Touha věků

8. kapitola — Dvanáctiletý

Pro Židy byl dvanáctý rok života hranicí mezi dětstvím a mládím. Když židovský chlapec dovršil tohoto věku, byl nazván synem zákona a synem Božím. Mohl se vzdělávat ve svém náboženství a očekávalo se od něho, že se bude účastnit náboženských slavností a obřadů. Když Ježíš dosáhl dvanácti let, vzali jej rodiče o Velikonocích s sebou do Jeruzaléma, jak to vyžadovala tradice. Josef s Marií, stejně jako ostatní zbožní Izraelci, tam putovali na slavnost každý rok. TV 45.1

Všichni izraelští muži měli třikrát za rok předstoupit v Jeruzalémě před Hospodina — o Velikonocích, letnicích a při slavnosti stánků. Nejvíce lidí se scházelo na Velikonoce. Do Jeruzaléma putovali Židé ze všech zemí, ve kterých byli rozptýleni. Ze všech koutů Palestiny přicházely velké zástupy věřících. Cesta z Galileje trvala několik dní. Lidé putovali ve skupinách, cesta jim tak lépe ubíhala a bylo to bezpečnější. Ženy a starci jeli po strmých skalnatých stezkách na volech či oslech, silnější muži a mladí lidé šli pěšky. Velikonoce připadaly na konec března nebo začátek dubna. Celá země v té době kvetla a všude se ozýval ptačí zpěv. Cestou procházeli poutníci místy, která připomínala velké události z dějin Izraele. Rodiče vždy vyprávěli dětem o zázracích, které Bůh pro svůj lid v minulosti vykonal. Cestu si krátili zpěvem a hudbou, a když se před nimi konečně objevily brány Jeruzaléma, všichni vítězoslavně zazpívali: TV 45.2

“A naše nohy již stojí
ve tvých branách, Jeruzaléme…
Kéž je na tvých valech pokoj,
kéž se tvé paláce těší klidu!” Žalm 122,2-7. TV 45.3

Slavení Velikonoc je spojeno se vznikem svobodného židovského národa. Poslední noc v egyptském zajetí jim Bůh přikázal, aby se rychle připravili na odchod, přestože jejich osvobození se zdálo být v nedohlednu. Varoval faraona před poslední ranou, která Egypťany postihne, a nařídil Židům, aby se všichni shromáždili ve svých domech. Měli potřít veřeje dveří krví zabitého beránka, potom jej upéct a sníst s nekvašeným chlebem a hořkými bylinami. Řekl jim: “Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.” 2. Mojžíšova 12,11. O půlnoci byli všichni prvorození Egypťané pobiti. Tehdy farao vzkázal Izraelcům: “Seberte se a odejděte z mého lidu… Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali.” 2. Mojžíšova 12,31. Židé vyšli z Egypta jako svobodný národ. Hospodin jim přikázal slavit Velikonoce každý rok. Řekl jim: “Až se vás pak vaši synové budou ptát, co pro vás tato služba znamená, odpovíte: ‘Je to velikonoční obětní hod Hospodinův. On v Egyptě pominul domy synů Izraele. Když udeřil na Egypt, naše domy vysvobodil.’” 2. Mojžíšova 12,26.27. Zprávu o podivuhodném vysvobození si měli Izraelci předávat z generace na generaci. TV 45.4

Po Velikonocích následoval sedmidenní svátek nekvašených chlebů. Druhý den slavnosti předkládali Izraelci Hospodinu první plody sklizně — snop ječmene. Všechny obřady tohoto svátku byly předobrazem Kristova díla. Vysvobození Izraele z Egypta bylo symbolem vykoupení a Velikonoce je měly lidem stále připomínat. Zabitý beránek, nekvašený chléb, snop z první úrody — to vše představovalo Spasitele. TV 46.1