Od slávy k úpadku

Pokání

V pokání se Šalomoun začal vracet k vysokému ideálu čistoty a svatosti, od kterého se velice vzdálil. Věděl, že neuteče ničivým důsledkům hříchu, ale v pokoře vyznal své chyby a varoval druhé, jejichž životy mohly být kvůli jeho špatnému vlivu navždy ztraceny. Každý, kdo opravdu lituje svých hříchů, myslí na ty, kdo byli jeho špatným příkladem svedeni ke zlu, a snaží se je přivést na správnou cestu. Své špatné jednání nijak nepřikrášluje, nýbrž upozorňuje druhé na skrytá nebezpečí, aby se jim mohli včas vyhnout. SU 30.2

Šalomoun vyznává, že “srdce lidských synů je naplněno zlobou; po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti” Kazatel 9,3. “Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha… Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží…” Kazatel 8,12.13. SU 30.3

Vedený Duchem král písemně zaznamenal svou hříšnou minulost a své dílo doplnil o četná varování. Díky tomu svůj život zcela nepromarnil. V pozdějších letech svého života Šalomoun v pokoře “lid stále poznání vyučoval, přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá… Snažil [se] najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy.” Kazatel 12,9.10. SU 30.4

“Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.” Kazatel 12,13.14. SU 30.5