Proroci a králové

Úvod — Vinice Páně

Aby dal nejlepší dary nebes všem národům země, povolal Bůh Abraháma z jeho modlářského rodu a přikázal mu, aby se usadil v zemi Kanaán. “Učiním tě v národ veliký,” pravil Bůh, “a požehnám tobě, a zvelebím jméno tvé, a budeš požehnání.” 1. Mojžíšova 12,2. Byla to velká pocta, k níž byl Abrahám povolán — být otcem národa, který měl být po staletí strážcem a ochráncem pravdy Boží na světě, národa, skrze nějž měly být požehnány všechny národy země v příchodu zaslíbeného Mesiáše. PK 9.1

Lidé téměř pozbyli známosti o pravém Bohu. Jejich mysl zatemnilo modlářství. Božská ustanovení, jež jsou “svatá, správná a dobrá” (Římanům 7,12), snažili se lidé nahradit zákony, jež odpovídají jejich krutým a sobeckým srdcím. Přesto je Bůh ve svém milosrdenství nevyhladil. Jeho záměrem bylo dát lidem příležitost, aby se s ním seznámili skrze církev Boží. Chtěl, aby zásady zjevené skrze jeho lid byly prostředkem k obnovení mravního obrazu Božího v člověku. PK 9.2

Zákon Boží bude muset být vyvýšen, moc Boží zachována; a Izraeli bylo svěřeno toto velké a ušlechtilé dílo. Bůh oddělil Izraelské od světa, aby je mohl pověřit posvátným úkolem. Učinil je strážcem svého zákona s úmyslem, aby se skrze ně zachovala mezi lidem známost o něm. Tak mělo světlo nebe svítit světu zahalenému ve tmě, tak měl zaznívat hlas vyzývající všechny národy, aby se odvrátily od modloslužby a sloužily živému bohu. PK 9.3

“V síle veliké a v ruce mocné” (2. Mojžíšova 32,11) vyvedl Bůh svůj vyvolený národ ze země egyptské. “Poslal Mojžíše, sluhu svého, a Árona, kteréhož vyvolil. Ti předložili jim slova znamení jeho a zázraků v zemi Chámově.” “Přimluvil moři Rudému, a vyschlo; i provedl je skrze hlubiny.” Žalm 105,26.27; 106,9. Vysvobodil je z jejich poddanství, aby je mohl přivést do dobré země, do země, kterou pro ně ve své prozřetelnosti připravil jako útočiště před jejich nepřáteli. Chtěl je přivést k sobě a položit kolem nich své věčné rámě; a oplátkou za jeho dobrotivost a milosrdenství měli vyvyšovat jeho jméno a oslavit je na zemi. PK 9.4

“Nebo díl Hospodinův jest lid jeho, Jákob provazec dědictví jeho. Nalezl jej v zemi pusté, a na poušti veliké a hrozné; vůkol vedl jej, vyučil jej, a ostříhal ho, jako zřítedlnice oka svého. Jako orlice ponouká orličátek svých, sedí na mladých svých, roztahuje křídla svá, béře je, a nosí je na křídlách svých: Tak Hospodin sám vedl jej, a nebylo s ním boha cizozemců.” 5. Mojžíšova 32,9-12. Tak přivedl Bůh Izraelské k sobě, aby mohli přebývat jako ve stínu Nejvyššího. Zázračně uchráněni před nebezpečím při putování pouští usadili se nakonec v zemi zaslíbené jako národ, jemuž se dostalo přízně Boží. PK 10.1

Formou podobenství vypráví Izaiáš dojímavě a vzletně o tom, jak byl Izrael povolán a vychován, aby stanul na světě jako Hospodinův představitel, plodný v každém dobrém počinu: PK 10.2

“Zpívati již budu milému svému píseň milého svého o vinici jeho: Vinici má milý můj na vrchu úrodném. Kterouž ohradil, a kamení z ní vybral, a vysadil ji vinným kmenem výborným, a ustavěl věži u prostřed ní, také i pres udělal v ní, a očekával, aby nesla hrozny, ale vydala plané víno.” Izajáš 5,1.2. PK 10.3

