Proroci a králové

32. kapitola — Manasses a Joziáš

Království Judy, které prospívalo v dobách Ezechiášových, znovu kleslo za dlouhého období Manassesovy neblahé vlády, kdy znovu ožilo pohanství a mnozí se dali svést k modloslužebnictví. “Manasses uvedl v blud Judské i obyvatele Jeruzalémské, tak že činili horší věci nežli národové pohanští.” 2. Paralipomenon 33,9. Po slavném světlu předchozích pokolení nastoupila tma pověry a bludu. Zrodila se a kvetla velká zla — tyranie, útisk, nenávst ke všemu, co je dobré. Spravedlnost byla převracena, vládlo násilí. PK 253.1

Avšak ani v těchto zlých dobách nescházelo takových, kteří podávali svědectví o Bohu a spravedlnosti. Zkoušky, kterými Juda bezpečně prošel za Ezechiášovy vlády, vykovaly v mnohých statečnou povahu, která se nyní osvědčila jako hráz proti panující nepravosti. Zasazovali se pro pravdu a spravedlnost a vzbuzovali tím hněv Manassessův a jeho rádců, kteří nechtěli upustit od svého zlého konání a umlčovali každý projev nesouhlasu. “Krve nevinné vylil Manasses velmi mnoho, tak že naplnil Jeruzalém od jednoho konce k druhému.” 2. Královská 21,16. PK 253.2

Jedním z prvních, kdož byli umlčeni, byl Izaiáš, který více než půl století stál před Judou jako ustanovený posel Hospodinův. “Jiní se podrobili zkoušce výsměchu a bičování, ano i pout a žalářů; byli ukamenováni, útrpným právem vyslýcháni, rozřezáni, zemřeli rozsekáni mečem, toulali se oděni ovčími rouny a kozími kůžemi, strádali, zakoušeli útisk a násilí; lidé, jakých svět nebyl hoden, bloudili po pouštích, horách, jeskyních a doupatech země.” Židům 11,36-38. PK 253.3

Někteří z těch, kteří trpěli pronásledováním za Manassesovy vlády, byli pověřeni, aby hlásali zvláštní poselství soudu. Král Judy, prohlásil prorok, “páchal horší věci než všichni,…kteří byli před ním.” Pro tuto bezbožnost se jeho království řítilo do zkázy; brzy budou obyvatelé země odvedeni jako otroci do Babylóna, kde “budou v loupež a v rozchvátání všechněm nepřátelům svým” 2. Královská 21,11.14. Avšak Hospodin zcela neopustí ty, kdož ho v cizí zemi uznají za svého vládce; budou snad sužováni velkou trýzní, Hospodin je však vysvobodí v době, kterou sám určí, a způsobem, který sám zvolí. Ti, kdož v něho vloží svou víru, najdou bezpečné útočiště. PK 253.4

Proroci neustávali věrně upozorňovat a napomínat; mluvili nebojácně k Manassesovi a jeho národu; poselství však byla vystavena posměchu, odpadlý Juda jich nedbal. Jako ukázku toho, co přijde na lid, nepřestane-li být zatvrzelý, Hospodin dopustil, aby jejich král byl zajat oddílem asyrských vojáků, kteří “svázavše ho dvěma řetězy ocelovými, dovedli jej do Babylóna,” jejich prozatímního hlavního města. Toto dopuštění způsobilo, že se král vzpamatoval; “modlil se Hospodinu Bohu svému, a ponižoval se velmi před obličejem Boha otců svých, a modlil se jemu. I naklonil se k němu Bůh, a vyslyšel modlitbu jeho, a uvedl jej zase do Jeruzaléma do království jeho. Tehdy poznal Manasses, že sám Hospodin jest Bohem.” 2. Paralipomenon 33,11-13. Avšak toto pokání, i když bylo pozoruhodné, přišlo příliš pozdě a nemohlo zachránit království před zhoubným vlivem mnohaletého modlářství. Mnozí klopýtli a padli a už nikdy nevstali. PK 254.1

