Touha věků

7. kapitola — Ježíšovo dětství

Ježíš prožil dětství a mládí v malé horské vesničce. Pro každé místo na zemi by byl jeho pobyt velkou ctí. Jeho návštěva by byla vyznamenáním i pro královské paláce. Ježíš však pominul domy boháčů, dvory vladařů i vyhlášená střediska vzdělanosti a zvolil si za svůj domov zapadlý a opovrhovaný Nazaret. TV 40.1

Pozoruhodný je stručný záznam o jeho dětství: “Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.” Lukáš 2,40. “Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem.” Lukáš 2,52. Na svůj věk byl mimořádně bystrý, chápavý, přemýšlivý a rozumný. Měl i obdivuhodně vyrovnanou povahu. Jeho tělesné i duševní schopnosti se rozvíjely postupně, úměrně jeho dětskému věku. TV 40.2

Jako dítě byl Ježíš neobyčejně milý, vždy ochotný pomoci druhým, nekonečně trpělivý a věrný, ničím se nedal zviklat. Byl velmi zásadový, a přitom nesobecký, laskavý a ohleduplný. TV 40.3

Marie pozorně sledovala Ježíšův vývoj a viděla v jeho povaze pečeť dokonalosti. S radostí podporovala jeho bystrost a vnímavost. Duch svatý jí dával moudrost, aby při výchově dítěte, jehož Otcem byl jedině Bůh, dokázala spolupracovat s nebesy. TV 40.4

Věrní Izraelci již od nejstarších dob věnovali velkou péči výchově a vzdělání mladých lidí. Bůh jim přikázal, aby děti od nejútlejšího věku učili o jeho dobrotě a velikosti a ukazovali jim, jak se tyto jeho vlastnosti projevovaly v dějinách Izraele, a především v jeho zákoně. Písně, modlitby i čtení Písma měli přizpůsobit schopnostem dětí. Rodiče měli vést děti k tomu, aby Boží zákon chápaly jako výraz Božího charakteru. Měli jim vysvětlit, že přijmou-li zásady Božího zákona do svého srdce, budou se rozvíjet k Božímu obrazu. Většinu naučení přijímaly děti z ústního podání, učily se však také číst hebrejské spisy a z pergamenových svitků se mohly seznamovat se Starým zákonem. TV 40.5

Města nebo obce, které se v době Ježíše Krista náležitě nestaraly o náboženskou výchovu mládeže, byly považovány za zatracené. Učení však postupně začalo klást důraz pouze na formální záležitosti. Písmo bylo do značné míry vytlačeno tradicí. Pravá výchova měla vést mladé lidi k tomu, aby hledali Boha, “zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt”.Skutky 17,27. Židovští učitelé se však soustředili především na obřady. Zatěžovali své žáky zbytečnostmi, které pro nebe nemají žádný význam. Osobní zkušenost s Božím slovem neměla v tehdejším vzdělávacím systému žádné místo. Žáci byli zahlceni množstvím nepodstatných informací a neměli klid ani čas na osobní společenství s Bohem. Neslyšeli Boží hlas, který promlouval k jejich srdci. Na své cestě za poznáním míjeli Zdroj moudrosti. Židé zapomínali na pravou podstatu bohoslužby i na zásady Božího zákona. Tak se vzdělání, na kterém si tolik zakládali, stalo vlastně největší překážkou skutečného rozvoje. Rabínská škola ubíjela schopnosti žáků, ochromovala jejich mysl a zužovala jim obzor. TV 40.6