Touha věků

Pravá spravedlnost

Rabíni považovali svoji spravedlnost za vstupenku do nebe. Ježíš ji však prohlásil za nedostatečnou a neplatnou. Farizejská spravedlnost byla založena na vnější obřadnosti a teoretické znalosti pravdy. Rabíni se usilovně snažili zachovávat zákon a tvrdili, že se tak stávají svatými. Jejich činy však oddělovaly spravedlnost od zbožnosti. Důsledně zachovávali obřadní předpisy, ale žili nemravně a zkaženě. Jejich takzvaná spravedlnost se do nebeského království nikdy nemohla dostat. TV 194.1

Největším klamem v Kristově době bylo tvrzení, že ke spravedlnosti stačí jen souhlasit s pravdou. Dějiny lidstva však ukazují, že teoretická znalost pravdy člověka nezachrání. Nenese ovoce spravedlnosti. Žárlivé střežení teologické pravdy je často provázeno nenávistí ke skutečné pravdě, která se projevuje v životě. Nejtemnější stránky lidských dějin jsou popsány záznamy o zločinech, které spáchali náboženští fanatici. Farizeové se chlubili tím, že jsou potomky Abrahama a že jim patří Boží zjevení. Přesto je tyto přednosti neochránily před sobectvím, záští, ziskuchtivostí a hanebným pokrytectvím. Mysleli si, že jsou nejzbožnějšími lidmi na světě, ale jejich takzvaná pravověrnost je vedla k ukřižování Pána slávy. TV 194.2

I v dnešní době hrozí lidem stejné nebezpečí. Mnozí se s naprostou samozřejmostí považují za křesťany jen proto, že souhlasí s určitými náboženskými názory. Neuvádějí však pravdu do svého života. Neuvěřili jí a nemilují ji. Nepřijali moc ani milost, kterou přijímají ti, kdo se nechávají pravdou posvětit. Lidé mohou vyznávat, že věří pravdě, ale pokud je jejich víra nevede k upřímnosti, laskavosti, trpělivosti, snášenlivosti a zbožnosti, je pravda pro ně a prostřednictvím jejich vlivu i pro svět prokletím. TV 194.3

Spravedlnost, o které učil Kristus, je podřízení srdce i života zjevené Boží vůli. Hříšný člověk se může stát spravedlivým jedině vírou v Boha a živým spojením s ním. Pravá zbožnost povznáší mysl a zušlechťuje život. Vnější projevy zbožnosti potom vyvěrají z křesťanovy vnitřní čistoty. Bohoslužebné úkony nejsou prázdné a nesmyslné jako obřady pokryteckých farizeů. TV 194.4

Ježíš probírá jedno přikázání po druhém a vysvětluje hloubku a dosah jejich požadavků. Neubírá z nich ani jediné písmenko, ale poukazuje na jejich dalekosáhlý význam. Odhaluje vnější okázalou poslušnost Židů jako osudný omyl. Prohlašuje, že přestoupením Božího zákona je i zlá myšlenka či chtivý pohled. Člověk, který se podílí na sebemenší nespravedlnosti, porušuje zákon a podlamuje svoji mravní sílu. Vražda začíná myšlenkou. Ten, kdo ve svém srdci chová nenávist, sestupuje na cestu vraha a jeho oběti urážejí Boha. TV 194.5

Židé v sobě pěstovali touhu po odvetě. Nenáviděli Římany a hrubě jim spílali. Satan se radoval, když viděl, jak se v nich projevují jeho vlastnosti. Byla to příprava na strašné činy, ke kterým je potom svedl. Náboženský život farizeů nemohl pohany nadchnout pro zbožnost. Ježíš farizeje varoval, aby neklamali sami sebe a nemysleli si, že v srdci se mohou proti svým utiskovatelům bouřit a toužit po pomstě. TV 194.6

Je pravda, že i Kristovi následovníci mohou být oprávněně rozhořčeni. Když vidí, že lidé urážejí Boha, znevažují jeho službu či utlačují nevinného, zmocňuje se jich spravedlivý hněv. Rozhořčení, které vyvěrá z citlivosti vůči porušování mravních zásad, není hříchem. Avšak lidé, kteří se rozčilují při každé příležitosti, otevírají svá srdce satanovi. Chceme-li žít v souladu s nebem, musíme se zbavit veškeré zloby a nepřátelství. TV 195.1

