. Nikdo, komu leží na srdci prospěch svěřených dětí, nebude ochoten dělat kompromisy s tvrdohlavou umíněností, která vzdoruje autoritě anebo se snaží uniknout poslušnosti. To, co se smiřuje s nesprávným jednáním, snaží se poslušnost koupit lichotkami nebo dárky, a nakonec je ochotno přijmout náhradu místo původně požadovaného — to není láska, ale laciná sentimentalita. Vy 171.2

Podle Bible “si jen blázen dělá legraci z hříchu” Přísloví 14,9. Varujme se brát hřích na lehkou váhu. Jeho moc je totiž hrozná. “Svévolníka polapí jeho zločiny, bude spoután provazy svého hříchu.” Přísloví 5,22. Nejvíce dítěti ublížíme tehdy, zanecháme-li je v poutech zlozvyků. Mladí lidé mají vrozenou touhu po svobodě a mají rádi volnost. Potřebují ale pochopit, že toto požehnání mohou plně vychutnat jen tehdy, když budou respektovat Boží zákon. Tento zákon nám zaručuje pravou svobodu a volnost. Varuje nás před vším, co nás ponižuje a zotročuje. Poslušnému tak nabízí ochranu před mocí zla. Vy 171.3

Autor žalmů říká: “Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji.” “Tvá svědectví budou nadále mým potěšením, jsou to moji rádci.” Žalm 119,45.24. Vy 171.4

V úsilí bránit zlu si ale musíme dát pozor, abychom nevyhledávali chyby druhých a nesnažili se je neustále kontrolovat. Soustavné napomínání k nápravě nevede. Atmosféra necitlivé kritiky může ničit zvláště ty, kdo jsou citliví a vnímaví. Závan mrazivého větru nedovolí květu se rozvinout. Vy 171.5

Dítě, které je často káráno za nějakou chybu, ji po čase začne vnímat jako něco, co je pro ně typické, co nemůže změnit a proti čemu nemá cenu bojovat. To dítě znechutí a povede k beznaději, která se často skrývá pod zdánlivou lhostejností nebo předváděním se. Vy 171.6

Napomenutí má smysl jedině tehdy, když si provinilý uvědomí svou chybu a chce ji napravit. Když toho dosáhnete, ukažte mu na zdroj odpuštění a pomoci. Snažte se nesnížit jeho sebeúctu a povzbudit jeho odhodlání a naději. To je jedna z nejdůležitějších, nejkrásnějších ale i nejtěžších prací, jaká kdy byla svěřena lidem. Vyžaduje totiž zvláštní takt, velmi citlivou vnímavost, znalost lidské povahy, trpělivost a také ochotu pracovat, pozorovat a čekat. Vy 171.7

Kdo chce vést druhé, musí nejprve ovládat sám sebe. Unáhlené chování vždy vzbuzuje odpor. Ztrácí-li učitel anebo rodič trpělivost a přitom hrozí nebezpečí, že vysloví něco nemoudrého, měl by raději mlčet. I v mlčení je totiž úžasná síla. Vy 172.1

Učitel musí být připravený na to, že se setká s pokřivenými sklony a zatvrzelými srdci. Neměl by však zapomínat, že i on byl kdysi dítětem, které potřebovalo ukáznit. Dokonce i nyní — přestože je už starší, vzdělaný a má zkušenosti — ještě často chybuje a potřebuje odpuštění a trpělivost druhých. Při výchově mladých lidí by měl pamatovat na to, že i oni mají podobné sklony ke zlému jako on sám. Je před nimi ještě mnoho věcí, které se musí naučit. Pro některé žáky je učení mnohem těžší než pro ostatní. Učitel by měl mít s žákem, který těžko chápe, trpělivost, nekárat jej za jeho nevědomost, ale využít každou příležitost k tomu, aby mu dodal odvahy. S citlivými a stydlivými žáky by měl jednat velmi jemně. Vědomí vlastní nedokonalosti by ho mělo stále vést k tomu, aby projevoval soucit a shovívavost k těm, kteří také zápasí s těžkostmi. Vy 172.2

