Rady pro církev

Věrnost v dávání

Desátkový systém tu byl ještě před Mojžíšem. Bůh po lidech požadoval, aby mu přinášeli dary dřív, než Mojžíši předal ucelený systém obětí a darů. Bylo tomu tak už v Adamově době. Tím, že lidé respektovali Boží nařízení, vyjadřovali, že si váží milosti a požehnání, které od Boha dostávají. Tato praxe se předávala z generace na generaci, takže ji prováděl i Abraham, který přinesl desátek Malkísedekovi, knězi Boha Nejvyššího. Stejné to bylo i v době Jóba. A když Jákob coby psanec a chudý poutník nocoval v Bét-elu s kamenem pod hlavou, učinil Hospodinu následující slib: “A ze všeho, co mi dáš, odvedu ti poctivě desátky.” 1. Mojžíšova 28,22. Bůh nás nenutí, abychom dávali. Všechno, co mu přinášíme, musí být dobrovolné. Nechce, aby jeho pokladnice přetékala dary, které jsme dali z donucení. RPC 235.3

Bůh si přeje, abychom mu vraceli jednu desetinu našich příjmů. Nechává to však na našem svědomí a štědrosti, které v desátkovém systému hrají důležitou roli. Nikoho k ničemu nenutí. RPC 235.4

V Mojžíšově době Bůh lidi vyzýval, aby mu přinášeli desátky ze všech svých příjmů. S důvěrou jim svěřil věci tohoto života, aby s nimi věrně hospodařili, a dal jim hřivny, které měli rozmnožit a vrátit mu je zpět. Požaduje jen jednu desetinu, což je podle něj nejmenší možná část, kterou mu člověk může dát. Říká: “Dávám vám devět desetin a od vás požaduji jen jednu desetinu, ta patří mně.” Pokud si lidé nechávají i tuto část, okrádají tím Boha. Kromě desetiny svých příjmů mají lidé přinášet oběti za hřích, oběti pokojné a děkovné. RPC 235.5

Všechno, co si člověk z Božího vlastnictví ponechá pro sebe, je v nebeských knihách zaznamenáno jako krádež. Takoví lidé okrádají svého Stvořitele. Chtějí-li svou hříšnou nedbalost napravit, nestačí jen, aby se začali chovat správně, protože tím totiž nezmění nebeské záznamy. Množství majetku, který zpronevěřili a nevrátili jej svému Majiteli, zůstává pořád stejné. Je nutné, aby činili pokání z toho, že Boha podvedli a nebyli mu vděční. RPC 235.6

Když Boží lid v kterémkoli dějinném údobí radostně a ochotně naplňoval Boží záměry, respektoval jeho požadavky a uctíval jej svým majetkem, měl všeho dostatek. Když však Boha okrádal o desátky a oběti, Bůh mu dal pocítit, že neokrádá jen jeho, nýbrž i sebe, protože mu přestal žehnat. (Testimonies For The Church, sv. 3, s. 393-395) RPC 236.1

Muž, který se zadlužil, by neměl použít část peněz náležejících Pánu k tomu, aby s jejich pomocí vyrovnal své dluhy. Musí si uvědomit, že se jedná o zkoušku a že když ke svým účelům využije Boží prostředky, okrade tím Stvořitele. Dluží Bohu za všechno, co má, a pokud Božími penězi uhradí své dluhy, bude mu dlužit dvakrát tolik. V nebeských knihách bude jeho jméno zařazeno mezi ty, kdo byli Bohu nevěrní. Bude se muset Bohu zpovídat z toho, že si přivlastnil jeho prostředky a využil je ke svým účelům. Jeho bezzásadovost, kterou projevil při hospodaření s Božími prostředky, se projeví i v jiných oblastech. Kdo okrádá Boha, rozvíjí v sobě povahové rysy, kvůli nimž nebude moci být přijat do Boží rodiny v nebi. (Testimonies For The Church, sv. 6, s. 391) RPC 236.2