Touha věků

71. kapitola — Příklad pokory

Kristus se sešel se svými učedníky, aby společně oslavili Velikonoce. Seděli u stolu v horní místnosti jednoho domu v Jeruzalémě. Spasitel chtěl slavit tento svátek jen se svými Dvanácti. Věděl, že přišla jeho hodina. On je tím pravým velikonočním beránkem a bude obětován právě v den, kdy budou lidé jíst tradiční velikonoční pokrm. Byl připraven vypít kalich hněvu a přijmout poslední křest utrpení. Zbývalo mu však ještě několik hodin klidu a on je chtěl věnovat svým milovaným učedníkům. TV 412.1

Kristův život byl životem nesobecké služby. Ježíš každým svým činem dokazoval, že “nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil” Matouš 20,28. Učedníci se to ještě nenaučili. Proto jim Ježíš při poslední velikonoční večeři znovu vysvětloval své učení na příkladu, který se jim nesmazatelně vryl do mysli i srdce. TV 412.2

Chvíle, kdy Ježíš rozmlouval se svými učedníky, bývaly plné klidu a pohody a všichni si jich velmi vážili. Velikonoční večeře bývaly mimořádně významnou příležitostí. Tentokrát však byl Ježíš smutný. Na srdci mu ležel těžký kámen a do tváře se mu vkradl stín bolesti. Když přišel do horní místnosti, učedníci poznali, že jej něco trápí. Nevěděli co, ale cítili s ním. TV 412.3

U stolu jim Ježíš smutně řekl: “‘Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.’ Vzal kalich, vzdal díky a řekl: ‘Vezměte a podávejte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.’” Lukáš 22,15-18. TV 412.4

Kristus věděl, že čas, kdy bude muset odejít z tohoto světa k Otci, se nachýlil. Miloval své následovníky a miloval je až do konce. Nyní stál ve stínu kříže a srdce se mu svíralo bolestí. Věděl, že bude zrazen a že jej všichni opustí. Věděl, že ho čeká nejpotupnější smrt, k jaké bývají odsuzováni zločinci. Znal nevděčnost a krutost lidí, které přišel zachránit. Uvědomoval si, jak velikou oběť musí podstoupit, a věděl, že pro mnoho lidí bude marná. Uvědomoval si všechno, co ho čeká, a nebylo by divu, kdyby jej představa vlastního ponížení a utrpení přemohla. Ježíš však myslel na svých dvanáct učedníků, kteří byli s ním jako jeho nejbližší. Až skončí jeho potupa a bolestné trápení, budou muset zůstat ve světě a bojovat. Vždy, když si představil utrpení, které ho čeká, myslel i na své učedníky. Největší starost měl o ně. TV 412.5

Nyní s nimi trávil poslední večer a chtěl jim toho mnoho říci. Kdyby byli připraveni přijmout to, co jim chtěl sdělit, mohli být ušetřeni zoufalé úzkosti, zklamání a nevěry. Ježíš však viděl, že to neunesou. Když na ně hleděl, nedokázal slova varování a zároveň i útěchy vyslovit. Nastalo ticho. Ježíš jako by váhal. Učedníci byli celí nesví. Soucit a láskyplnost, kterou v nich Ježíšův zármutek probudil, jako by se rozplynuly. Naznačil jim, jaké utrpení jej čeká, ale jeho slova na ně udělala jen malý dojem. Dívali se na sebe a jejich pohledy prozrazovaly žárlivost a nevraživost. TV 413.1

“Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší.” Lukáš 22,24. Ježíše to ranilo a zarmoutilo. Učedníci se stále ještě nevzdali své oblíbené představy, že Kristus prosadí svoji moc a usedne na Davidův trůn. Každý z nich v skrytu duše toužil mít v jeho království nejvyšší postavení. Hodnotili sami sebe i jeden druhého. Místo aby si více vážili svých bratrů, chtěli prosadit sami sebe. Když Jakub s Janem žádali Krista, aby mohli v jeho království sedět jeden po jeho pravici a druhý po jeho levici, byli ostatní učedníci velmi pobouřeni. Janova a Jakubova troufalost je rozčilila natolik, že hrozilo jejich vzájemné odcizení. Cítili se nedocenění, měli dojem, že jejich věrnost a schopnosti nejsou náležitě uznávány. Nejdotčenější ze všech byl Jidáš. TV 413.2

Učedníci vstoupili do horní místnosti podráždění a rozmrzelí. Jidáš se tlačil dopředu, aby mohl sedět po Kristově levici, Jan se usadil po Mistrově pravici. Místo vedle Krista bylo považováno za nejčestnější a Jidáš je chtěl získat. Jidáš byl zrádce. TV 413.3