Od slávy k úpadku

Odvážný prorok a provinilý král

Král a prorok stanuli tváří v tvář. Achab se v Elijášově přítomnosti zdál být slabý a bezmocný. Hned svojí první větou “Jsi to ty, jenž uvádíš do zkázy Izraele?” (1. Královská 18,17) nevědomky odhalil své nejhlubší pocity a ukázal, že všechnu vinu za tvrdý trest, který postihl jeho království, svaluje na proroka. SU 52.2

Je přirozené, že se hříšník snaží Boží služebníky volat k zodpovědnosti za pohromy, které na něj dopadají v důsledku toho, že se odklonil od spravedlnosti. Když je satanovým služebníkům nastaveno zrcadlo pravdy, mají zlost na ty, kdo je napomínají. Jelikož jsou zaslepeni hříchem, považují Boží služebníky za své nepřátele a chtějí, aby byli co nejpřísněji potrestáni. SU 52.3

Vzhledem k tomu, že Elijášovo svědomí bylo čisté, neměl prorok v úmyslu se králi za cokoli omlouvat nebo mu jakkoli lichotit. Taktéž se nesnažil zmírnit králův hněv tím, že by mu řekl, že období sucha je už téměř u konce. Ve spravedlivém rozhořčení a s touhou zalíbit se Bohu králi beze strachu sdělil, že k této hrozné pohromě došlo kvůli jeho hříchům a hříchům jeho předků. “Izraele neuvádím do zkázy já,” prohlásil nebojácně, “ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.” 1. Královská 18,18. SU 52.4