Velké drama věků

Výchova dalších generací

Zbožnost těchto Kristových následovníků byla čistá a prostá. Pravdy si cenili více než domů a půdy, více než přátel, příbuzných, dokonce více než vlastního života. Usilovali o to, aby si tyto zásady osvojily i další generace. Od nejranějšího věku učili své děti znát Písmo a vedli je, aby úzkostlivě plnily požadavky Božího zákona. Opisy Bible byly vzácností, proto se textům Písma učili nazpaměť. Mnozí z nich uměli zpaměti celé stati Starého i Nového zákona. Výroky o Bohu se jim snoubily s krásnými přírodními výjevy a s každodenním požehnáním. Malé děti se učily pohlížet vděčně na Boha jako na dárce všeho dobrého. VDV 48.3

Rodiče, přestože byli něžní a laskaví, dokázali vést své děti moudře — tak, aby si nezvykly prosazovat jen “to své”. Čekal je život plný zkoušek a těžkostí, možná i mučednická smrt; rodiče je proto učili snášet obtíže — měly se umět podřídit, ale přitom myslet a jednat samostatně. Od nejútlejšího věku se učily nést odpovědnost, mluvit obezřele, chápat moudrost mlčení. Jediné neprozřetelně pronesené slovo v přítomnosti nepřátel mohlo ohrozit život nejen toho, kdo je vyslovil, ale i životy stovek jeho spolubratrů. Vždyť tak jako vlci pronásledují svou kořist, pronásledovali nepřátelé pravdy ty, kdo se opovážili usilovat o náboženskou svobodu. VDV 48.4

Valdenští obětovali pozemský blahobyt pro pravdu. I když jen s obtížemi vydělávali na obživu, zůstali trpěliví a vytrvalí. Pečlivě obdělávali každý kousíček orné půdy mezi horami. Údolí i méně úrodné horské stráně obhospodařovali tak, aby dávaly co nejvyšší výnosy. Šetrnost a přísné odříkání tvořily součást výchovy, jediného dědictví, které předali svým dětem. Naučili se, že život je podle Boží vůle školou kázně a že své potřeby mohou uspokojit jen vlastní prací, prozíravostí, pečlivostí a vírou. Vyžadovalo to mnoho tvrdého úsilí, ale bylo to zdravé a užitečné. Právě takovou školu potřebuje hříšný člověk. Bůh mu ji poskytuje a pomáhá mu tak rozvíjet vlastní osobnost. I když valdenští vedli mladé lidi k tvrdé práci, nezanedbávali rozvoj jejich intelektuálních schopností. Vštěpovali jim, že všechny jejich síly a schopnosti patří Bohu a že je mají zdokonalovat a rozvíjet pro Boží službu. VDV 48.5

Valdenské sbory se čistotou a prostotou podobaly církvi apoštolské doby. Odmítaly nadvládu papeže a prelátů a pokládaly Bibli za jedinou, nejvyšší a neomylnou autoritu. Jejich kazatelé, na rozdíl od panovačných římských kněží, následovali příkladu svého Mistra, který “nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil”. Matouš 20,28. Pásli svěřené stádce, vodili je na zelené pastviny a k živým pramenům svatého Božího slova. Valdenští se neshromažďovali v nádherných chrámech nebo ve velkolepých katedrálách, nýbrž daleko od všech pomníků lidské pýchy a okázalosti — ve stínu hor, v alpských údolích a v dobách nebezpečí v některé ze skalních pevností, aby tam naslouchali slovům pravdy z úst Kristových služebníků. Kazatelé nejen hlásali evangelium, ale navštěvovali také nemocné, vyučovali děti, napomínali zbloudilé a pomáhali urovnávat spory, aby znovu zavládl soulad a bratrská láska. V dobách míru žili z dobrovolných darů členů. Každý z nich se však podobně jako Pavel, který vyráběl stany, vyučil nějakému řemeslu, jímž si v případě potřeby vydělával na živobytí. VDV 49.1