Mezi těmi, jejichž život se utvářel v ovzduší osudného odpadnutí Manassesova, byl vlastní Manassesův syn, který nastoupil na trůn ve věku dvaceti dvou let. O králi Amonovi je psáno: “Chodil po vší cestě, po níž chodil otec jeho, a sloužil ukydaným bohům, jimž sloužíval otec jeho, a klaněl se jim; a opustil Hospodina Boha otců svých.” 2. Královská 21,21.22. “Neponížil se před Hospodinem, jako se ponížil Manasses otec jeho, nýbrž mnohem více hřešil.” Bezbožnému králi nebylo dopřáno vládnout dlouho. Pouhé dva rody od chvíle, kdy dosedl na trůn, byl zavražděn v paláci svým služebnictvem; a lid země ustanovil “krále Joziáše syna jeho místo něho” 2. Paralipomenon 33,23.25. PK 254.2

S nastoupením Joziáše na trůn, na němž pak bude vládnout třicet jedna let, začala klíčit naděje v těch, kdož zachovávali čistotu své víry, že sestup království byl zastaven, neboť nový král, ač mu je teprve osm let, se bojí Boha a od počátku “činil to, což pravého jest před očima Hospodinovýma, chodě po vší cestě Davida otce svého, a neuchyluje se napravo ani nalevo” 2. Královská 22,2. Ač zrozen z bezbožného krále, napadán pokušením, aby následoval cesty svého otce, a ač měl jen nemnoho rádců, kteří ho podporovali na správné cestě, byl Joziáš věrný Bohu Izraele. Bludy minulých pokolení mu byly varováním; rozhodl se činit správně a neklesnout do bahna hříchu a ponížení, do něhož upadli jeho otec a otec jeho otce. “Neuchýlil se napravo ani nalevo.” Jako ten, jenž má zastávat tak odpovědné postavení, se rozhodl, že bude poslušen poučení, jak si má počínat, jež bylo dáno vládcům Izraele a jeho poslušnost umožnila Bohu, že ho mohl použít za nástroj. PK 254.3

V době, kdy Joziáš začal vládnout, a již mnoho let předtím, si upřímní v království Juda kladli otázku, zda zaslíbení, jež dal Bůh starému Izraeli, mohou se kdy vyplnit. Podle lidského rozumu se zdálo, že je téměř nemožné, aby se božský záměr s vyvoleným národem splnil. Odpadnutí předchozích století nabývalo uplývajícími léty na síle; deset z kmenů bylo rozehnáno mezi pohany; jen kmen Juda a Benjamin zůstaly a zdálo se, že i ty jsou na pokraji mravní a národní záhuby. Proroci začali předpovídat úplnou zkázu jejich krásného města, v němž stál chrám vystavěný Šalomounem a k němuž se upínaly všechny jejich pozemské naděje na dosažení národní velikosti. Což je možné, že by se Bůh chystal zapomenout na svůj slavnostní slib, že vysvobodí ty, kdož v něho uvěří? Mohou ti, kdož zůstali věrní Bohu, věřit v lepší dny, když jsou spravedliví již tak dlouho pronásledováni a bezbožným se daří? PK 255.1

Tyto úzkostné otázky vyjádřil prorok Abakuk. Když viděl, jaké je postavení věrných v té době, vylil břímě svého srdce ve zvolání “Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu, a nevyslyšíš? Volati budu k tobě pro nátisk, a nespomůžeš? Proč dopouštíš, abych hleděti musel na nepravost, a na bezpráví se dívat, též na zhoubu a nátisk proti mně? A vždy jest, kdož svár a různici vzbuzuje. Odkudž se děje opuštění zákona, a nedochází nikdá soud. Nebo bezbožný obkličuje spravedlivého, pročež vychází soud převrácený.” Abakuk 1,2-4. PK 255.2

Bůh odpověděl na nářek svých věrných dítek. Skrze svůj vyvolený nástroj zjevil své odhodlání potrestat národ, který se od něho odvrátil, aby sloužil bohům pohanů. Ještě za života těch, kteří se tehdy dotazovali, co je čeká, uspořádá Bůh divem záležitosti vládnoucích národů země a vynese Babylónské na vrchol. Tito Kaldejští, “strašliví a hrozní”, přepadnou náhle zemi Judy jako božsky určená metla (Abakuk 1,7). Přední muži judští a nejlepší z lidí budou odvlečeni do zajetí do Babylóna; judská města a vesnice, pole a zahrady budou zpustošeny; ničeho nebude ušetřeno. PK 255.3