Skrze vyvolený národ zamýšlel Bůh dát požehnání všemu lidstvu. “Vinice zajisté Hospodina zástupů dům Izraelský jest, a muži Judští révové milí jemu. Očekával pak soudu, a aj, nátisk; spravedlnosti, a aj, křik.” Izajáš 5,7. PK 10.4

Tomuto národu byla svěřena proroctví Boží. Byl ohražen přikázáními zákona Božího, věčnými zásadami pravdy, spravedlnosti a čistoty. Poslušnost těchto zásad měla být jeho ochranou, neboť ho spasí, aby se sám nezahubil hříšným počínáním. A jako věž na vinici postavil Bůh uprostřed země svůj svatý chrám. PK 10.5

Jejich učitelem byl Kristus. Jako byl s nimi na poušti, tak měl být dál jejich učitelem a vůdcem. Ve svatostánku a v chrámě přebývala jeho sláva ve svatém oblaku nad slitovnicí. Pro ně stále projevoval bohatství své lásky a shovívavosti. PK 10.6

Skrze Mojžíše jim byl zjeven úmysl Boží a objasněny jim podmínky jejich blaha. “Nebo ty lid svatý jsi Hospodinu Bohu svému; tebe vyvolil Hospodin Bůh tvůj, abys jemu byl lidem zvláštním, mimo všecky národy, kteříž jsou na zemi.” PK 10.7

“Dnes i ty připověděls se k Hospodinu, že jej budeš míti za Boha, a choditi budeš po cestách jeho, a ostříhati ustanovení jeho, a přikázaní i soudů jeho, a poslouchati hlasu jeho. Hospodin také připověděl se k tobě dnes, že tě bude míti za lid zvláštní, jakož mluvil tobě, abys ostříhal všech příkázaní jeho, a že tě vyvýší nade všecky národy, kteréž učinil, abys byl vzácnější, slovoutnější a slavnější nad ně, a tak lid svatý Hospodinu Bohu svému, jakož jest mluvil.” 5. Mojžíšova 7,6; 26,17-19.

Izraelští měli obsadit všechna území, která jim Bůh vykázal. Národy, které odmítly uctívat pravého Boha a sloužit mu, měly být z těchto míst vypuzeny. Úmyslem Božím však bylo, aby zjevením jeho povahy skrze Izrael bylo k němu přivedeno všechno lidstvo. Celému světu se mělo dostat pozvání evangelia. Poučením o obětní službě měl být Kristus vyvýšen před národy a všichni, kdož k němu vzhlédnou, zachovají život. Všichni ti, kteří jako Ráb Kananejská a Rút Moábská se odvrátili od modloslužebnictví k uctívání pravého Boha, se měli připojit k vyvolenému lidu Božímu. Až počet Izraele vzroste, měli rozšiřovat své hranice, až posléze jejich království zahrne celý svět. PK 11.1

Starý Izrael však nesplnil úmysl Boží. Hospodin pravil: “Vysadil jsem tě vinným kmenem výborným, všecku napořád semenem čistotným i kterakž jsi mi proměnila se v plané réví cizího kmene?” “Izrael jest vinný kmen prázdný, ovoce skládá sobě.” “Nyní tedy, obyvatelé Jeruzalémští a muži Judští, suďte prosím mezi mnou a vinicí mou. Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ješto bych jí neučinil? Proč, když jsem očekával, aby nesla hrozny, plodila plané víno? A protož oznámím vám, co já učiním vinici své: Odejmu plot její, a přijde na spuštění; rozbořím hradbu její, i přijde na pošlapání. Zapustím ji, nebude řezána, ani kopána, i vzroste na ní bodláčí a trní; oblakům také zapovím, aby nevydávaly více na ni deště…Očekával pak soudu, a aj, nátisk; spravedlnost, a aj, křik.” Jeremjáš 2,21; Ozeáš 10,1; Izajáš 5,3-7. PK 11.2