Kazatelé vzdělávali také mládež. Tak získala všeobecné vzdělání. Hlavní pozornost byla však věnována studiu Bible. Matoušovu a Janovu evangeliu se mládež učila nazpaměť, podobně jako řadě epištol. Mladí lidé také opisovali Bibli. Některé rukopisy obsahovaly celé Písmo, jiné jen výňatky spolu se srozumitelnými výklady textu, které napsal někdo, kdo dovedl vykládat Písmo. Tak se šířily poklady pravdy, které nepřátelé dlouho ukrývali a utajovali, protože se sami chtěli vyvyšovat nad Boha. VDV 49.2

Bylo třeba mnoho trpělivosti a neúnavného úsilí, když často v hlubokých, tmavých jeskyních za světla pochodní opisovali Bibli verš po verši, kapitolu za kapitolou. Boží dílo tak šlo kupředu a zjevená pravda “zářila” jako ryzí zlato. Oč jasněji a působivěji právě díky zkouškám a utrpení, které pro ni lidé podstupovali, to si mohli uvědomit pouze ti, kdo byli do díla přímo zapojeni. Tyto věrné pracovníky obklopovali Boží andělé. VDV 49.3

Satan ponoukal římské kněze a preláty, aby pohřbili slovo pravdy pod nános bludů, klamů a pověr. To však podivuhodným způsobem zůstalo zachováno nezkažené po celou dobu temna. Neneslo totiž pečeť člověka, ale pečeť Boží. Lidé se stále snaží zatemnit jasný a zřejmý smysl Písma — jejich výklad je často pravým opakem biblického svědectví. Avšak podobně jako duha nad vzdutými hlubinami přetrvá Boží slovo bouře, které je chtějí zničit. Podobně jako jsou bohaté žíly zlata a stříbra ukryty pod povrchem a všichni, kdo je chtějí získat, musí usilovně kopat, tak Písmo obsahuje poklady pravdy, které může odhalit pouze ten, kdo je zbožný a pokorný a usilovně hledá pravdu. Bůh si přál, aby Bible byla učebnicí pro všechny lidi a aby ji všichni studovali po celý život: v dětství, mladém věku i v dospělosti. Svěřil lidstvu své slovo jako zjevení sama sebe. Každá nově poznaná pravda ukazuje nově povahu jejího Původce. Bůh ustanovil, že se lidé studiem Bible mohou lépe seznámit se svým Tvůrcem a poznat jeho vůli. Bible je prostředkem komunikace mezi Bohem a člověkem. VDV 49.4

I když valdenští považovali “bázeň před Hospodinem” za počátek moudrosti, nepřehlíželi význam styku se světem, důležitost poznání lidí i života, a proto stále rozšiřovali své vědomosti a zdokonalovali své poznání. Ze svých škol v horách vysílali některé mladé lidi do vzdělávacích ústavů ve městech ve Francii nebo v Itálii, kde získali větší možnost studovat, přemýšlet a pozorovat než v rodných Alpách. Tito mladí lidé byli vystaveni pokušení, viděli různé neřesti, setkali se se lstivými satanovými pomocníky, kteří je sváděli nejnebezpečnějšími klamy a nejrafinovanějšími bludy. Díky výchově, kterou dostali v dětství, však na to byli dobře připraveni. VDV 50.1

Ve školách, do nichž přicházeli, si nesměli udělat z nikoho důvěrníka. Oděv měli upravený tak, aby v něm mohli ukrýt svůj největší poklad — vzácné opisy Písma. Tyto rukopisy, výsledky usilovné práce trvající řadu měsíců, ba roků, nosili stále u sebe, aniž vzbudili podezření. Opatrně svěřovali části těchto opisů lidem, o kterých se domnívali, že jsou ochotni přijmout pravdu. Už na klíně svých matek byli mladí valdenští vychováváni k tomuto cíli; svůj úkol pochopili a věrně plnili: ve vzdělávacích ústavech získávali stoupence pravé víry a často se stalo, že se její zásady rozšířily po celé škole. Stoupencům papežství se přitom ani po nejpečlivějším pátrání nepodařilo zjistit, odkud takzvané “zhoubné kacířství” pochází. VDV 50.2