Velké drama věků

Josef Wolff hlásá druhý příchod Ježíše Krista

V roce 1821, tři roky poté, co Miller dospěl studiem proroctví k přesvědčení, že se přiblížila doba soudu, začal o blízkém příchodu Ježíše Krista kázat dr. Josef Wolff, “misionář celého světa”. Wolff se narodil v Německu v židovské rodině, jeho otec byl rabín. Už jako velmi mladý byl přesvědčen o pravdivosti křesťanství. Bystrý a zvídavý chlapec pozorně naslouchal rozhovorům zbožných Židů, kteří se každý den scházeli v domě jeho otce a hovořili o nadějích a očekávání národa, o slávě přicházejícího Mesiáše a obnově Izraele. Jednou zaslechl jméno “Ježíš z Nazareta” a začal se zajímat, kdo to je. “Byl to neobyčejně nadaný Žid, když se však vydával za Mesiáše, odsoudil ho židovský soud k smrti,” zněla odpověď. Zvídavý chlapec se však ptal: “Proč je Jeruzalém rozbořen a my v zajetí?” “Běda, běda!” odpověděl otec, “protože Židé vraždili proroky.” Chlapci navždy utkvěla myšlenka: “Co když byl také Ježíš prorokem a Židé ho zabili, i když byl nevinný.” (Cesty a dobrodružství Josefa Wolffa, sv. 1, str. 6) Ten pocit byl tak silný, že se často zastavil před křesťanským kostelem, do něhož mu bylo zakázáno vstupovat, a poslouchal kázání. VDV 237.3

Když mu bylo sedm let, chlubil se před jedním starším křesťanským sousedem, jak Izrael zvítězí, až jednou přijde Mesiáš. Starý pán na to vlídně odpověděl: “Milý chlapče, řeknu ti, kdo byl skutečný Mesiáš: Byl to Ježíš z Nazareta…, kterého tvoji předkové ukřižovali, podobně jako předtím zabíjeli proroky. Jdi domů a přečti si padesátou třetí kapitolu z knihy proroka Izaiáše, a přesvědčíš se, že Ježíš Kristus je Syn Boží.” (Tamtéž, díl 1, str. 7) Chlapce to přesvědčilo okamžitě. Šel domů, přečetl si udanou část Písma a s údivem zjistil, jak dokonale se předpověď splnila na Ježíši z Nazareta. Mají křesťané pravdu? Chlapec požádal otce, aby mu proroctví vysvětlil, ten však reagoval zarytým mlčením, takže se už neodvážil zeptat se ho na to podruhé. To jen posílilo jeho touhu dovědět se o křesťanství více. VDV 237.4

Informace, které hledal, před ním doma pečlivě tajili. Když mu bylo pouhých jedenáct let, opustil rodičovský dům a vydal se do světa, aby sám získal vzdělání a vybral si náboženství a životní povolání. Načas našel domov u příbuzných, odtud ho ale jako odpadlíka brzy vyhnali. Zůstal bez prostředků mezi cizími lidmi a musel se o sebe postarat sám. Stěhoval se z místa na místo, pilně studoval a vydělával si na živobytí vyučováním hebrejštiny. Díky jednomu katolickému učiteli se stal katolíkem a rozhodl se, že bude působit jako misionář mezi Židy. S tímto záměrem odešel o několik let později do Říma, aby pokračoval ve svých studiích v katolickém Ústavu pro šíření víry. I tam byl díky svému zvyku myslet nezávisle a mluvit otevřeně nařčen z kacířství. Otevřeně napadal zlořády v církvi a zdůrazňoval potřebu nápravy. I když mu byli katoličtí hodnostáři zpočátku velmi nakloněni, musel po nějaké době Řím opustit. Pod dohledem církve prošel různá místa, až bylo nakonec všem jasné, že se nikdy nepodřídí autoritě římské církve. Prohlásili ho za nepolepšitelného a nechali ho odejít, kam chtěl. Odešel do Anglie, přijal protestantství a přestoupil do anglikánské církve. Po dvou letech pilného studia zahájil v roce 1821 své veřejné působení. VDV 238.1