Spasitel zachází ještě dále. Říká: “Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.” Matouš 5,23.24. Mnozí lidé jsou nábožensky velmi horliví, a přitom mají se svými bratry nesrovnalosti, které by mohli dát do pořádku. Bůh vyžaduje, aby pro obnovení dobrých vztahů udělali vše, co je v jejich silách. Dokud tak neučiní, nemůže jejich službu přijmout. Povinnost křesťana v tomto ohledu je zcela zřejmá. TV 195.2

Bůh žehná všem. “Dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.” Matouš 5,45. “On je dobrý k nevděčným i zlým.” Lukáš 6,35. Vyzývá nás, abychom byli stejní jako on. “Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce.” Matouš 5,44.45. To jsou zásady zákona, ze kterých vyvěrá život. TV 195.3

Bůh vede svůj lid k cíli, jenž přesahuje všechny naše představy. “Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.” Matouš 5,48. Tato výzva je zaslíbením. Plán vykoupení předpokládá naše úplné vysvobození ze satanovy moci. Kristus chrání před hříchem všechny zkroušené. Přišel zmařit ďáblovy činy a ustanovil Ducha svatého, aby každému, kdo činí pokání, pomáhal nehřešit. TV 195.4

Satanovo působení není omluvou pro žádný špatný čin. Pokušitel jásá, když slyší, jak se Kristovi následovníci vymlouvají na své povahové nedostatky. Výmluvy totiž vedou k hříchu. Hřích však nemůže být ničím ospravedlněn. Každý, kdo věří v Boha a činí pokání, může získat čistou povahu a žít podle Kristova vzoru. TV 195.5

Ideálem křesťanské povahy je podobat se Kristu. Syn člověka byl ve svém životě dokonalý a stejně dokonalí mají být ve svých životech i jeho následovníci. Ježíš se ve všem podobal svým bratrům. Měl stejné tělo jako my. Pociťoval hlad, žízeň i únavu. Sytil se jídlem a osvěžoval spánkem. Nesl úděl člověka, a přece byl neposkvrněným Božím Synem. Byl Bohem v těle. My bychom si měli přivlastnit jeho povahu. O lidech, kteří v něho věří, Pán říká: “Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.” 2. Korintským 6,16. TV 195.6

Kristus je žebříkem z Jákobova snu. Jeho spodní část se opírá o zem a vrchol dosahuje až k nebeské bráně, na samý práh slávy. Kdyby byl žebřík jen o jedinou příčku kratší a nedotýkal se země, byli bychom ztraceni. TV 196.1

Kristus však za námi přichází, ať jsme kdekoli. Vzal na sebe naši podobu a zvítězil, abychom se my mohli podobat jemu a zvítězit. “V těle jako má hříšný člověk” (Římanům 8,3) žil bezhříšným životem. Nyní se svým božstvím drží nebeského trůnu a svým lidstvím je s námi. Vybízí nás, abychom vírou v něho dosahovali slávy Boží povahy. Proto máme být dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. TV 196.2

Ježíš ukázal, v čem spočívá spravedlnost, a zdůraznil, že její zdroj je v Bohu. Potom se věnoval běžným záležitostem. Řekl, že dobročinnost, modlitby či půst nemají být okázalé a lidé je nemají konat pro vlastní chválu. Mají z upřímného soucitu přispívat na pomoc pro trpící chudé. V modlitbách mají rozmlouvat s Bohem. Když se postí, nemají chodit se svěšenými hlavami a myslet jen na sebe. Srdce farizeje je suchá a neúrodná půda, ve které nemůže vzklíčit ani jediné semínko nebeského života. Nejlépe slouží Bohu ten, kdo se mu cele poddá. Lidé, kteří žijí ve společenství s Bohem, odrážejí jeho povahu, a stávají se tak jeho spolupracovníky. TV 196.3

Upřímná služba bývá bohatě odměněna. “Tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.” Matouš 6,4. Životem podřízeným Kristově milosti se přetváří lidská povaha. Člověku se postupně vrací původní krása, získává vlastnosti Kristovy povahy a začíná odrážet Boží obraz. Z tváří lidí, kteří chodí s Bohem a pracují pro něho, vyzařuje pokoj. Šíří kolem sebe atmosféru nebes. Pro ně už Boží království nastalo. Sdílejí Kristovu radost z toho, že mohou být pro svět požehnáním. Mají velkou přednost, protože Mistr je přijal do své služby a svěřil jim své dílo. TV 196.4