Touha věků

64. kapitola — Podobenství o fíkovníku

Kristův slavnostní vjezd do Jeruzaléma jen matně naznačoval slávu a moc jeho příchodu v nebeských oblacích za vítězného jásotu andělů a radostného volání svatých. Tehdy se naplní to, co oznámil kněžím a farizeům: “Mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‘Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.’” Matouš 23,39. Zacharjáš v prorockém vidění spatřil den konečného vítězství i zkázu těch, kdo Krista při jeho prvním příchodu zavrhli: “Budou vzhlížet ke mně, kterého probodli. Budou nad ním naříkat, jako se naříká nad smrtí jednorozeného, budou nad ním hořce lkát, jako se hořce lká nad prvorozeným.” Zacharjáš 12,10. To vše měl Kristus na mysli, když hleděl na město a plakal nad ním. V dočasném zničení Jeruzaléma viděl konečnou zkázu lidí, kteří se provinili prolitím krve Božího Syna. TV 367.1

Učedníci věděli, že Židé Ježíše nenávidí, nedovedli si však ještě představit, kam až je jejich zášť zavede. Nepochopili zatím skutečný stav Izraele a nerozuměli ani údělu, který měl dopadnout na Jeruzalém. Kristus jim celou situaci odhalil výstižným podobenstvím. TV 367.2

Poslední výzva Jeruzalému zazněla nadarmo. Jako odpověď na svoji otázku “Kdo je to?” slyšeli kněží a přední muži prorocký hlas z minulých dob, který se opakovaně ozýval ze zástupu. Oni v něm však nechtěli vidět projev Boží moci. V rozčilení a ohromení se snažili lid umlčet. V zástupu byli i římští úředníci. Ježíšovi nepřátelé jim Spasitele udali jako vůdce vzpoury. Tvrdili, že se chce zmocnit chrámu a vládnout v Jeruzalémě jako král. TV 367.3

Ježíš klidným a tichým hlasem hlučící dav na chvíli utišil a znovu vysvětlil, že nepřišel nastolit žádnou pozemskou vládu. Již brzy měl vystoupit ke svému Otci. Jeho žalobci jej neuvidí, dokud znovu nepřijde ve své slávě. Potom jej uznají, ale na jejich spasení už bude pozdě. Ježíš mluvil smutně a s neobyčejnou mocí. Římští úředníci ztratili řeč, byli najednou celí zaražení. Nebeský vliv sice ještě neovládl jejich srdce, ale nesmírně na ně zapůsobil. V Ježíšově klidné a vážné tváři viděli lásku, dobrotu a skromnou důstojnost. Pocítili k němu zvláštní, pro ně nepochopitelnou, náklonnost. Místo aby Ježíše zatkli, chtělo se jim vzdát mu poctu. Z podněcování nepokojů obvinili kněze a starší. Poražení a rozčilení vůdcové se se svými stížnostmi obrátili k lidu a začali se mezi sebou zlostně přít. TV 367.4

Ježíš zatím nepozorovaně vešel do chrámu. Byl tam naprostý klid. Událost na Olivové hoře přilákala všechen lid. Ježíš se v chrámu chvíli zdržel a smutně si jej prohlížel. Potom i s učedníky odešel a vrátil se do Betanie. Když ho lidé hledali, aby ho dosadili na trůn, nemohli ho najít. TV 368.1