Velké drama věků

Reakce Říma

Luther se roztřásl strachy, když si uvědomil, že stojí sám proti nejmocnějším silám země. Někdy zapochyboval, zda ho opravdu vedl Bůh, aby se vzepřel autoritě církve. Napsal: “Kdo jsem byl, abych se postavil proti moci papeže, před kterým … se třesou králové země a celý svět? … Nikdo nemůže mít ani tušení, co jsem v těchto prvních dvou letech v srdci vytrpěl a do jaké malomyslnosti, ba mohu říci zoufalství, jsem upadal.” (D'Aubigné, sv. 3. kap. 6) Nebyl však natolik opuštěn, aby musel propadnout úplné sklíčenosti. Když ho nepodpořili lidé, vzhlížel k samému Bohu a poznal, že v něm má spolehlivou oporu. VDV 92.1

Jednomu ze stoupenců reformace Luther napsal: “K porozumění Písma se nemůžeme dopracovat ani studiem ani moudrostí. Předně musíme začít modlitbou. Pros Pána, aby ti ze své veliké milosti dopřál správně pochopit své slovo. Nikdo jiný nemůže vyložit Boží slovo než Původce tohoto slova, jak o tom sám řekl: ‘A budou všichni učeni od Boha.’ Nic si neslibuj od své vlastní práce a od svého vlastního rozumu. Spoléhej jen na Boha a na vliv Ducha Božího. Věř svědectví muže, který má zkušenost.” (D'Aubigné, sv. 3, kap. 6) V uvedených slovech je nesmírně důležité poučení pro ty, kdo cítí, že je Bůh povolává, aby seznámili jiné s pravdami, jež mají klíčový význam pro tuto dobu. Tyto pravdy vyvolají nepřátelství satana a lidí, kteří si oblíbili satanem vymyšlené bajky. V boji s mocnostmi zla je potřebné něco víc než pouze síla rozumu a lidského vědění. VDV 92.2

Když se Lutherovi odpůrci odvolávali na zvyklosti a tradice nebo na výroky a autoritu papeže, čelil jim Luther výhradně Biblí. Takové důkazy nedokázali vyvrátit. Tito otroci formalismu a pověr volali po jeho krvi, stejně jako kdysi Židé volali po krvi Ježíše Krista. “Je to kacíř,” prohlašovali o něm katoličtí horlivci. “Nechat žít ještě jednu jedinou hodinu takového kacíře, to je velezrada proti církvi. Dejte pro něho okamžitě postavit šibenici.” (D'Aubigné, sv. 3, kap. 9) Luther ovšem nepadl za oběť jejich vzteku a zuřivosti. Bůh měl pro něho úkol, který bylo třeba vykonat, proto poslal své anděly, aby ho chránili. Nicméně mnozí z těch, kdo přijali Lutherovo učení, se stali oběťmi satanova hněvu a pro věc pravdy nebojácně podstupovali mučení i smrt. VDV 92.3

Lutherovo učení přitahovalo pozornost přemýšlivých lidí v celém Německu. Jeho kázání a spisy byly “světlem, které svítilo” na cestu tisícům lidí. Místo mrtvého formalismu, v němž byla církev tak dlouho udržována, nastupovala živá víra. Lidé přestávali věřit pověrám římské církve, mnohé předsudky vzaly za své. Boží slovo, kterým Luther prověřoval jakékoli učení i každý výrok, si jako dvojsečný meč prosekávalo cestu k lidským srdcím. Všude se probouzela touha po duchovním pokroku, všude byl takový hlad a žízeň po pravdě, jaký se neprojevil po celá staletí. Pozornost lidí, tak dlouho zaměřená na obřady vytvořené člověkem a na pozemské prostředníky, se nyní obracela s pokáním a vírou ke Kristu, a to ke Kristu ukřižovanému. VDV 93.1

Všeobecný zájem vyvolával stále větší obavy církevní vrchnosti. Luther dostal pozvání do Říma, kde se měl odpovídat z šíření kacířství. Jeho přátelé se však tohoto příkazu zalekli. Velmi dobře si uvědomovali, jaké nebezpečí by mu hrozilo v tomto zkaženém městě, opitém krví mučedníků pro Ježíše Krista. Nesouhlasili s tím, aby jel do Říma, a žádali, aby byl vyslýchán v Německu. VDV 93.2

