Touha věků

21. kapitola — Poprvé před veleradou

“V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, čekajících na pohyb vody.” Jan 5,2.3. TV 124.1

Čas od času se voda v rybníce zvířila. Všichni byli přesvědčeni, že její pohyb je důsledkem působení nadpřirozené síly. Věřili, že kdo po zvíření vstoupí do vody jako první, bude uzdraven z jakékoli nemoci. K rybníku přicházely stovky trpících. Když se však voda začala pohybovat, hrnulo se k ní tolik lidí, že silnější ve spěchu šlapali po slabších. Mnozí se k rybníku vůbec nemohli dostat. Řada těch, kterým se to podařilo, zemřela na jeho okraji. Na březích rybníka byla postavena přístřeší, která ve dne chránila nemocné před slunečním žárem a v noci před chladem. Někteří pod přístřešky nocovali a ve dne se kousek po kousku plazili k rybníku v marné naději na uzdravení. TV 124.2

Ježíš byl opět v Jeruzalémě. Šel městem, modlil se a rozjímal, až došel k rybníku. Viděl, jak zoufalí trpící čekají, až se voda zavlní, a spatřují v ní jedinou naději na záchranu. Zachtělo se mu použít své moci a všechny nemocné uzdravit. Ale byla sobota. Davy lidí směřovaly do chrámu na bohoslužbu. Ježíš věděl, že takové uzdravení by v Židech vyvolalo nevoli proti jeho dílu a chtěli by je překazit. TV 124.3

Spasitel si všiml jednoho mimořádně ubohého člověka. Byl již třicet osm let úplně chromý. Nemoc si do značné míry přivodil sám svým hříšným životem a lidé ji považovali za Boží trest. Opuštěný a bez přátel žil tento muž dlouhá léta v utrpení a byl přesvědčen, že se Boží milost od něho odvrátila. V době, kdy se měla voda zvířit, zželelo se některým lidem bezmocného muže, a odnesli ho pod přístřešek. Když však nadešla dlouho očekávaná chvíle, nenašel se nikdo, kdo by mu pomohl. Viděl, jak se voda vlní, ale nikdy nebyl schopen se dostat dále než k okraji rybníka. Vždy jej předstihl někdo silnější a ponořil se do vody dříve než on. S bezohledným davem nemohl soupeřit. Vytrvalá snaha dostat se k vysněnému cíli, neustálý strach a zklamání rychle vyčerpávaly poslední zbytky jeho sil. TV 124.4

Nemocný ležel na rohoži a občas zvedl hlavu, aby se podíval na hladinu rybníka. Vtom se k němu sklonil muž s příjemnou tváří a soucitně řekl: “Chceš být zdráv?” Jan 5,6. Chromý zpozorněl. Probudila se v něm naděje. Cítil, že se mu nabízí pomoc. Optimismus však z něho brzy vyprchal. Vzpomněl si, jak často už se pokoušel dostat k rybníku. Nyní už téměř ani nedoufal, že se dožije dalšího zvíření vody. Unaveně se otočil a odpověděl: “Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.” Jan 5,7. TV 124.5

Tentokrát Ježíš od nemocného nežádal, aby v něho uvěřil. Řekl jen: “Vstaň, vezmi své lože a choď!” Jan 5,8. Muž se s vírou spolehl na jeho slova. Do všech jeho nervů a svalů pronikl nový život a do nemocných končetin se vrátilo zdraví. Bez jediné námitky se rozhodl splnit Kristův příkaz a tělo se zcela podřídilo jeho vůli. Vstal a zjistil, že je zdráv. TV 125.1

Ježíš ho nijak neujišťoval o Boží pomoci. Muž mohl pochybovat, a připravit se tím o jedinou příležitost k uzdravení. On však uvěřil Kristovu slovu, uposlechl je a Bůh mu dal sílu. TV 125.2

