Touha věků

Noční rozhovor

V přítomnosti Krista pociťoval Nikodém zvláštní bázeň. Snažil se ji zakrýt a navenek působit klidně a důstojně. Řekl: “Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.” Jan 3,2. TV 104.1

Vyzdvižením Kristových neobyčejných učitelských schopností a jeho obdivuhodné moci konat zázraky si chtěl Nikodém připravit půdu pro rozhovor. Jeho slova měla vyjádřit i vzbudit důvěru, ve skutečnosti se v nich však odrážela jeho nevěra. Neuznával Ježíše jako Mesiáše, viděl v něm jen učitele poslaného od Boha. TV 104.2

Ježíš na Nikodémovo oslovení neodpověděl. Místo toho se zahleděl do jeho očí a četl v jeho nitru. Ve své nekonečné moudrosti před sebou viděl člověka, který hledá pravdu. Věděl, proč za ním přišel, a chtěl ho utvrdit v přesvědčení, které v něm začínalo klíčit. Proto přešel přímo k věci. Vážně a zároveň laskavě řekl: “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Jan 3,3. TV 104.3

Nikodém přišel za Pánem a myslel si, že s ním bude diskutovat. Ježíš mu však hned odhalil základní pravdy. Řekl mu: “Nepotřebuješ ani tak teoretické znalosti jako duchovní znovuzrození. Uspokojení tvé zvědavosti není tak důležité. To, co opravdu potřebuješ, je nové srdce. Dříve než budeš schopen pochopit hodnotu nebeských věcí, musíš přijmout nový život od Boha. Pokud u tebe nenastane tato změna a neuvidíš všechno v novém světle, nemá pro tebe význam hovořit se mnou o mé moci a poslání.” TV 104.4

Nikodém slyšel kázání Jana Křtitele o pokání a křtu a věděl, že Jan odkazoval lidi k tomu, kdo bude křtít Duchem svatým. Nikodém sám cítil, že duchovní život Židů je prázdný a že do značné míry propadli slepému fanatismu a světské ctižádosti. Doufal, že s příchodem Mesiáše se vše změní k lepšímu. Přesto jej však Křtitelovo vyzývavé poselství nepřivedlo k poznání vlastní hříšnosti. Byl přísným farizejem a pyšnil se svými dobrými skutky. Lidé si ho vážili pro štědrost a velkorysost, s jakou podporoval chrámovou službu, a on si byl jist Boží přízní. Pomyšlení na to, že by mohlo existovat tak čisté království, že by je člověk jako on nemohl spatřit, jej vyděsilo. TV 104.5

Znovuzrození, o němž Ježíš mluvil, nebylo pro Nikodéma neznámým pojmem. Pohané, kteří přijali židovské náboženství, byli často přirovnáváni k novorozencům. Muselo mu tedy být jasné, že Kristova slova nemá chápat doslovně. Jako rozený Izraelec považoval svůj podíl v Božím království za naprosto samozřejmý. Necítil potřebu se nějak měnit. Spasitelova slova jej překvapila. Popudila ho především proto, že se týkala přímo jeho osoby. Střetla se v něm farizejská pýcha s upřímnou touhou poznat pravdu. Udivilo ho, jak s ním Kristus mluvil, i to, že vůbec nebral ohled na jeho postavení v Izraeli. TV 104.6

Zcela vyveden z rovnováhy odpověděl Kristu ironickou otázkou: “Jak se může člověk narodit, když je už starý?” Jan 3,4. Stejně jako mnozí další lidé, jejichž svědomí zasáhne Boží pravda, je i Nikodém důkazem toho, že člověk ve své přirozenosti nepřijímá věci Božího Ducha. Duchovní věci u něho nenalézají ohlas, protože je třeba chápat je duchovně. TV 105.1

Spasitel se s ním nepřel. S důstojným klidem vážně zvedl ruku a s ještě větší jistotou potvrdil pravdu: “Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.” Jan 3,5. Nikodém věděl, že Kristus má na mysli křest vodou a obnovu srdce Božím Duchem. Byl přesvědčen, že stojí vedle toho, jehož příchod předpověděl Jan Křtitel. TV 105.2

Ježíš pokračoval: “Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.” Jan 3,6. Srdce je samo o sobě zlé. A “kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.” Jób 14,4. Žádný člověk nedokáže uzdravit hříšnou duši. “Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.” Římanům 8,7. “Ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky.” Matouš 15,19. Nejprve je třeba vyčistit pramen srdce, teprve potom z něho může vytékat čistá voda. Člověk, který se snaží dostat do nebe svými vlastními skutky, zachováváním zákona, usiluje o nemožné. Zákonictví či formální zbožnost nikoho nezachrání. Život křesťana není úpravou či vylepšením starého života, je to úplná změna charakteru. Člověk umírá sám sobě a hříchu a zároveň povstává k novému životu. Takovou změnu může přinést jen mocné působení Ducha svatého. TV 105.3