Nakonec to také tak dopadlo. Papež jmenoval vyslance, který měl případ vyšetřit. V písemných pokynech mu dal jasně na srozuměnou, že Luthera již prohlásil za kacíře, a vyslanci uložil, “aby ho neprodleně stíhal a trestal”. Kdyby Luther zůstal neoblomný a kdyby se vyslanci nepodařilo ho zajmout, byl zmocněn “prohlásit ho za psance po celém Německu, vyhnat, proklít a vyobcovat všechny, kdo by se k němu připojili” (D'Aubigné, sv. 4, kap. 2). Dále papež svému vyslanci nařídil, aby vyhubil “kacířskou nákazu” tím, že vyobcuje z církve s výjimkou císaře všechny, bez ohledu na jejich postavení v církvi nebo ve státě, kdo nebudou ochotni Luthera a jeho přívržence zatknout a předat Římu k potrestání. VDV 93.3

V tom se projevil skutečný duch papežství. Dokument ani v náznaku nevykazuje rysy křesťanského postoje, dokonce ani prosté spravedlnosti. Luther žil daleko od Říma, neměl možnost své stanovisko vysvětlit a hájit. Aniž by byl jeho případ řádně vyšetřen, byl prohlášen za kacíře, obviněn a odsouzen, a to samozvaným “svatým otcem”, jedinou, nejvyšší, neomylnou autoritou v církvi a v celé říši. VDV 93.4

V této době, kdy Luther tolik potřeboval nějakého přítele, který by ho povzbudil, případně mu i poradil, poslala Boží prozřetelnost do Wittenberku Filipa Melanchthona. Byl to skromný a ostýchavý mladý muž. Díky zdravému úsudku, rozsáhlým vědomostem a působivé výřečnosti, ale i pro ryzost své povahy a smysl pro spravedlnost si nicméně získal všeobecný obdiv a úctu. Jeho šlechetná povaha přitom nebyla nijak zastíněna výjimečností jeho nadání. Záhy se stal opravdovým učedníkem evangelia a Lutherovým nejvěrnějším přítelem a důležitým pomocníkem. Jeho laskavost, opatrnost a přesnost se dobře doplňovaly s Lutherovou odvahou a činorodostí. Jejich spolupráce byla pro reformaci vítanou posilou, pro Luthera se navíc stala zdrojem velkého povzbuzení. VDV 93.5

Církevní soud se měl konat v Augsburku a Luther se chtěl na cestu vydat pěšky. Jeho přátelé však o něj měli obavy, proslýchalo se totiž, že bude cestou zajat a zavražděn. Proto ho prosili, aby se cesty vzdal; naléhali na něj, aby načas odjel z Wittenberku a ukryl se v bezpečí u lidí, kteří ho rádi ochrání. Luther však nechtěl opustit místo, kam ho postavil Bůh. Musí dál věrně hájit pravdu bez ohledu na nesnáze, které ho provázejí. Prohlašoval: “Jsem jako Jeremiáš, muž sporů a bojů, čím častěji se však ozývají jejich hrozby, tím větší mám radost… Znevážili mou čest a dobré jméno. Zbývá ještě jedno, a to je mé ubohé tělo; ať si je vezmou, zkrátí tak můj život o několik hodin. Co se však týče mé duše, tu si vzít nemohou. Kdo chce hlásat světu Kristovo slovo, musí počítat v každém okamžiku se smrtí.” (D'Aubigné, sv. 4, kap. 4) VDV 94.1

Zprávu o tom, že se Luther dostavil do Augsburku, vyslechl papežský vyslanec se zadostiučiněním. Zdálo se, že ten problematický kacíř, který na sebe poutá pozornost celého světa, je nyní v moci Říma, a vyslanec si umínil, že ho nesmí nechat uniknout. VDV 94.2

Luther s sebou neměl ochranný list, ačkoli ho přátelé prosili, aby se bez něj před vyslancem ani neukazoval; sami pak o tento list císaře požádali. Papežský legát chtěl přimět Luthera, bude-li to aspoň trochu možné, aby odvolal; pokud by se to nepodařilo, chtěl ho dát dopravit do Říma, kde by pak s ním naložili stejně jako s Husem a Jeronýmem. Proto se prostřednictvím svých agentů snažil Luthera navést k tomu, aby ho navštívil bez ochranného listu a svěřil se jeho milosrdenství. To však Luther rázně odmítl. Teprve když obdržel listinu, která mu zaručovala císařovu ochranu, vydal se za papežským legátem. VDV 94.3