Velké drama věků

Puritáni opouštějí Anglii

Panovník, který začátkem 17. století nastoupil na anglický trůn, prohlásil, že je odhodlán přimět puritány, “aby se podřídili, … nebo je vyhnat ze země nebo ještě něco horšího.” (George Bancroft, Dějiny Spojených států amerických, část 1, kap. 12, odst. 6) Za této bezvýchodné situace, bez jakéhokoli náznaku světlejší budoucnosti, dospěli mnozí z těchto opovrhovaných, pronásledovaných a vězněných k přesvědčení, že pro toho, kdo chce sloužit Bohu podle vlastního svědomí, “přestala být Anglie jednou provždy vhodným domovem” (J. G. Palfrey, Dějiny Nové Anglie, kap. 3, odst. 43). Někteří se proto rozhodli hledat útočiště v Holandsku. Čekaly je četné obtíže, přišli o majetek nebo se dostali i do vězení; mnozí překrucovali jejich úmysly nebo se na nich dopustili zrady a vydali je nepřátelům. Oni však přesto zůstali pevní a vytrvalí a ve spřáteleném Holandsku našli útočiště. VDV 192.4

Při útěku opustili svůj domov, majetek i zdroj obživy. V neznámé zemi — mezi lidmi s jinými zvyky a hovořícími jiným jazykem — se z nich stali cizinci. Aby se uživili, museli vykonávat práce, které neuměli. Muži, kteří strávili celý život obděláváním půdy, se nyní museli učit řemeslům. Přijali to však radostně — nemarnili čas lenošením nebo naříkáním. I když na ně často doléhala chudoba, děkovali Bohu za požehnání, která obdrželi, a byli rádi, že mohou vést nerušený duchovní život. “Chápali, že jsou poutníky, proto nehleděli na bídu, ale pozvedali oči k nebesům, ke své nejdražší vlasti, a jejich duše se naplnila pokojem.” (Bancroft, část 1, kap. 12, odst. 15) VDV 193.1

Ve vyhnanství a v těžkostech sílila jejich láska a víra. Věřili Božím slibům a Bůh je v době nouze nezklamal. Boží andělé jim byli nablízku, povzbuzovali je a pomáhali jim. A když se zdálo, že jim Boží prozřetelnost ukazuje cestu přes oceán, do země, kde by mohli najít novou vlast a zanechat svým dětem tak cenné dědictví náboženské svobody, bez váhání se na tuto cestu vydali. VDV 193.2

Bůh dopustil na svůj lid zkoušky, a tím jej připravil, aby mohl splnit záměry, které s ním měl. Ponížil svou církev, aby ji mohl povýšit. Bůh se chystal zasáhnout v její prospěch, aby dal světu další důkaz, že nezapomíná na lidi, kteří mu důvěřují. Běh událostí změnil tak, že satanův hněv a úklady bezbožných lidí nakonec zvýraznily Boží slávu a dovedly Boží lid na bezpečné místo. Pronásledování a vyhnanství tak otevřelo cestu ke svobodě. VDV 193.3

Když byli puritáni poprvé donuceni oddělit se od anglikánské církve, zavázali se slavnostním slibem, že budou jako svobodný Boží lid “společně chodit po všech Božích cestách, které znají nebo v budoucnu poznají” (J. Brown, Otcové poutníci, str. 74). Tak zachovali hlavní zásadu protestantismu. Když poutníci z Holandska odcházeli, s úmyslem najít domov v Novém světě, jejich kazatel John Robinson, kterému Prozřetelnost nedovolila, aby je doprovázel, ve svém proslovu na rozloučenou řekl: VDV 193.4

“Bratři, na krátkou chvíli se spolu rozloučíme a jen Pán ví, zda vás ještě někdy uvidím. Ať už se shledáme nebo ne, vyzývám vás před Bohem a jeho svatými anděly, abyste mne následovali jen tam, kam já následuji Krista. Jestliže vám Bůh něco zjeví prostřednictvím jiného nástroje, přijměte to právě tak ochotně, jako jste ochotně přijímali každou pravdu ode mne. Jsem si naprosto jist, že Bůh nám skrze své slovo odhalí ještě další pravdy a dá nám ještě více světla.” (Martyn, díl 5, str. 70) VDV 193.5

“Nenalézám slov, jimiž bych dostatečně vyjádřil své politování nad stavem reformovaných církví, které dospěly ve svém náboženském vývoji do určitého stadia, a nepostupují dále, než kam se dostali reformátoři. Luteráni se nemohou dostat dále, než kam dospěl Luther…, a kalvinisté, jak víte, ustrnuli tam, kam je dovedl velký Boží muž, který ovšem nepoznal všechno. To je bída, nad kterou je třeba naříkat, vždyť reformátoři ve své době hořeli a šířili světlo, nepoznali však dokonale celou Boží pravdu. Kdyby byli dnes naživu, přijali by právě tak ochotně další poznání, jak ochotně přijali první světlo.” (D. Neal, Dějiny puritánů, díl 1, str. 269) VDV 194.1

“Pamatujte na svůj církevní slib, kterým jste se zavázali, že budete chodit po všech cestách Páně, které znáte nebo v budoucnu poznáte. Pamatujte na svůj slib a smlouvu s Bohem i mezi sebou navzájem, že přijmete každé světlo a každou pravdu, která vysvitne z psaného Božího slova. Zapřísahám vás však — dříve než přijmete určitou pravdu, porovnávejte ji a poměřujte s ostatními pravdami Písma. Vždyť není možné, aby křesťanský svět vyšel tak brzy z tak husté protikřesťanské temnoty a aby ze dne na den dospěl k naprosto dokonalému poznání.” (Martyn, díl 5, str. 70.71) VDV 194.2

Touha po svobodě svědomí dala “poutníkům” sílu, aby zvládli obtíže spojené s dlouhou cestou přes moře i další nesnáze a nebezpečí, jež na ně číhaly v nové zemi, a aby s Božím požehnáním mohli v Americe položit základy pro velký národ. Přes svou upřímnost a zbožnost “poutníci” nepochopili plně velkou zásadu náboženské svobody; svobodu, pro kterou tolik obětovali, nebyli totiž ochotni dopřát druhým. “Jen velmi málo lidí, i nejpřednějších myslitelů a moralistů sedmnáctého století, správně chápalo významnou zásadu, vyplývající z Nového zákona, že jedině Bůh má právo posuzovat lidskou víru.” (Martyn, díl 5, str. 297) Nauka, že Bůh pověřil církev dozorem nad svědomím a dal jí právo určovat, co je kacířství, a trestat je, je jedním z nejhlouběji zakořeněných papežských bludů. Reformátoři sice odmítli učení Říma, nezbavili se však úplně jeho nesnášenlivosti. Hustá temnota, do níž papežství za dlouhou dobu své vlády zahalilo celé křesťanstvo, nebyla ještě úplně odstraněna. Například jeden z předních kazatelů osady v Massachusettském zálivu prohlásil: “Právě tolerance udělala svět protikřesťanským. Trestání kacířů církvi neuškodilo.” (Martyn, díl 5, str. 335) Osadníci přijali zásadu, že při volbách do samosprávy mají hlasovací právo jen členové církve. Založili jakýsi nový druh státní církve a od všech vyžadovali příspěvky na podporu duchovních. Úřady měly právo potlačovat kacířství. Světská moc se tak dostala do rukou církve. Tato opatření měla zanedlouho nevyhnutelný důsledek — perzekuci jiných. VDV 194.3