Rady pro církev

Pocity a posvěcení

Pocity štěstí nebo jejich nedostatek nejsou dokladem toho, jestli člověk je nebo není posvěcený. Neexistuje nic takového jako okamžité posvěcení. Pravé posvěcení je výsledkem každodenní práce, kterou je nutné konat až do konce života. Ti, kteří každý den bojují s pokušením, překonávají své hříšné sklony a usilují o čistotu srdce a života, se svou svatostí nechlubí. Hladovějí a žízní po spravedlnosti. Hřích jim připadá nesmírně odporný. (The Sanctified Life, s. 10) RPC 53.3

Bůh nás kvůli našim hříchům neopustí. Můžeme dělat chyby, rmoutit jeho Ducha, když se ale budeme kát a přijdeme za ním s lítostí, on nás neodvrhne. Je nutné odstranit mnohé překážky. Chováme v srdci nesprávné pocity, jsme pyšní, soběstační, netrpěliví a nespokojení. To všechno nás odděluje od Boha. Musíme vyznat své hříchy a dovolit milosti, aby začala přetvářet naše srdce. Z těch, kdo se cítí být slabí a malomyslní, se mohou stát silní Boží lidé, kteří pro svého Pána vykonají vznešené dílo. Pro svou práci ale musejí mít vznešenou motivaci; v jejich srdci nesmí být ani špetka sobectví. RPC 53.4

Někteří si asi myslí, že jsou ve zkušební lhůtě, během níž musejí Pánu dokázat, že jsou proměněni, a teprve potom mohou přijmout jeho požehnání. Tyto vzácné duše však mohou požehnání přijmout ihned. Bez milosti, bez Ducha Kristova, který jim pomůže s jejich slabostmi, nemohou získat křesťanský charakter. Ježíš si přeje, abychom k němu přišli takoví, jací jsme — hříšní, bezbranní, závislí. RPC 53.5

Pokání, stejně jako odpuštění, je darem Božím, který jsme obdrželi skrze Krista. Díky vlivu Ducha svatého si uvědomujeme své hříchy a cítíme, že potřebujeme odpuštění. Odpuštění ale mohou získat pouze kajícníci. Kajícníkem se člověk stává díky působení Boží milosti. On zná všechny naše slabosti a vady a je ochotný nám pomoci. (Testimony Treasures, sv. 2, s. 91-94) Přijdou chvíle, kdy se naše duše naplní depresivními pocity a bude hrozit, že jim podlehneme. V takovém případě nesmíme za žádných okolností ztratit víru. Ať už prožíváme cokoli, musíme se upřeně dívat na Ježíše. Ze všech sil se musíme snažit plnit si všechny své povinnosti a v tichosti se spoléhat na Boží zaslíbení. RPC 53.6

Přijdou chvíle, kdy naši duši ochromí pocity méněcennosti. Neměli bychom to brát jako známku toho, že se Boží postoj k nám nebo náš postoj k Bohu nějak změnil. Neměli bychom dovolit, aby vládu nad naším rozumem převzaly pocity. Třebaže dnes neprožíváme takový pokoj a radost, jako jsme prožívali včera, musíme se vírou chytit Kristovy ruky a i ve tmě na něj spoléhat tak, jako na něj spoléháme za světla. RPC 54.1

Ve víře přemýšlejte o korunách slávy, které jsou připraveny pro ty, kdo zvítězí. Poslouchejte radostný zpěv spasených: “Hoden jest Beránek, ten obětovaný, který nás zachránil pro život s Bohem!” Snažte se tyto věci vnímat jako skutečnost. RPC 54.2

Pokud budeme více přemýšlet o Kristu a o životě v nebi, najdeme zdroj síly a podporu v boji po boku našeho Pána. Když budeme rozjímat o slávě nové země, která se brzy stane naším domovem, pýcha a láska tohoto světa ztratí svou sílu. Vedle Kristovy krásy ztratí pozemské věci svou přitažlivost. RPC 54.3

Ačkoli Pavla uvrhli do cely římského vězení, kam nepronikalo světlo, kde nemohl šířit evangelium a kde jedinou jeho vyhlídkou byla smrt, nemalomyslněl ani nepropadl pochybnostem. Z temné kobky k nám zaznívá jeho předsmrtné svědectví, plné neochvějné víry a odvahy, z nějž v pozdějších dobách čerpalo sílu mnoho svatých a mučedníků. “Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod.” 2. Timoteovi 4,6-8. (The Sanctified Life, s. 89-96) RPC 54.4