Cesta ke Kristu

8/14

Zkouška učednictví

“Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové” 2. Korintským 5,17. CK 40.1

Člověk možná nedokáže udat přesný čas a přesné místo nebo nedokáže určit celý řetěz okolností, které vedly k jeho obrácení; to však nedokazuje, že není obrácen. Kristus pravil Nikodémovi: “Vítr vane, kam chce; jeho zvuk slyšíš, ale nevíš odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha” Jan 3,8. Jako vítr, jenž je neviditelný, ale jehož působení je jasně vidět a cítit, takový je i Duch Boží ve svém působení na lidská srdce. Tato oživující síla, kterou lidské oko nemůže spatřit, vytváří v člověku nový život, vytváří novou bytost podle obrazu Božího. Zatímco však Duch působí v tichosti a nepozorovatelně, jsou výsledky jeho působení zjevné. Bylo-li srdce obnoveno Duchem Božím, podá o tom svědectví sám život. Nemůžeme učinit nic pro to, abychom změnili svá srdce nebo abychom byli v souladu s Bohem, nemůžeme se vůbec spolehnout na sebe nebo na své dobré skutky, nemůžeme na nich stavět; náš život sám odhalí, zda v nás přebývá milost Boží. Změna se projeví v povaze, ve zvycích, v jednání. Ukáže se jasný, nápadný rozdíl mezi tím, jaké byly dříve, a jaké jsou nyní. Povaha se neprojevuje příležitostnými dobrými skutky nebo občasnými zlými činy, nýbrž každodenním projevem a jednáním. CK 40.2

Je pravda, že může nastat vnější náprava jednání bez obrozující moci Kristovy. Touha po získání vlivu a úcty druhých může vést ke spořádanému životu. Sebeúcta nás může vést k tomu, že se vyhýbáme zdání zla. I sobecké srdce může konat dobré skutky. Podle čeho pak máme poznat, na čí straně jsme? CK 40.3

Kdo ovládá naše srdce? Kým se zabývají naše myšlenky? O kom rádi mluvíme? Komu patří naše nejvřelejší city a naše nejlepší síly? Jsme-li Kristovi, upínají se naše myšlenky k němu a k němu směřují i naše city. Všechno, co máme a co jsme, je zasvěceno jemu. Toužíme být podle jeho obrazu, projevovat jeho ducha, konat jeho vůli a ve všem se mu líbit. CK 41.1

Ti, kdo se stanou novými stvořeními v Kristu Ježíši, přinesou plody Ducha, což je“láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání” Galatským 5,22-23. Přestanou nacházet zalíbení ve starých neřestech, za to však vírou v Syna Božího budou kráčet ve šlépějích Kristových, obrážet jeho povahu a budou čistí, jako je čistý on. Věci, které kdysi nenáviděli, budou nyní milovat, a to, co kdysi milovali, budou nyní nenávidět. Lidé pyšní a sebevědomí se stanou opravdovými a skromnými. Z opilce se stane střízlivý, ze zhýralce člověk mravně čistý. Člověk opouští marnivé zvyky a způsoby světa. Křesťan nebude vyhledávat “vnější ozdoby”, nýbrž jeho okrasou bude“to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch” 1. Petrův 3,3.4. CK 41.2

Pokání není možno dokázat jinak, než změnou, kterou působí. Obnoví-li hříšník svůj slib Bohu, vrátí-li, co uloupil, vyzná-li své hříchy, miluje Boha a své bližní, může si být jist, že se vrátil ze smrti do života. CK 41.3

Přijdeme-li jako bloudící, hříšné bytosti ke Kristu a staneme-li se účastníky jeho odpouštějící milosti, vytryskne z našeho srdce láska. Každé břímě nám bude lehké, protože jho, které ukládá Kristus, je lehké. Povinnost se stane potěšením, oběť radostí. Cestu, která se zdála zahalená tmou, osvětlí paprsky Slunce spravedlnosti. CK 41.4

Krása Kristovy povahy se projeví v jeho následovnících. Činit vůli Boží bylo Kristovi potěšením. Láska k Bohu a horlivost pro slávu Boží byly hlavními pohnutkami v životě našeho Spasitele. Láska zkrášlila a zušlechtila všechny jeho činy. Láska pochází od Boha. Neposvěcené srdce ji nemůže zrodit a vydat. Lze ji nalézt jen v srdci, kde vládne Ježíš. “My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás” 1. Janův 4,19. V srdci obnoveném božskou milostí je láska hnací silou jednání. Mění povahu, ovládá pohnutky, řídí náklonnosti, překonává nepřátelství a zušlechťuje city. Je-li tato láska v srdci, zkrášluje život a má zjemňující vliv na naše okolí. CK 41.5

