Velké drama věků

10. kapitola — Postup reformace v Německu

Lutherovo tajuplné zmizení vyvolalo v celém Německu zděšení. Lidé se velice zajímali, co s ním je; šířily se ovšem i všelijaké podivné zvěsti a mnoho lidí se domnívalo, že byl zavražděn. Mnozí naříkali, a nebyli to jen jeho oddaní přátelé, ale i tisíce lidí, kteří se k reformaci veřejně nepřihlásili. Mnozí lidé přísahali, že jeho smrt pomstí. VDV 125.1

Představitelé římské církve s obavami sledovali, jak se nálady zvedají proti nim. Zpočátku sice nad domnělou Lutherovou smrtí jásali, časem však zjistili, že by bylo nejlepší se před hněvivými reakcemi veřejnosti někam skrýt. Ani nejodvážnější Lutherovy činy nezpůsobily jeho odpůrcům takové starosti jako jeho zmizení. Ti, kdo ve své nenávisti chtěli zničit toho troufalého reformátora, dostali právě ve chvíli, kdy se stal bezmocným zajatcem, strach. Jeden z nich prohlásil: “Jediná šance, jak se můžeme zachránit, je zapálit pochodně a prohledat celý svět, abychom Luthera našli a vrátili ho národu, který po něm volá.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 1) Ukázalo se, že císařův výnos vyzněl naprázdno. Papežští legáti běsnili vzteky, když zjistili, že se o něj lidé zajímají mnohem méně než o Lutherův osud. VDV 125.2

Zprávy o tom, že je v bezpečí, i když jako vězeň, zmírnily všeobecné obavy a ještě více povzbudily nadšení pro Luthera. Lidé četli Lutherovy spisy ještě horlivěji než předtím. Řady Lutherových přívrženců stále rostly; vždyť právě on bránil Boží slovo proti obrovské přesile. Reformace nabývala na síle — “setbě”, kterou Luther zasel, se dařilo všude. Díky jeho nepřítomnosti se podařilo vykonat dílo, které by se za jeho přítomnosti nezvládlo. Ostatní pracovníci cítili větší odpovědnost, když byl jejich vůdce v ústraní, a vynaložili všechny své síly, aby se reformace nezastavila. VDV 125.3

Ani satan ovšem nezahálel. Pokusil se o to, o co se snažil v každém reformním hnutí — oklamat a ničit lidi tím, že jim podstrčí padělek, který vydává za originál. Působení falešných kristů zažila církev už v prvním století své existence; a stejně tak se objevovali falešní proroci i v šestnáctém století. VDV 125.4

Několik mužů, které hluboce zasáhlo náboženské vzrušení, se domnívalo, že dostali zvláštní zjevení z nebe. Tvrdili, že je Bůh pověřil, aby dokončili reformaci, kterou prý Luther pouze skromně zahájil. Ve skutečnosti však spíš jeho dílo mařili. Odmítali důležitý princip, který je základem reformace — totiž že Boží slovo je jediným a dostatečným pravidlem víry a života. Na místo tohoto neomylného měřítka stavěli své nejisté a nestálé dojmy a pocity. Tím, že dali stranou Písmo, které odhaluje blud a klam, dali satanovi příležitost, aby ovládl myšlení lidí. VDV 125.5

Jeden z těchto proroků tvrdil, že dostal pokyny od anděla Gabriela. Jistý student, který se k němu přidal, zanechal studií a prohlašoval, že mu Bůh dal moudrost k výkladu jeho slov. K nim se pak připojili další lidé, kteří inklinovali k fanatismu. Působení těchto blouznivců vyvolalo značný rozruch. Lutherova kázání působila burcujícím vlivem — lidé cítili potřebu nápravy; nyní však tvrzení falešných proroků svedla na scestí řadu čestných a poctivých lidí. VDV 126.1

Vůdcové tohoto hnutí přišli do Wittenberku a začali proti Melanchthonovi a jeho spolupracovníkům uplatňovat své domnělé nároky: “Bůh nás poslal, abychom učili lid. Měli jsme s Pánem důvěrné rozmluvy. Víme, co se stane; jsme apoštolové a proroci a obracíme se na doktora Luthera.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7) VDV 126.2

To reformátory zaskočilo, cítili se bezradní; ještě nikdy se s něčím takovým nesetkali, nevěděli, jak se zachovat. Melanchthon prohlásil: “V těchto lidech je opravdu mimořádný duch, ale jaký to je duch? … Varujme se, abychom na jedné straně neuhášeli Božího Ducha, na druhé straně abychom nebyli svedeni satanovým duchem.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7) VDV 126.3

Výsledky nového učení na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé začali zanedbávat Bibli nebo ji úplně odložili. Na školách nastal zmatek: studenti přestali zachovávat řád a odcházeli ze studií. Lidem, kteří si mysleli, že jsou schopni oživit a řídit reformaci, se vlastně podařilo přivést ji na pokraj zkázy. Přívrženci papežství získali znovu sebedůvěru a měli důvod jásat: “Ještě jeden, poslední zápas a všechno bude naše.” (D'Aubigné, sv. 9, kap. 7) VDV 126.4