Stejnou vírou můžeme být duchovně uzdraveni i my. Hřích nás odloučil od Boha. Jsme duchovně chromí. Sami od sebe nejsme schopni žít čistým životem, stejně jako chromý muž nebyl schopen chodit. Mnoho lidí si uvědomuje svoji bezmocnost a touží po duchovním životě, který by je uvedl do souladu s Bohem. Usilují však o něj marně. V zoufalství volají: “Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?” Římanům 7,24. Všichni malomyslní a zápasící lidé by měli vzhlédnout ke Spasiteli. On je vykoupil svou krví, s nekonečnou láskou a bezmezným soucitem se k nim sklání a říká: “Chceš být zdráv?” Každého z nás nabádá, abychom ve zdraví a pokoji vstali. Nemáme čekat, až se budeme cítit zdraví. Máme věřit jeho slovu a on je splní. Podřizujme mu svoji vůli. Když mu budeme chtít sloužit a jednat podle jeho slova, dá nám sílu. Kristus může a chce osvobodit člověka od všech zlozvyků a vášní, kterým tak často a dlouho podléhá a které zotročují jeho tělo i duši. Všem, kdo jsou “mrtvi pro své viny a hříchy” (Efezským 2,1), dává Ježíš život. Osvobozuje otroky spoutané slabostí, neštěstím a okovy hříchu. TV 125.3

Uzdravený chromý se shýbl pro své lůžko, byla to vlastně jen rohož a přikrývka, s radostí se narovnal a rozhlížel se po Spasiteli. Ježíš se však už ztratil v davu. Muž dostal strach, že ho snad ani nepozná, až se s ním zase setká. Kráčel pevným a jistým krokem, chválil Boha a radoval se z nově nabyté síly. Potkal několik farizeů a hned jim vyprávěl o svém uzdravení. Nezájem, s jakým vyslechli jeho příběh, jej zarazil. TV 126.1

Se zachmuřenou tváří jej přerušili a zeptali se, proč nosí lůžko v sobotu. Ostře mu připomněli, že nosit břemena v den Páně zákon zapovídá. Muž samou radostí zapomněl, že je sobota. Přesto necítil žádnou vinu proto, že uposlechl někoho, kdo má od Boha takovou moc. Směle odpověděl: “Ten, který mě uzdravil, mi řekl: ‘Vezmi své lože a choď!’” Jan 5,11. Ptali se ho, kdo to byl, ale on jim nedokázal odpovědět. Zákoníci dobře věděli, kdo jediný je schopen vykonat takový zázrak. Chtěli však přímé svědectví o tom, že to byl Ježíš, aby jej mohli obvinit z porušování soboty. Podle jejich mínění přestoupil zákon nejen uzdravením nemocného v sobotu, ale ještě se rouhal tím, že mu přikázal, aby si odnesl lůžko. TV 126.2

Židé natolik překroutili zákon, že se z něho stalo otrocké jho. Jejich nesmyslné požadavky se staly terčem posměchu ostatních národů. Zvláště sobotu zatížili ve všech směrech mnoha naprosto zbytečnými zákazy. Nebyla pro ně potěšením ani slavným a svatým dnem Páně. Zákoníci a farizeové udělali z jejího zachovávání nesnesitelné břemeno. Židé nesměli v sobotu zapálit oheň, ani rozsvítit svíčku. Byli pak v mnoha ohledech závislí na pohanech, kteří za ně vykonávali to, co oni sami měli zakázáno. Neuvědomovali si, že kdyby na zapovězených činnostech bylo něco hříšného, bylo by hříchem i to, že je požadovali od někoho jiného. Byli přesvědčeni, že spasení je pouze pro Židy a ostatní jsou na tom už tak beznadějně špatně, že na tom ani hůře být nemohou. Bůh nevydal žádné přikázání, které by nemohli dodržovat všichni lidé. Jeho zákon nepřipouští žádné nesmyslné či sobecké omezování. TV 126.3

V chrámu se Ježíš setkal s člověkem, kterého uzdravil. Muž přišel, aby přinesl oběť za hříchy a oběť díků za veliké milosrdenství, jehož se mu dostalo. Ježíš jej vyhledal mezi věřícími, dal se mu poznat a varoval ho: “Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!” Jan 5,14. TV 126.4

Uzdravený měl velikou radost, že vidí svého Zachránce. Nevěděl, že farizeové Ježíše nenávidí, a řekl jim, že to je ten, který jej uzdravil. “A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu.” Jan 5,16. TV 126.5