Velké drama věků

Babylón jako obraz zmatku

Babylón, žena ze Zjevení sedmnácté kapitoly, je vylíčen jako žena “oděná purpurem a šarlatem a ozdobená zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty … a na čele měla napsáno jméno — je v něm tajemství: Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.” Prorok dále popisuje: “Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků.” O Babylónu se také říká, že je to “veliké město, panující nad králi země”. Zjevení 17,4-6.18. Moc, která po dlouhá staletí neomezeně vládla nad křesťanskými panovníky, je Řím. Purpur a šarlat, zlato, drahé kamení a perly živě zobrazují jeho velkolepost a troufalou okázalost. O žádné jiné mocnosti než o římské církvi, která tak krutě pronásledovala Kristovy následovníky, se nedalo říci, že je “opilá krví svatých”. Babylónu se také vytýká nezákonné spojení “s králi země”. Tím, že se odloučila od Pána a spojila se s pohany, stala se nevěstkou židovská církev. A podobně upadla a stejný odsudek si zaslouží také římská církev, protože hledala oporu ve světské moci. VDV 252.3

O Babylónu se říká, že je to “matka všeho smilstva”. Jako její dcery jsou označeny církve, které přijaly její učení, její tradice a řídí se jejím příkladem, jelikož obětují pravdu i Boží přízeň, aby mohly vytvořit protizákonné spojenectví se světem. Poselství ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které ohlašuje pád Babylónu, musí označovat ty náboženské organizace, které byly kdysi čisté, ale které se zvrhly. Protože toto poselství následuje po upozornění na soud, bude hlásáno až v posledních dnech. Nemůže tedy označovat pouze římskou církev, protože ta odpadla od Boha už před mnoha staletími. Navíc, osmnáctá kapitola knihy Zjevení vyzývá Boží lid, aby “vyšel z Babylónu”. To znamená, že velká část Božího lidu je stále ještě v Babylónu. Ve kterých církvích můžeme dnes najít většinu Kristových následovníků? Nepochybně v různých protestantských církvích. V době svého vzniku se tyto církve postavily čestně k Bohu a k pravdě, proto je provázelo Boží požehnání. I nevěřící svět musel uznat, že přijetí zásad evangelia přináší blahodárné výsledky, jak to prorok slíbil Izraeli: “Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina.” Ovšem stejně jako Izraeli i těmto církvím se staly osudné jejich snahy napodobovat nevěřící a získat si jejich přízeň. “Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem.” Ezechiel 16,14.15. VDV 252.4

Mnohé protestantské církve napodobují příklad Říma v hříšném spojenectví s “králi země” — státní církve spojenectvím se světskými vládami, jiné církve úsilím o přízeň světa. Označení “Babylón” — zmatek — můžeme proto použít pro církve, které sice tvrdí, že své učení vyvozují z Bible, přesto se však rozštěpily na nespočet skupin a zásadně se liší svým vyznáním víry a svým učením. VDV 253.1

Kromě hříšného spojení se světem vykazují církve, které se oddělily od Říma, také další rysy římské církve. VDV 253.2

Jistá římskokatolická kniha tvrdí: “Kdyby se římská církev uctíváním svatých dopouštěla modloslužebnictví, pak se její dcera, anglikánská církev, dopouští téhož, protože na deset kostelů zasvěcených Panně Marii připadá jen jeden zasvěcený Kristu.” (Richard Challoner v “The Catholic Christian Instructed,” úvod, str. 21.22) VDV 253.3

A dr. Hopkins prohlašuje ve svém pojednání o tisíciletém království: “Není důvodu tvrdit, že antikristovské postoje a zvyky jsou charakteristické pouze pro římskou církev. Protestantské církve mají v sobě mnoho antikristovského a jsou na hony vzdáleny tomu, aby se o nich mohlo říci, že jsou opravdu oproštěné od … zkaženosti a bezbožnosti.” (Samuel Hopkins, Dílo, díl 2, str. 328) VDV 253.4

O odluce presbyteriánské církve od Říma dr. Guthrie napsal: “Před třemi sty lety opustila naše církev s otevřenou Biblí na svém praporu a s heslem ‘Zkoumejte Písmo’ brány Říma.” A pak klade důležitou otázku: “Vyšla čistá z bran Babylónu?” (Thomas Guthrie, The Gospel in Ezekiel, str. 237) VDV 253.5

Jak řekl Ch. Spurgeon: “Anglikánská církev je, jak se zdá, úplně prosáklá učením, že pro spasení jsou nejdůležitější svátosti. Ovšem ti, kdo se od této církve odlučují, jsou téměř vždy naplněni filozofickou nevěrou. Lidé, od nichž bychom očekávali lepší postoje, se jeden po druhém odvracejí od základů víry. Obávám se, že srdce Anglie je skrznaskrz prostoupeno zhoubnou nevěrou, která se navíc odvažuje vystupovat na kazatelnu a nazývat se křesťanskou vírou.” VDV 253.6