Touha věků

37. kapitola — Vyslání učedníků

Apoštolové patřili do Ježíšovy rodiny a doprovázeli ho na jeho cestách po Galileji. Snášeli s ním všechny útrapy a těžkosti, které život přinášel. Putovali s Božím Synem, poslouchali jeho kázání a rozmlouvali s ním. Ježíš je každý den učil, jak mají pracovat pro povznesení lidstva, a oni jeho rady přijímali. Když sloužil velkým zástupům, které se kolem něho shromažďovaly, byli učedníci s ním a ochotně mu pomáhali. Řadili příchozí, přiváděli k němu trpící a starali se o to, aby se všichni cítili dobře. Věnovali se posluchačům, které Ježíšova slova zaujala, vysvětlovali jim Písmo a všemožně se snažili pomoci jejich duchovnímu rozvoji. Zvěstovali lidem to, co se sami naučili od Ježíše, a každý den získávali cenné zkušenosti. Museli se však také naučit pracovat samostatně. Stále ještě potřebovali Ježíšovy rady, trpělivost a lásku. Proto je vyslal jako své zástupce v době, kdy s nimi osobně byl a mohl je upozorňovat na jejich omyly, radit jim a usměrňovat je. TV 221.1

Učedníci byli často zmateni učením kněží a farizeů. Když byl Ježíš s nimi, předkládali mu všechny své těžkosti. On jim pak vysvětloval Písmo a srovnával je s tradicí. Posiloval jejich důvěru v Boží slovo a do značné míry je zbavoval strachu z rabínů a osvobozoval je od závislosti na tradici. Příklad Spasitelova života měl pro výchovu a vzdělání učedníků mnohem větší význam než pouhé věroučné pokyny. Když už potom nebyl mezi nimi, připomínali si každý jeho pohled, každé jeho slovo i tón jeho hlasu. Ve sporech s nepřáteli evangelia často opakovali jeho výroky a radovali se z toho, jak na lidi působí. TV 221.2

Ježíš si k sobě zavolal svých dvanáct učedníků a po dvou je posílal do měst a vesnic. Nikdo z nich neměl jít sám, šel vždy bratr s bratrem, přítel s přítelem. Mohli si pomáhat, doplňovat se, vzájemně se povzbuzovat, radit se a společně se modlit. Silnější mohl podporovat slabšího. Podobně potom Spasitel vyslal i dalších sedmdesát učedníků. Chtěl, aby jeho poslové pracovali společně. I v dnešní době by bylo dílo evangelia mnohem úspěšnější, kdybychom se důsledně drželi tohoto vzoru. TV 221.3

Učedníci hlásali stejné poselství jako Jan Křtitel i jako sám Kristus: “Přiblížilo se království nebeské.” Neměli se přít s lidmi o tom, zda Ježíš Nazaretský je či není Mesiáš, ale v jeho jménu měli konat tytéž skutky milosrdenství, jaké konal on. Přikázal jim: “Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.” Matouš 10,8. TV 221.4

Ježíš během své služby na zemi věnoval více času uzdravování nemocných než kázání. Zázraky potvrzoval pravdivost svých slov, že nepřišel zahubit, ale zachránit. Předcházela jej jeho spravedlnost a za sebou měl Boží slávu. Dříve než někam přišel, donesly se tam zprávy o jeho milosrdenství. Ve všech místech, která navštívil, se lidé, nad nimiž se smiloval, radovali ze zdraví a navrácené síly. Kolem nich se shromažďovaly davy. Chtěly z jejich úst slyšet, co Pán vykonal. Jeho hlas byl často prvním zvukem, který uzdravení slyšeli, jeho jméno prvním slovem, které vyslovili a jeho tvář tím prvním, co viděli. Proč by jej neměli mít rádi? Proč by mu neměli vzdávat chválu? Ježíš procházel vesnicemi a městy jako živá voda, všude rozdával život a radost. TV 222.1

Kristovi následovníci mají pracovat jako on. Máme sytit hladové, oblékat nahé, potěšovat zarmoucené a trpící, pomáhat zoufalým a dodávat jim naději. Potom se i na nás naplní zaslíbení: “Před tebou půjde tvá spravedlnost, za tebou se bude ubírat Hospodinova sláva.” Izajáš 58,8. Kristova láska, která se projevuje nesobeckou službou, působí na zločince účinněji než meč nebo soudní dvůr. Tyto prostředky jsou sice nutné, aby zastrašily lidi, kteří přestupují zákon, ale láskyplný misionář může dokázat víc. Pod tíhou výtek se člověk často zatvrdí, Kristova láska jej však obměkčí. Misionář může lidem pomoci nejen od tělesných neduhů, ale může hříšníka přivést k velkému Lékaři, který dokáže očistit jeho duši od malomocenství hříchu. Boží hlas má prostřednictvím Božích služebníků pronikat k nemocným, nešťastným i k těm, které ovládají zlí duchové. Bůh jim tak chce dát útěchu, jakou svět nezná. TV 222.2

Na své první misijní cestě měli jít učedníci nejprve “ke ztraceným ovcím z lidu izraelského”. Matouš 10,6. Kdyby byli hned od počátku hlásali evangelium pohanům a Samařanům, připravili by se o možnost působit na Židy. Dotkli by se jejich předsudků, dostali by se do sporu s farizeji, a to by je hned na počátku odradilo od další práce. Dokonce i apoštolové jen těžko chápali, že evangelium má být zvěstováno všem národům. Dokud tuto skutečnost sami plně nepochopili, nebyli připraveni na práci mezi pohany. Kdyby Židé byli přijali evangelium, Bůh by je byl poslal jako své zástupce k pohanům. Proto měli slyšet jeho zvěst jako první. TV 222.3

Všude, kde Kristus působil, si lidé uvědomili, co skutečně potřebují. Hladověli a žíznili po pravdě. Nadešel čas, aby se seznámili s poselstvím o Kristově lásce. Učedníci k nim měli přicházet jako Ježíšovi zástupci. Věřící je měli přijímat jako Bohem vyvolené učitele a po Spasitelově odchodu jako své duchovní vůdce. TV 222.4

Učedníci se měli nejprve vydat jen do míst, kde už před nimi působil Ježíš a kde získal nějaké přátele. Na cestu se nemuseli nijak zvlášť připravovat. Neměli si brát nic, co by je rozptylovalo a odvádělo od svěřeného díla, nic co by pobuřovalo lidi a bránilo další práci. Neměli se oblékat jako náboženští učitelé a ani jinak se zevnějškem odlišovat od obyčejných venkovanů. Neměli chodit do synagog a svolávat lidi k veřejným bohoslužbám, měli se zaměřit na práci po domech. Neměli ztrácet čas zbytečnými pozdravy či vybavováním. Všude však směli přijmout pohostinství lidí, kteří je vítali tak srdečně, jako by vítali samého Krista. Do každého domu měli vstupovat se slovy: “Pokoj tomuto domu!” Lukáš 10,5. Jejich modlitby, chvalozpěvy a studium Písma v rodinném kruhu pak skutečně přinášely do domu pokoj a požehnání. TV 222.5

Učedníci měli zvěstovat pravdu a připravovat cestu svému Pánu. Poselství, které přinášeli, bylo slovem věčného života. Jeho přijetím či odmítnutím rozhodovali lidé o svém osudu. Důležitost zvěsti podtrhl Ježíš slovy: “A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu.”(Matouš 10,14.15) TV 223.1