Život naplněný pokojem

Poddání se Boží vůli

V modlitbě za nemocné si máme uvědomovat, že “nevíme, jak a za co se modlit”. Římanům 8,26. Nevíme, zda požehnání, o něž prosíme, by bylo nebo nebylo pro nemocné tím nejlepším. Proto by naše modlitby měly obsahovat tuto myšlenku: “Pane, ty znáš každé tajemství člověka. Víš všechno i o těchto lidech. Ježíš, jejich přímluvce, dal za ně svůj život. Jeho láska k nim je větší, než může být naše. Je-li to proto k tvé slávě a pro dobro nemocných, prosíme v Ježíšově jménu, aby byli uzdraveni. Není-li to však tvá vůle, prosíme, aby je tvá milost povzbudila a tvá přítomnost podepřela v jejich utrpení.” ZNP 117.4

Bůh zná konec od začátku. Je obeznámen s tím, co je v srdcích všech lidí. Zná každé tajemství člověka. Ví, zda ti, za něž se modlíme, budou či nebudou moci obstát ve zkouškách, které je čekají, budou-li žít dále. Ví, bude-li jejich život požehnáním nebo kletbou pro ně a pro svět. To je jeden z důvodů, proč bychom při předkládání svých vážných proseb měli říkat: “Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.” Lukáš 22,42. Ježíš připojil tato slova, jimiž se podřídil Boží moudrosti a vůli, když se v Getsemanské zahradě modlil: “Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich.” Matouš 26,39. Jsou-li tato slova vhodná pro něho, Božího Syna, oč příhodnější jsou v ústech ubohých, chybujících smrtelníků! ZNP 118.1

Svá přání máme stále předkládat našemu vševědoucímu nebeskému Otci a pak máme v naprosté důvěře na něho spoléhat. Víme, že Bůh nás vyslyší, prosíme-li podle jeho vůle. Vymáhat však splnění našich proseb bez pokory není správné. Naše modlitby nesmí mít formu rozkazu, nýbrž přímluvy. ZNP 118.2

Jsou případy, kdy Bůh zřetelně zasahuje svou mocí, aby uzdravil nemocné. Všichni nemocní se však neuzdraví. Mnozí jsou uloženi do hrobu, aby spali v Pánu. Jan byl na ostrově Patmos vyzván, aby napsal: “Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.” Zjevení 14,13. Z toho vidíme, že není-li někdo uzdraven, nemá být proto odsuzován, jako by neměl dostatek víry. ZNP 118.3

Všichni si přejeme, aby naše prosby byly vyslyšeny hned a přímo, a dáváme se snadno odradit, přichází-li vyslyšení pozdě nebo v jiné, nečekané podobě. Bůh je však příliš moudrý a příliš dobrý, než aby vždy vyslyšel naše prosby tehdy, když si to přejeme, a právě tím způsobem, jak si to přejeme. Chce pro nás udělat více a lepší věci než splnit všechna naše přání. Protože můžeme důvěřovat jeho moudrosti a lásce, neměli bychom ho prosit, aby se podvolil naší vůli, ale měli bychom se snažit pochopit jeho úmysl a uskutečnit ho. Naše přání a naše zájmy by se měly rozplynout v jeho vůli. Tyto zážitky, které zkoušejí víru, jsou pro naše dobro. Na nich se projeví, je-li naše víra pravá a upřímná, spočívá-li jen na Božím slově, nebo závisí-li na okolnostech, a je proto nejistá a proměnlivá. Víra se posiluje cvičením. Musíme se cvičit v trpělivosti a mít přitom na mysli, že v Písmu jsou vzácná zaslíbení pro ty, kdo čekají na Pána. ZNP 118.4

Ne všichni chápou tyto principy. Mnozí z těch, kteří prosí o Kristovu uzdravující milost, si myslí, že jejich modlitby musí být vyslyšeny přímo a hned, jinak že je jejich víra nedokonalá. ZNP 118.5

Z toho důvodu by se těm, kteří jsou oslabeni nemocí, mělo dostat moudré rady, aby jednali odpovědně a uvážlivě. Neměli by zapomínat na svou povinnost k přátelům, kteří je snad přežijí. Neměli by opomíjet použít přírodní prostředky k obnovení zdraví. ZNP 119.1

V tom často spočívá nebezpečí omylu. Někteří lidé věří, že budou v důsledku modliteb uzdraveni, a přitom se bojí učinit něco, co by se mohlo vykládat jako nedostatek víry. Neměli by však opomíjet dát své záležitosti do pořádku, jak by to jistě udělali, kdyby očekávali, že zemřou. Neměli by se také bát vyřknout slova povzbuzení nebo rady, která by v hodině umírání rádi řekli svým milovaným. ZNP 119.2