Na úsvitu dějin

36. kapitola — Čtyřicet let na poušti

Téměř na čtyřicet let se Izraelci ztratili z dohledu v temnotě pouště. Vzpourou v Kádeši odmítli Boha a Bůh je na čas zavrhl. Protože byli nevěrní smlouvě, kterou s Hospodinem uzavřeli, neměli provádět znamení této smlouvy — obřízku. Jejich touha vrátit se zpět do země otroctví ukazovala, že nejsou hodni svobody, a tak neměli slavit Velikonoce, které byly ustaveny proto, aby připomínaly osvobození z otroctví. NUD 190.1

Přesto pokračování služeb ve stanu setkávání svědčilo o tom, že Bůh svůj lid zcela nezavrhl. A jeho prozřetelnost stále naplňovala jejich potřeby. “Hospodin, tvůj Bůh, ti při veškeré práci tvých rukou žehnal; znal tvé putování touto velikou pouští. Už po čtyřicet let je Hospodin, tvůj Bůh, s tebou; v ničem jsi nestrádal.” 5. Mojžíšova 2,7. Bůh o Izrael pečoval dokonce i během těchto let vyhnanství. “Dával jsi svého dobrého ducha, aby je poučoval. Neodnímal jsi jim od úst svou manu a dával jsi jim vodu, když žíznili. Po čtyřicet let ses o ně na poušti staral, nic jim nescházelo, pláště jim nezvetšely a nohy jim neotekly.” Nehemjáš 9,20.21. NUD 190.2

Poušť měla posloužit jako výchovný prostředek pro novou generaci, jako příprava na jejich vstup do zaslíbené země. Mojžíš prohlásil: “Připomínej si celou tu cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.” 5. Mojžíšova 8,2.3.5. NUD 190.3

“Každým jejich soužením byl sužován a anděl stojící před jeho tváří je zachraňoval; svou láskou a shovívavostí je vykupoval, bral je na svá ramena a nosil je po všechny dny dávné.” Izajáš 63,9. NUD 190.4

Výsledkem Kórachovy vzpoury bylo zničení více než čtrnácti tisíc Izraelců. A v ojedinělých případech se projevil stejný duch pohrdání Boží autoritou. NUD 190.5

Jednou se stalo, že jeden z přimíšenců, kteří vyšli s Izraelci z Egypta, opustil své místo v táboře a usadil se mezi Izraelci. Tvrdil, že má právo rozbít tam svůj stan. Mezi ním a jistým Izraelcem došlo k rozepři. Záležitost byla přednesena soudcům, kteří rozhodli v neprospěch přestupníka. NUD 190.6

Rozzuřen tímto rozhodnutím, zlořečil soudci a rouhal se Bohu. Byl okamžitě předveden před Mojžíše. Muž byl vzat do vazby, dokud nebude jasná Boží vůle. Bůh sám vynesl rozsudek. Na Boží příkaz byl rouhač vyveden za tábor a ukamenován k smrti. Ti, kdo byli svědky jeho hříchu, položili ruce na jeho hlavu a takto slavnostně dosvědčili pravdivost obvinění, které proti němu bylo vzneseno. Potom hodili první kameny a poté se k vykonání rozsudku připojil lid, který stál v pozadí (viz 3. Mojžíšova 24,14; 5. Mojžíšova 17,7. NUD 191.1

Kdyby hřích tohoto muže nebyl potrestán, podkopalo by to morálku ostatních. V důsledku toho by pak zřejmě mnozí přišli o život. NUD 191.2

Přimíšenci, kteří vyšli s Izraelci z Egypta, tvrdili, že se vzdali modlářství a že uctívají pravého Boha. Byli však víceméně zkaženi modlářstvím a scházela jim uctivost. Nakvašovali tábor modlářskými praktikami a reptáním proti Bohu. NUD 191.3

Brzy se objevil případ přestoupení soboty. Hospodinovo oznámení, že Izrael vydědí, vyvolalo ducha vzpoury. Jeden muž z lidu, naplněn hněvem, že nemůže vstoupit do Kenaanu, se rozhodl, že ukáže své pohrdání Božím zákonem. Troufl si otevřeně přestoupit čtvrté přikázání tím, že šel v sobotu sbírat dříví. Během pobytu na poušti bylo zakázáno sedmý den rozdělávat oheň. Zákaz se nevztahoval na kenaanskou zemi, ale na poušti nebyl oheň nutný k zajištění tepla. Bylo to vědomé a úmyslné přestoupení čtvrtého přikázání — hřích troufalosti. NUD 191.4

Mojžíš přednesl případ Hospodinu, který vydal tento pokyn: “Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem.” 4. Mojžíšova 15,35. Za hřích rouhání a hřích záměrného přestoupení soboty byl stanoven stejný trest. Oba byly ve stejné míře vyjádřením opovržení Boží autoritou. NUD 191.5

Mnozí, kdo odmítají sobotu jako židovskou, uvádějí námitku, že kdyby měla být zachovávána, museli by být její přestupníci postiženi trestem smrti. Avšak rouhání bylo potrestáno stejným způsobem jako přestoupení soboty. Přestože Bůh nyní netrestá přestupníky svého zákona časnými tresty, na posledním soudu bude smrt údělem těch, kdo přestupovali jeho svatá přikázání. NUD 191.6

Po celých čtyřicet let, která strávili na poušti, bylo lidem v zázraku padání many každý týden připomínáno, že mají zachovávat sobotu. Přesto Bůh ústy svého proroka prohlásil: “Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji. Ale dům izraelský se mi na poušti vzepřel, mými nařízeními se neřídili a znevážili mé řády, skrze něž má člověk život, když je plní, a hrubě znesvěcovali mé dny odpočinku.” Ezechiel 20,12.13. Přestupování soboty je vyjmenováno mezi důvody, proč byla první generace Izraelců vyloučena ze vstupu do zaslíbené země. NUD 191.7

Období jejich putování po poušti se chýlilo ke konci. “Lid se usadil v Kádeši.” 4. Mojžíšova 20,1. Údělem milionů lidí, kteří s velkými nadějemi vyšli z Egypta, byla cesta od radostného výjevu na břehu Rudého moře k hrobu na poušti, v němž skončilo jejich dlouhé putování. Hřích jim odtrhl od rtů pohár požehnání a roztříštil ho. Vezme si z toho příští generace ponaučení? NUD 191.8