Jsou dva omyly, před kterými se musejí dítky Boží - především ty, jež právě začaly věřit v milost Boží - zvlášť ochránit. Prvním omylem, o němž už byla zmínka, je víra člověka ve vlastní síly a ve vlastní skutky; víra, že jimi se člověk může uvést do souladu s Bohem. Kdo se pokouší dodržovat zákon a stát se svatým vlastními skutky, pokouší se o nemožné. Všechno, co člověk koná bez Krista, je poskvrněno sobectvím a hříchem. Jen víra v milost Kristovu nás může posvětit. CK 42.1

Druhý neméně nebezpečný omyl, je víra, že Kristus osvobodil člověka od zachování zákona Božího, že jen vírou se stáváme účastníci milosti Kristovy a že naše skutky nemají s naším vykoupením nic společného. CK 42.2

Všimněme si však, že poslušností se nerozumí pouhé formální plnění příkazů, nýbrž služba lásky. Zákon Boží je výrazem pravé povahy Boží, je ztělesněním velké zásady lásky, a proto je základem vlády Boží na nebi i na zemi. Jsou-li naše srdce nově stvořena k obrazu Božímu, je-li v duši vštípena božská láska, je možné, aby se zákon Boží neprojevil v životě? Je-li zásada lásky vštípena do srdce, je-li člověk znovuzrozen podle obrazu toho, jenž ho stvořil, je splněno zaslíbení nové smlouvy. “Dám jim své zákony do srdce, a vepíši jim je do myslí” Židům 10,16. A je-li zákon zapsán do srdce, bude utvářet život. Poslušnost - služba lásky a oddanost lásce - je pravým znamením učednictví. Písmo říká: “V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.” “Kdo říká: Poznal jsem ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy” 1. Janův 5,3; 2,4. Je to víra a jen víra, která nás místo osvobození od poslušnosti činí účastníky milosti Kristovy, která nám umožní být poslušnými. CK 42.3

Spasení nezískáme svou poslušností, protože spasení je svobodný dar Boží, který přijímáme vírou. Poslušnost je plodem víry. “A víte, že Syn Boží se zjevil, aby hříchy sňal, a v něm žádný hřích není. Kdo v Synu zůstává, nehřeší; kdo hřeší, ten ho neviděl ani nepoznal” 1. Janův 3,5.6. To je pravý zkušební kámen. Přebýváme-li v Kristu, přebývá-li v nás láska Boží, jsou naše city, naše myšlenky, naše úmysly a naše činy v souladu s vůlí Boží, jak je vyjádřena v přikázáních svatého zákona Božího. “Dítky, ať vás nikdo neklame: Spravedlivý je ten, kdo činí spravedlnost - tak jako on je spravedlivý” 1. Janův 3,7. Spravedlnost je vymezena svatým zákonem Božím, kde je vyjádřena v deseti přikázáních daných na Sinaji. CK 42.4

Domnělá víra v Krista, která tvrdí, že člověk byl zproštěn povinnosti poslouchat Boha, není vírou, ale opovážlivostí. “Milostí tedy jste spaseni skrze víru,” avšak “stejně tak i víra, nemá-li při sobě skutky, je sama o sobě mrtvá” Efezským 2,8; Jakubův 2,17. Ježíš pravil o sobě než přišel na zem: “Plnit, Bože můj, tvou vůli, je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru” Žalm 40,9. A než vystoupil na nebe, řekl: “... já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce” Jan 15,10. Písmo, svaté praví: “Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání... Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on” 1. Janův 2,3.6. “Vždyť i Kristus trpěl za vás. A zanechal vám tak příklad, abyste šlí v jeho šlépějích” 1. Petrův 2,21. CK 43.1

Podmínka věčného života je dnes táž, jaká byla vždy - zůstala táž, jaká byla v ráji před pádem našich prvních rodičů. Je to naprostá poslušnost zákona Božího, dokonalá spravedlnost. Kdyby byl věčný život udělován za jiných podmínek, bylo by tím ohroženo blaho celého vesmíru. Otevřela by se cesta pro hřích, který by se stal se vší bídou a žalem nesmrtelným. CK 43.2

Před svým pádem si mohl Adam poslušností zákona Božího vytvořit spravedlivou povahu. V tom však zklamal a pro jeho hřích se stala hříšnou i naše přirozenost, takže nedokážeme být vlastní silou spravedliví. Protože jsme hříšní a nesvatí, nemůžeme být dokonale poslušni svatého zákona. Nemáme vlastní spravedlnost, kterou bychom mohli obstát před požadavky zákona Božího. Kristus však pro nás připravil východisko. Žil na zemi uprostřed týchž zkoušek a pokušení, jimž musíme čelit my. Přesto žil bez hříchu. Zemřel pro nás a nyní nám nabízí, že vezme na sebe naše hříchy a dá nám svou spravedlnost. Odevzdáš-li se mu a přijmeš-li ho za svého Spasitele, budeš jeho zásluhou považován za spravedlivého, ať je tvůj život sebehříšnější. Kristův charakter stojí na místě tvého charakteru a Bůh tě přijímá tak, jako bys byl nehřešil. CK 43.3

