Perly moudrosti

Na skalnatá místa

“U koho bylo zaseto na skalnatou půdu, to je ten, kdo slyší slovo a hned je s radostí přijímá; ale nezakořenilo v něm a je nestálý: když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá.” Matouš 13,20.21. PM 20.3

Semeno zaseté na skalnaté místo nemá mnoho půdy. Rostlina sice rychle vzejde, ale její kořen nemůže proniknout do skály, nemůže čerpat živné látky pro svůj vzrůst, brzy zahyne. Mnozí se hlásí ke křesťanství, ale jsou jen posluchači, u kterých semeno padlo do skalnaté půdy. Podobně jako pod tenkou vrstvou půdy je skála, tak pod vrstvou dobrých přání a tužeb je sobectví. Nikdy nepřemohli sebelásku. Nepochopili závažnost hříchu a jejich srdce se ještě nepokořila vědomím viny. Nechají se snadno přesvědčit a vypadají jako obrácení, ale jejich náboženství je jen povrchní. PM 20.4

Tito lidé neodcházejí od víry proto, že přijali Boží slovo velmi rychle a s radostí. Jakmile Matouš uslyšel výzvu Spasitele, okamžitě všeho zanechal a následoval Pána Ježíše. Bůh si přeje, abychom jeho slovo přijali hned, jakmile se s ním seznámíme, a abychom ho přijali s radostí. “V nebi bude radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání.” Lukáš 15,7. A radost má také každý, kdo věří v Krista. Avšak lidé, kteří podle podobenství přijímají Boží slovo hned, nepočítají s důsledky. Neuvažují, co od nich požaduje. Neporovnávají je se svými životními zvyky a nepodrobují se plně jeho požadavkům. PM 20.5

Kořeny rostliny pronikají hluboko do půdy. I když je nevidíme, udržují život rostliny. Podobně i duchovní život křesťana je udržován vírou, neviditelným spojením s Kristem. Avšak posluchač, u něhož semeno padlo na skalnaté místo, nespoléhá na Krista, ale na sebe. Spoléhá na své dobré skutky a dobrá předsevzetí, je silný ve své vlastní spravedlnosti. Jeho síla nespočívá v Pánu a jeho moci. Takový křesťan nezakořenil, není spojen s Kristem. PM 21.1

Horké letní slunce, které semeni dodává sílu a umožňuje jeho zrání, zahubí vše, co nemá hluboké kořeny. Podobně člověk, který slovo Boží přijímá s radostí, ale “nezakořenilo v něm a je nestálý, když přijde tíseň nebo pronásledování pro to slovo, hned odpadá”. Mnozí lidé přijímají evangelium jen proto, aby unikli utrpení, nikoliv aby byli vysvobozeni od hříchu. Po nějakou dobu se radují, protože si myslí, že je náboženství osvobodí od těžkostí a zkoušek. Pokud jim jde v životě všechno hladce, jeví se jako praví křesťané. V těžké zkoušce však ochabují. Nedokážou snášet pohanění pro Krista. Když je Boží slovo upozorní na nějaký oblíbený hřích nebo od nich vyžaduje sebezapření či oběť, cítí se dotčeni. Aby svůj život důkladně změnili, vyžadovalo by to od nich příliš mnoho úsilí. Vidí jen dnešní nevýhody a zkoušky a zapomínají na věčný život. Jako kdysi učedníci, kteří opustili Krista, říkají: “To je tvrdá řeč. Kdopak to může poslouchat?” Jan 6,60. PM 21.2

Celá řada lidí prohlašuje, že slouží Bohu, neznají ho však z osobní zkušenosti. Chtějí sloužit Bohu po svém, nenechají se vést Duchem svatým. Neřídí se Božím zákonem. Předstírají, že přijali Krista za svého Spasitele, ale nevěří, že jim dá sílu k přemáhání hříchů. Nemají osobní vztah k živému Spasiteli a v jejich povahách se projevují pouze zděděné a vypěstované nedostatky. PM 21.3

Uznávat všeobecně působení Ducha svatého je jedna věc a přijímat jeho dílo jako hlas, který volá k pokání, je druhá věc. Mnozí se cítí odcizeni od Boha a uvědomují si, že otročí vlastnímu sobectví a hříchu. Snaží se o nápravu, snaží se žít jinak, neukřižovali však svoje sobectví. Neodevzdávají se plně do Kristových rukou a neprosí o Boží moc ke konání jeho vůle. Nejsou ochotni nechat se přetvořit k Božímu obrazu. Všeobecně uznávají své nedostatky, nevzdávají se však určitých hříchů. Každým zlým skutkem sílí jejich stará hříšná povaha. PM 21.4

Tito lidé mají jedinou naději. Musí pochopit pravdu, kterou Kristus oznámil Nikodémovi: “Musíte se narodit znovu.” “Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.” Jan 3,3.7. PM 22.1

Pravá svatost je plná odevzdanost Boží službě. To je podmínka pravého křesťanského života. Kristus požaduje bezvýhradnou odevzdanost, dokonalou službu. Žádá celé srdce, mysl a sílu. Nemůžeme pěstovat sobectví. Kdo žije jen pro sebe, není křesťan. PM 22.2

Láska má být základem každého našeho projevu. Láska je základem Boží vlády na nebi i na zemi a musí být také základem křesťanovy povahy. Jen ona může způsobit křesťanovu stálost. Jen ona ho může uschopnit, aby obstál ve zkouškách a odolal pokušení. PM 22.3

Láska se však projevuje v oběti. Plán vykoupení spočívá na oběti tak velké, že ji nelze změřit. Kristus dal za nás vše a lidé, kteří jej přijímají, jsou ochotni obětovat všechno pro svého Vykupitele. Přemýšlejí, jak uctít a oslavit Krista. PM 22.4

Kdo Pána Ježíše miluje, rád pro něho žije, pracuje a přináší oběti vděčnosti. I ta nejtěžší práce pro Krista se mu zdá snadná. Pro Spasitele rád trpí, snáší těžkosti a přináší oběti. Stejně jako Kristus touží po spasení lidstva. Pociťuje tutéž lásku k lidem, jakou cítil Pán Ježíš. PM 22.5

Náboženství, které nedosahuje takové úrovně, je klam. Pouhá znalost pravdy nebo domnělé učednictví nikoho nespasí. Kristu náležíme jen tehdy, jsme-li cele jeho. Polovičatost v křesťanském životě zeslabuje předsevzetí a mění touhy lidí. Úsilí sloužit zároveň sobě i Kristu dělá z člověka posluchače, u něhož padlo semeno na skalnaté místo. Takový člověk ve zkoušce neobstojí. PM 22.6