Ježíšovo známé pravidlo “Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi” (Lukáš 6,31) by mělo být heslem všech, kdo vychovávají děti a mladé lidi. Jsou to mladší členové Boží rodiny, kteří jsou z jeho milosti spolu s námi dědici věčného života. Toto Kristovo pravidlo musí být důsledně uplatňováno také ve vztahu k těm nejzaostalejším, nejmladším, ale i k bloudícím a nepoddajným. Vy 172.3

Tato zásada povede učitele k tomu, aby chyby a omyly svých žáků pokud možno nekáral veřejně. Bude se snažit žáka netrestat a nenapomínat v přítomnosti jiných. Nevyloučí studenta bez toho, aniž by vynaložil všechnu snahu pro jeho nápravu. Pokud je ale zřejmé, že se student nesnaží zlepšit, ba naopak vědomě vzdoruje, opovrhuje autoritou a ovlivňuje tím i ostatní, potom je jeho vyloučení jedinou možností. Hanba veřejného vyloučení ale může tohoto mladého člověka přivést k úplné lhostejnosti ke všemu, a v důsledku k ještě hlubšímu úpadku. Ve většině případů, kdy je vyloučení nezbytné, není třeba tento krok zveřejňovat. Je daleko lepší, aby učitel s rodiči taktně dohodl studentův odchod ze školy. Vy 172.4

Dnešní doba je pro mladé lidi velmi nebezpečná. Ze všech stran na ně doléhají pokušení, která je mohou lehce strhnout. K tomu, aby člověk dokázal jít proti proudu, je třeba velké odvahy a úsilí. Každá škola by se měla pro mladé lidi stát jakýmsi “útočištným městem”, kde se i s jejich nerozumnými nápady jedná trpělivě a moudře. Učitelé, kteří si uvědomují svoji zodpovědnost, odstraní ze svého srdce a života všechno, co by jim bránilo jednat úspěšně i se svéhlavými a neposlušnými žáky. V jejich slovech se vždy projeví láska, dobrota, trpělivost a sebeovládání. Shovívavost a soucit se však musí pojit se spravedlností. Ale i když bude pokárání nezbytné, jejich slova nebudou přehnaná. Upozorní provinilce na jeho přestupky a pomohou mu v nápravě. Správný učitel pochopí, že pokud by se už měl mýlit, je lépe chybovat na straně milosrdenství než na straně přísnosti. Vy 172.5

Mnozí mladí lidé, o nichž si myslíme, že jsou nenapravitelní, nemají tak tvrdé srdce, jak se může zdát. Nejeden zdánlivě beznadějný případ lze řešit moudrou kázní. Právě oni často nejrychleji roztávají pod laskavým vlivem. Když si učitel získá jejich důvěru a začne rozvíjet kladné stránky jejich povahy, může v mnoha případech zlo napravit, aniž by na ně upozorňoval. Vy 173.1

I náš nebeský Učitel má trpělivost se svými bloudícími a chybujícími dětmi. Jeho láska k nim se nevytrácí. Nikdy neustává v úsilí o jejich záchranu. Čeká s otevřenou náručí na ty, kdo bloudí, bouří se nebo dokonce odpadli. Bezmocnost malého dítěte, které je vystaveno hrubému zacházení, se bolestně dotýká jeho srdce. Každé volání trpících dolehne k jeho sluchu. Všichni lidé jsou pro něj cenní, nejvíce soucitu a lásky však v něm probouzejí lidé hrubí, zlomyslní a nepoddajní. Zná totiž dobře příčiny jejich postojů. Každý, kdo v pokušení snadno podléhá zlu, je předmětem jeho zvláštního zájmu. Vy 173.2

Bůh, který se věnoval utlačovaným, trpícím a pokoušeným, je nejvyšším vzorem pro každého, kdo se podílí na výchovném procesu. Správný rodič nebo učitel by měl “mít soucit s těmi, kdo chybují a bloudí, protože sám také podléhá slabosti” Židům 5,2. Pán Ježíš s námi jedná mnohem lépe, než si zasloužíme. Stejně tak máme tedy i my přistupovat k druhým. Je třeba, aby se rodiče i učitelé vždy snažili zachovat tak, jak by za podobných okolností jednal náš Spasitel. Vy 173.3