Ve víře, že i tímto strašným soudem se naplňuje záměr, který má Bůh se svým lidem, sklonil se Abakuk v pokoře zjevené vůli Hospodinově. “Hospodine Bože můj, Svatý můj, zdaliž ty nejsi od věčnosti?” zvolal. A pak, když svou vírou pohlédl za nevábnou vyhlídku, jakou skýtala nejbližší budoucnost, a pevně se chopil vzácných zaslíbení, jež zjevují lásku, kterou Bůh chová ke svým dítkám, prorok dodal: “Myť nezemřeme.” Abakuk 1,12. S tímto vyhlášením víry vložil svou věc a věc každého věřícího Izraelity do rukou laskavého Boha. PK 256.1

Nebyl to jediný výraz Abakukovy silné víry. Při jedné příležitosti, když přemýšlel o budoucnosti, pravil: “Na stráži své státi budu, a postavím se na baště, vyhlédaje, abych viděti mohl, co mluviti bude ke mně Bůh.” Hospodin mu laskavě odpověděl: “Napiš vidění, a to zřetelně na deskách, aby je přeběhl čtenář, proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude.” Abakuk 2,1-4. PK 256.2

Víra, která posilovala Abakuka a všechny čestné a spravedlivé v oněch dnech těžké zkoušky, je táž víra, která pomáhá lidu Božímu i dnes. V nejchmurnějších hodinách, za nejhorších okolností se má křesťanský věřící upnout svou duší ke zdroji všeho světla a moci. Skze víru v Boha může se každý den jeho víra a jeho odvaha obnovovat. “Spravedlivý z víry své živ bude.” Slouží-li člověk Bohu, nemusí být malomyslný, nemusí mít strach, nemusí kolísat. Hospodin splní na nejvyšší míru očekávání těch, kdož v něho věří. Dá jim moudrost, kterou právě potřebují. PK 256.3

O hojném opatření, jež je učiněno pro každou pokoušenou duši, podává apoštol Pavel výmluvné svědectví. Jemu bylo dáno božské ujištění: “Má milost ti stačí, neboť moc se stává dokonalou v slabosti.” S vděčností a v důvěře zkoušený služebník Boží odpověděl: “Velmi rád se tedy budu chlubiti spíše svými slabostmi, aby mě zastínila moc Kristova. Proto radostně přijímám slabosti, násilnosti, nouzi, pronásledování, úzkosti, - vše pro Krista; neboť když jsem sláb, zrovna tehdy jsem silný.” 2. Korintským 12,9.10. PK 256.4

Musíme v sobě živit a posilovat víru, o níž svědčili proroci a apoštolové, víru, jež se chápe zaslíbení Božích a čeká na vysvobození v době, již určí Bůh, a způsobem, který sám stanoví. Jisté slovo proroctví se nakonec splní ve slavném příchodu našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista jako Krále králů a Pána pánů. Doba čekání se snad může zdát dlouhá, duše snad může být sklíčena neblahými okolnostmi, mnozí, v něž blya vložena důvěra, snad mohou cestou klesnout; my však prohlašujme ve víře jako prorok, který se snažil povzbudit Judu v době nevídaného odpadlictví: “Hospodin v chrámě svatosti své jest, umlkniž před obličejem jeho všecka zamě.” Abakuk 2,20. Mějme vždy na paměti potěšující poselství: “Ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nezklame; jestliže by se pak opozdilo, posečkej na ně, neboť jistotně dojde, aniž bude meškati…Spravedlivý z víry své živ bude.” Abakuk 2,3.4. PK 257.1

