Rady pro církev

54. kapitola — Modlitba za nemocné

Písmo říká, že “je třeba stále se modlit a neochabovat” Lukáš 18,1. Mají-li lidé kdy potřebu se modlit, pak je to obvykle tehdy, když jim ubývá sil a zdá se jim, že jim život proklouzává mezi prsty. Ti, kdo se těší plnému zdraví, často zapomínají na vzácné dary milosti, jichž se jim dostává den za dnem a rok za rokem, a nechválí Boha za jeho dobrodiní. Když se však objeví nemoc, okamžitě si na Boha vzpomenou. Ubývají-li člověku síly, začne pociťovat potřebu božské pomoci. Náš milosrdný Bůh se neodvrátí od člověka, který upřímně hledá jeho pomoc. Je naším útočištěm v nemoci i ve zdraví. RPC 258.1

Kristus je dnes týmž soucitným lékařem, jakým byl během své pozemské služby. V něm je hojivý balzám pro každou nemoc a léčivá síla pro každou slabost. Jeho dnešní následovníci se mají modlit za nemocné právě tak, jako se za ně modlili učedníci v minulosti. A uzdravení přijde, protože “modlitba víry uzdraví nemocného”. Máme moc Ducha svatého, klidnou jistotu víry, která se může dovolávat Božích zaslíbení. Kristovo zaslíbení “na choré budou vkládat ruce a uzdraví je” (Marek 16,18) je dnes právě tak věrohodné, jako bylo za dnů apoštolů. Je výsadou Božích dětí a naše víra se má pevně chopit všeho, co v sobě toto zaslíbení zahrnuje. Kristovi služebníci jsou prostředníky jeho působení a Kristus chce skrze ně projevovat svou léčivou moc. Naším úkolem je v náručí víry předkládat nemocné a trpící Bohu. Měli bychom je učit, aby uvěřili Velkému lékaři. Spasitel chce, abychom povzbuzovali nemocné, zoufalé a trpící, aby se chopili jeho síly. RPC 258.2