Když Wolff přijal pravdu o prvním příchodu Pána Ježíše, jako “muže bolesti, který zkusil nemoci,” poznal, že proroctví stejně zřetelně předpovídají také jeho druhý příchod v moci a slávě. A tak se snažil přivést svůj národ k Ježíši z Nazareta jako k slíbenému Mesiáši a poukazoval na jeho první příchod, kdy se Kristus v pokoře obětoval za hříchy lidí, a současně je učil, že přijde podruhé jako král a vysvoboditel. VDV 238.2

“Ježíš z Nazareta, pravý Mesiáš,” hlásal, “jehož ruce a nohy byly probity a jako beránek byl veden na porážku, muž bolesti, který zkusil nemoci, přišel poprvé, když Judovi bylo odňato žezlo a zákonná moc, a přijde podruhé v nebeských oblacích za zvuku trouby archanděla” (Josef Wolff, Bádání a misijní činnost, str. 62), “postaví se na Olivové hoře a přijme panství nad tvorstvem, odevzdané kdysi Adamovi, který jej pak lehkovážně pozbyl (1. Mojžíšova 1,26; 3,17). Ježíš Kristus bude králem nad celým světem. Pláč a nářek stvoření ustane, zaznějí písně chvály a díkůvzdání… Až Ježíš přijde v slávě svého Otce, se svatými anděly…, vstanou nejprve mrtví věřící (1. Tesalonickým 4,16; 1. Korintským 15,32). My, křesťané, to nazýváme prvním zmrtvýchvstáním. Pak změní říše zvířat svou povahu (Izajáš 11,6-9) a podřídí se Pánu Ježíši (Žalm 8); zavládne všeobecný mír.” (Wolff, Deník, str. 378.379) “Pán opět pohlédne na zemi a prohlásí: Hle, všechno je velmi dobré.” (Tamtéž, str. 294) VDV 238.3

Wolff věřil, že příchod Ježíše Krista je blízko. V jeho výkladu proroctví o posledních událostech byla oproti Millerovu výkladu odchylka pouhých několika let. Lidem, kteří mu na základě textu Písma “O onom dni nebo hodině neví nikdo” tvrdili, že lidé nikdy nebudou znát čas Kristova příchodu, Wolff odpovídal: “Řekl nám Pán, že onen den a hodinu lidé nikdy nebudou znát? Neoznámil nám znamení doby, abychom mohli přinejmenším poznat, že se jeho příchod blíží, podobně jako člověk poznává příchod léta, když na fíkovníku vyráží listí? (Matouš 24,32) Nemáme snad nikdy poznat onu dobu, i když nás sám vybízí, abychom proroctví knihy Daniel nejen četli, ale také abychom mu rozuměli? A právě v knize Daniel je napsáno, že její slova budou ‘zapečetěna’ až do času konce (což platilo v jeho době) a že mnozí budou chodit sem a tam (to je hebrejský výraz pro uvažování a zkoumání o času) a že se rozmnoží lidské poznání (to znamená poznání o uvedeném času) — Daniel 12,4. Náš Pán tím nechtěl říci, že nebudeme vědět o jeho blížícím se příchodu, ale že nikdo nebude znát přesný den a přesnou hodinu jeho návratu. Řekl, že již sama znamení doby by nás měla vést k přípravě na jeho příchod, jako se Noe připravoval tím, že stavěl koráb.” (Wolff, Bádání a misijní činnost, str. 404. 405) VDV 238.4

O tehdy běžném výkladu Písma nebo spíše o jeho nesprávném výkladu Wolff napsal: “Většina křesťanů opustila jasný smysl Písma svatého a přijala buddhistický způsob hledání jakéhosi tajemného smyslu jednotlivých pojmů. Věří, že budoucí štěstí vykoupených spočívá v jakémsi poletování ve vzduchu; když slyší slovo Židé, rozumí tím pohany, když se mluví o Jeruzalémě, rozumí tím církev, když se v Bibli píše o zemi, domnívají se, že se mluví o nebi; když je řeč o příchodu Ježíše Krista, rozumějí tím pokrok misijních společností, a výraz ‘jít na Boží horu’ chápou jako ‘velké shromáždění metodistů’.” (Wolff, Deník, str. 96). VDV 239.1