Skrze Mojžíše ukázal Hospodin lidu, jaké jsou následky nevěry. Nebudou-li zachovávat smlouvu Boží, odloučí se tím od života Božího a nedostane se jim Božího požehnání. Někdy dbali těchto výstrah a za to se dostalo hojnosti požehnání židovskému národu a skrze něj i okolním národům. Častěji však zapomínali na Boha a přestávali myslet na to, že se jim dostalo vysoké výsady být zástupcem Božím. Olupovali Boha o službu, kterou od nich požadoval, olupovali své bližní o náboženské vedení a příklad zbožnosti. Chtěli si přivlastnit plody vinice, nad níž byli ustanoveni jako strážci. Jejich žádostivost a lačnost způsobila, že jimi začali pohrdat i pohané. Zavinili tím, že pohanský svět si mohl nesprávně vykládat povahu Boží a zákony království Božího. Bůh byl k svému lidu shovívavý jako otec. Vychovával jej tím, že mu uděloval a zase odnímal milosti. Se shovívavostí jim ukazoval jejich hříchy a trpělivě čekal, že je uznají. Vysílal proroky a posly, aby nájemce vinice upozorňovali na požadavky Boží; avšak místo aby tyto moudré a duchovně silné muže uvítali, jednali s nimi jako s nepřáteli. Pronásledovali je a zabíjeli. Bůh vyslal další posly; dostalo se jim však téhož přijetí jako prvním, snad jen s tím rozdílem, že vinaři k nim projevili ještě urputnější nenávist. PK 11.3

Odnětí božské přízně v období vyhnanství přivedlo mnohé k pokání; přesto po svém návratu do země zaslíbené dopouštěl se židovský národ chyb předchozích pokolení, a tím se dostal do politického sporu se sousedními národy. Proroci, které Bůh poslal, aby napravili panující zlo, byli přijímáni s podezíravostí a s pohrdáním, jakého se dostávalo poslům v dřívějších dobách a tak s každým dalším stoletím vina držitelů vinice narůstala. PK 12.1

Dobrou révou, kterou zasadil božský vinař na pahrocích Palestiny, Izraelští pohrdli a nakonec ji vyhodili přes zeď vinice. Zhmoždili ji a rozšlapali v naději, že ji navždy zhubili. Božský vinař vyňal révu a skryl ji před jejich zraky. Znovu ji zasadil, avšak na druhé straně zdi, takže kmen už není viditelný. Větve přesahují přes zeď, je možné je roubovat, avšak sám kmen byl přesazen z dosahu člověka, jenž k němu už nemá přístup a nemůže mu škodit. PK 12.2

Dnešní církvi Boží na zemi — strážkyni vinice Páně — jsou zvlášť drahá poselství, obsahující rady a napomenutí, jež přinášejí poroci, kteří objasňují věčný úmysl Boží s lidstvem. V učení těchto proroků je jasně zjevována láska Boží k ztracenému lidskému pokolení a plán Boží na jeho spasení. Dějiny povolání Izraele, dějiny jeho úspěchů a pádů, jeho znovunabytí božské přízně a jeho zavržení Pánem vinice, dějiny uskutečnování věčného plánu zbožnými, jimž se splní všechna zaslíbení smlouvy — to jen námět poselství, jež po staletí přinášejí poslové Boží církvi Boží. Ani dnes se poselství Boží k církvi Boží — tj. k těm, kdož spravují vinici Boží jako věrní vinaři - neliší od poselství, které přinesl starodávný prorok. PK 12.3

“V ten den o vinici výborné víno vydávající zpívejte. Já Hospodin, kterýž ji ostříhám, každé chvilky budu ji svlažovati, a aby jí někdo neuškodil, v noci i ve dne ji ostříhati.” Izajáš 27,2.3. PK 13.1

Izraeli, doufej v Boha! Pán vinice i dnes shromažďuje z lidí všech národů vzácné ovoce, na které tak dlouho čeká. Brzy přijde Pán do svého vlastnictví; a v tento šťastný den se konečně splní věčný úmysl Boží s domem Izraelským. I způsobí, že “se vkoření Jákob, zkvetne a zroste Izrael, a naplní okršlek zemský ovocem” Izajáš 27,6. PK 13.2