Touha věků

Ježíš napadá tradici

Ježíš se nijak nepokoušel sebe ani své učedníky bránit. K obviněním, která proti němu vznášeli zastánci lidských obřadů, se nevyjadřoval. Snažil se však poukázat na to, co je k nim vedlo. Na jednom příkladu jim odhalil, čeho se opakovaně dopouštějí a co dělali předtím, než jej vyhledali. Řekl: “Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici! Vždyť Mojžíš řekl: ‘Cti svého otce i svou matku’ a ‘kdo zlořečí otci nebo matce, ať je potrestán smrtí’. Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: ‘To, čím jsem ti zavázán pomoci, je korbán(to jest dar Bohu)’, již podle vás nemusí pro otce nebo matku nic udělat.” Marek 7,9-12. Páté přikázání přehlíželi jako něco, na čem nezáleží, a lpěli na důsledném dodržování tradic ustanovených staršími. Učili lidi, že věnovat majetek na podporu chrámu je svatější povinností než podpora rodičů. Dát otci nebo matce část toho, co již zasvětili chrámu, bylo považováno za svatokrádež i v případě, že by rodiče byli v krajní nouzi. Stačilo, aby nevděčné dítě vyřklo nad svým majetkem slovo “korbán”. Tím jej zasvětilo Bohu, a mohlo jej do konce života užívat pro svoji potřebu. Po jeho smrti připadl majetek chrámu. Děti tak mohly po celý život a ještě i po smrti vystavovat své rodiče hanbě, okrádat je a předstírat přitom naprostou oddanost Bohu. TV 251.2

Ježíš nikdy slovem ani skutkem nesnížil povinnost člověka přinášet Bohu dary a oběti. Vždyť všechna ustanovení zákona o desátcích a darech sám vydal. Za svého života na zemi pochválil chudou ženu, která dala do chrámové pokladny všechno, co měla. Okázalá zbožnost kněží a zákoníků byla jen zástěrkou, která měla přikrýt jejich touhu po vlastním obohacení. Klamali lid a nakládali na něj těžká břemena, která Bůh nevyžadoval. Dokonce ani učedníci se nedokázali úplně vymanit ze jha zděděných předsudků a rabínské autority. Ježíš odhaloval skutečné pohnutky jednání rabínů. Snažil se tak vysvobodit ze zajetí tradic každého, kdo chce upřímně sloužit Bohu. TV 251.3

Lstivým špehům řekl: “Pokrytci, dobře prorokoval o vás Izajáš, když řekl: ‘Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.’” Matouš 15,7-9. Kristova slova byla obžalobou celého systému farizejství. TV 251.4

Rabíni kladli své požadavky nad Boží ustanovení, a tím se vyvyšovali nad Boha. Právě na tuto skutečnost Ježíš upozorňoval. TV 252.1

Jeruzalémští vyslanci byli velmi rozčilení. Nemohli Krista obvinit z toho, že přestupuje zákon ze Sínaje, neboť jej svými slovy bránil proti jejich tradicím. Odhaloval propastný rozdíl mezi velikostí zákona a malicherností lidských ustanovení. Ježíš vysvětlil zástupu a potom ještě podrobněji svým učedníkům, že znesvěcení nepřichází zvenčí, ale zevnitř. Čistota i nečistota vycházejí z lidského nitra. Člověka poskvrňuje zlý skutek, myšlenka, zlé slovo a přestoupení Božího zákona, ne opomenutí vnějších, lidmi ustanovených obřadů. TV 252.2

Učedníci si všimli, jak se zvědové rozčilili, když Ježíš odhalil jejich falešné učení. Viděli jejich zlostné pohledy a slyšeli hněvivé a pomstychtivé reptání. Nějak zapomněli, že Kristus již mnohokrát dokázal, že umí číst v lidských srdcích jako v otevřené knize, a začali mu vysvětlovat, co svými slovy způsobil. Doufali, že by mohl rozzlobené hodnostáře uklidnit, a proto mu řekli: “Víš, že se farizeové urazili, když slyšeli to slovo?” Matouš 15,12. TV 252.3

Ježíš jim odpověděl: “Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna.” Matouš 15,13. Zvyky a tradice, kterých si rabíni tolik vážili, pocházely z tohoto světa, a ne z nebe. Nehledě na to, jaký význam jim lidé přičítali, v Boží zkoušce nemohli obstát. V den, kdy “veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé,” se ukáže, jak bezcenné byly všechny lidské výmysly, které měly nahradit Boží přikázání (Kazatel 12,14). TV 252.4