“Ó Hospodine, dílo své u prostřed let
při životu zachovej,
u prostřed let známé učiň,
v hněvě na milosrdenství se rozpomeň.
Když se Bůh bral od poledne,
a Svatý s hory Fáran.
Slávu jeho přikryla nebesa,
a země byla plná chvály jeho.
Blesk byl jako světlo,
rohy po bocích svých měl,
a tu skryta byla síla jeho.
Před tváří jeho šlo morní nakažení,
a uhlí řeřavé šlo před nohama jeho.
Zastavil se, a změřil zemi;
pohleděl, a rozptýlil národy.
Zrozrážíny jsou hory věčné,
sklonili se pahrbkové věční,
cesty jeho jsou věčné.
Vyšel jsi k vysvobození lidu svého,
k vysvobození s pomazaným svým.
Byť pak fík nekvetl,
a nebylo úrody na vinicích;
byť i ovoce olivy pochybilo,
a rolí nepřinesla užitky;
a od ovčince odřezován byl brav,
a nebylo žádného skotu v chlévích:
Já však v Hospodinu veseliti se budu,
plésati budu v Bohu spasení svého.
Hospodin Panovník jest síla má.” Abakuk 3,2-6,13.17-19. PK 257.2

Abakuk nebyl jediným, skrze něhož bylo dáno poselství skvělé naděje a budoucího vítězství, jakož i okamžitého soudu. Za vlády Joziáše uslyšel slovo Hospodinovo Sofoniáš. Slovo mluvilo jasně o následcích stálého odpadnutí a upozorňovalo pravou církev, jaká slavná budoucnost ji čeká. Sofoniášova proroctví o soudu, který čeká Judu, se v plné míře vztahují k soudům, které postihnou zatvrzelý svět v době druhého příchodu Kristova: PK 258.1

“Blízký jest den Hospodinův veliký,
blízký jest a rychlý velmi
zvuk dne Hospodinova,
tuť hořce křičeti bude udatný.
Den rozhněvání bude ten den,
den úzkosti a trápení,
den zpuštění a to hrozného,
den temnosti a mračna,
den oblaku a mrákoty,
den trouby a troubení
proti městům hrazeným,
a proti úhlům vysokým.” Sofonjáš 1,14-16. PK 258.2

“V němž úzkostmi sevru lidi, aby chodili jako slepí, nebo proti Hospodinu zhřešili. I vylita bude krev jejich jako prach, a těla jejich jako lejna. Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti v den rozhněvání Hospodinova; nebo ohněm horlivosti jeho sehlcena bude tato všecka země, proto že konec jistě rychlý učiní všechněm obyvatelům země.” Sofonjáš 1,17.18. PK 259.1

“Ohledejte sebe, ohledejte, pravím,
ó národe nemilý,
prvé než uložení přijde,
a den jako plevy pomine,
prvé než přijde na vás prchlivost hněvu Hospodinova,
prvé než přijde na vás den hněvu Hospodinova.
Hledejte Hospodina všickni tiší země,
kteříž soud jeho činíte;
hledejte spravedlnosti,
hledejte tichosti.
Snad se ukryjete
v den hněvu Hospodinova.” Sofonjáš 2,1-3. PK 259.2

“Aj, já konec učiním všechněm, kteříž tě trápiti budou v ten čas, a zachovám kulhavou, a zahnanou shromáždím; nýbrž způsobím jim chválu a jméno po vší zemi, v níž pohanění nesli. V ten čas přivedu vás, v ten čas, pravím, shromáždím vás; nebo dám vám jméno a chválu mezi všemi národy země, když zase přivedu zajaté vaše před očima vašima, dí Hospodin.” Sofonjáš 3,19.20. PK 259.3

“Prozpěvuj, dcero Sionská, prokřikujte, Izraelští,
vesel se a plésej vším srdcem,
dcero Jeruzalémská,
že odjal Hospodin soudy tvé,
odklidil nepřítele tvého.
Král Izraelský Hospodin
jest u prostřed tebe,
nebudeš se báti více zlého.
V ten den bude řečeno Jeruzalému: Neboj se,
a Sionu: Nechť nemdlejí ruce tvé.
Hospodin Bůh tvůj u prostřed tebe
mocný zachová tě,
radovati se bude z tebe velice,
přestane na milování svém tebe,
plésati bude nad tebou s prozpěvováním.” Sofonjáš 3,14-17. PK 260.1