A nad to, Kristus dává nové srdce. Vírou přebývá v tvém srdci. Vírou musíš dodržovat toto spojení s Kristem a denně musíš podřizovat svou vůli jeho vůli; a pokud tak budeš činit, bude Kristus působit v tobě vůli i čin ke své libosti. Pak smíš říci: “...a život, který zde nyní žiji, žiji ve víře Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne” Galatským 2,20. Podobně řekl Ježíš svým učedníkům: “Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce” Matouš 10,20. Působí-li v tobě Kristus, budeš projevovat téhož ducha a konat tytéž dobré skutky - skutky spravedlnosti a poslušnosti. CK 44.1

Nemáme v sobě nic, čím bychom se mohli chlubit. Nemáme důvod k vyvyšování. Náš jediný důvod k naději je v Kristově spravedlnosti, která je nám přičtena a v té, kterou koná Duch svatý působící v nás a skrze nás. CK 44.2

Mluvíme-li o víře, je třeba mít na paměti, že je tu určitý rozdíl. Je druh víry, který se naprosto liší od pravé víry. Existence a moc Boží, pravda slova Božího jsou skutečnosti, které ani satan a jeho zástupy nemohou popřít. Bible praví, že“i démoni tomu věří, ale hrozí se” (Jakubův 2,19); to ovšem není víra. Kde je·nejen víra ve slovo Boží, ale i podřízení vůle Bohu, kde je Bohu poddáno srdce, kde jsou k němu upřeny city, tam je pravá víra, víra, která působí láskou a očišťuje duši. Takovou vírou se obnovuje srdce k obrazu Božímu. A srdce, které v neobrozeném stavu nepodléhá zákonu Božímu, a ani v pravdě nemůže, se nyní raduje z jeho svatých přikázání a volá spolu s žalmistou: “Jak jsem si tvůj zákon zamiloval! Každý den přemýšlím o něm” Žalm 119,97. A spravedlnost se naplňuje v nás, “kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha” Římanům 8,1. CK 44.3

Jsou takoví, kteří okusili odpouštějící lásku Kristovu a kteří by opravdu chtěli být dítkami Božími, avšak přitom si uvědomují, že mají nedokonalou povahu, že jejich život není bez nedostatků a snadno pochybují, zda jsou jejich srdce obnovena Duchem svatým. Takovým bych chtěla říci: nepropadejte zoufalství, nezakolísejte. Často budeme muset pro své nedostatky a omyly padnout v pláči k nohám Ježíšovým; nesmíme však podlehnout malomyslnosti. I když nás přemůže nepřítel, nejsme ztraceni. Bůh nás neopustí a nezavrhne. Kristus je na pravici Boží a zastupuje nás. Milovaný učedník Jan napsal: “Toto vám píši, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého” Jan 2,1. A nezapomínejte na slova Kristova: “Otec sám vás miluje.” Jan 16,27. Chce vás znovu přijmout, chce ve vás vidět odraz své čistoty a svatosti. Dovolíte-li mu, bude pokračovat v dobrém díle, které již ve vás začal, až do dne Ježíše Krista. Modlete se vroucněji, věřte plněji. Přestáváme-li věřit ve vlastní sílu, věřme tím více v moc našeho Vykupitele a budeme velebit toho, jenž je naším zdravím. CK 44.4

Čím více se přibližujeme Ježíši, tím více nedostatků budeme na sobě shledávat, neboť naše soudnost se zlepší a vedle dokonalé povahy Ježíšovy se ukáže naše nedokonalost v jasnějším světle. Je to důkaz, že satanovy klamy ztrácejí svou moc; že oživující vliv Ducha Božího nás probouzí. CK 45.1

V srdci, které si neuvědomuje svou hříšnost, nemůže dlít hluboká láska k Ježíši. Člověk, přetvořený milostí Kristovou, obdivuje božskou povahu Ježíšovu; nevidíme-li však svou mravní nedokonalost, je to neklamné znamení, že jsme ještě nespatřili krásu a vznešenost Kristovu. CK 45.2

Čím méně si myslíme o sobě, tím více oceňujeme nekonečnou čistotu a laskavost našeho Spasitele: Pohled na vlastní hříšnost nás pudí k tomu, jenž nám může odpustit; a chopí-li se člověk, uvědomující si svou bezmocnost, Krista, zjeví mu Kristus svou moc. Čím více nás k němu a k slovu Božímu pudí pocit potřeby, tím plněji poznáme Kristovu povahu a tím dokonaleji budeme zrcadlit jeho obraz. CK 45.3