Patriarchové a proroci

15/75

13. kapitola — Zkouška víry

Abrahám přijal bez námitek zaslíbení, že mu bude dán syn, nečekal však na to, až Bůh splní své slovo, kdy a jak sám uzná za vhodné. Bůh nesplnil svůj slib hned, protože chtěl vyzkoušet Abrahámovu víru ve svou moc. Arahám však ve zkoušce neobstál. Sára pokládala za nemožné, že by dostala dítě v tak vysokém věku, a navrhla plán, jak splnit úmysl Boží, spočívající v tom, že Abrahám by si vzal jednu z jejich služebných za druhou manželku. Mnohoženství bylo tehdy tak rozšířeno, že se už nepokládalo za hřích; bylo však stále porušením zákona Božího a ohrožovalo posvátnost a klid rodinných vztahů. Abrahámův sňatek s Agar měl zlé následky nejen pro jeho vlastní domácnost, ale i pro budoucí generace. PP 100.1

Polichocena ctí, které se jí dostalo, když se stala manželkou Abrahámovou, a v naději, že bude zakladatelkou velkého národa, který z něho počne, stala se Agar pyšnou a nadutou a začala jednat se svou paní s pohrdáním. Vzájemná žárlivost rozrušila klid kdysi šťastné rodiny. Abrahám musel poslouchat stížnosti obou a marně se snažil obnovit soulad. Ačkoli se oženil s Agar jen na naléhavé prosby Sářiny, musel nyní poslouchat Sářiny výčitky, že on je vším vinen. Chtěla, aby vyhnal její sokyni. Abrahám to však nepřipustil, neboť Agar se měla stát matkou jeho dítěte, jeho — jak pevně doufal — zaslíbeného syna. Byla však Sářinou služkou, a proto ji ponechával pod vládou její paní. Agařina hrdost nemohla snášet drsné zacházení, které vyvolala její vlastní nestoudnost. “Tedy trápila ji Sarai, a ona utekla od ní.” 1. Mojžíšova 16,6. PP 100.2

Vydala se na cestu do pouště, a když odpočívala u studně, sama a opuštěná, zjevil se jí anděl Páně v lidské podobě. Oslovil ji “Agar, děvko Sarai”, čímž jí připomněl její postavení a povinnosti, a přikázal jí: “Navrať se ku paní své, a pokoř se pod ruku její.” 1. Mojžíšova 16,8.9. S výčitkou spojil však také slova útěchy: “Uslyšel Hospodin trápení tvé.” “Velice rozmnožím símě tvé, aniž bude moci sečteno býti pro množství.” A na věčnou paměť Boží milosti ji anděl vyzval, aby dala svému dítěti jméno Izmael, “Bůh uslyší.” 1. Mojžíšova 16,11.10. PP 100.3

Když Abráhomovi bylo téměř sto let, dostalo se mu opětného zaslíbení, že dostane syna, a ujištění, že budoucí dědic bude dítětem Sáry. Abrahám však tomuto zaslíbení nerozuměl. Vzpomněl si hned na Izmaela a měl za to, že skrze něho má se vyplnit Boží úmysl. Měl rád svého syna, a proto zvolal: “Ó, byť jen Izmael živ byl před tebou!” Znovu dostalo se mu zaslíbení, a to slovy, jimž nemohl neporozumět: “Sára manželka tvá porodí tobě syna, a nazůveš jméno jeho Izák; i utvrdím smlouvu svou s ním.” Bůh však neoslyšel modlitbu otcovu. “Také o Izamele uslyšel jsem tě,” pravil Bůh, “a aj, požehnám jemu… a rozšířím jej v národ veliký.” 1. Mojžíšova 17,20. PP 100.4

Narození Izáka, které bylo pro Abraháma a Sáru splněním největších nadějí po celoživotním čekání, naplnilo všechny radostí. Pro Agar však tato událost znamenala zmaření jejích ctižádostivých plánů. Izamela, který byl již jinochem, považovali všichni v táboře za dědice Abrahámova bohatství a za dědice požehnání přislíbeného jeho potomkům. Teď byl náhle odsunut stranou. Zklamání vyvolalo v něm a v jeho matce nenávist k dítěti Sářinu. Jejich žárlivost se ještě stupňovala, když viděli všeobecnou radost nad jeho zrozením, až se Izmael odvážil otevřeně se posmívat dědici Božího zaslíbení. Sára viděla v Izmaelově divoké povaze stálý zdroj neshod, a proto požádala Abraháma, aby Agar a Izamela poslal z tábora pryč. Patriarcha se velice zarmoutil. Jak by mohl vyhnat Izmaela, svého syna, stále draze milovaného? V této své nesnadné situaci prosil snažně o božský pokyn. Hospodin mu přikázal prostřednictvím svatého anděla, aby splnil přání Sářino. Jeho láska k Izmaelovi a Agar nesměla mu stát v cestě, jen tak bylo možno obnovit soulad a štěstí v rodině. A anděl ho utěšil zaslíbením, že na Izmaela, ač byl vypuzen z otcovského domu, Bůh nezapomene. Ochrání jeho život a Izamel se stane otcem velkého národa. Abrahám uposlechl slovo andělových, nikoli však bez bolesti. Otcovské srdce bylo sklíčeno nevýslovným zármutkem, když posílal Agar a jejího syna pryč. PP 101.1

Poučení, které dostal Abrahám o posvátnosti manželského svazku, je poučením pro všechny časy. Hlásá, že práva tohoto svazku a jeho štěstí nutno pečlivě střežit i za cenu velkých obětí. Sára byla jedinou pravou manželkou Abrahámovou. Její práva manželky a matky nebyla oprávněna sdílet žádná jiná. Měla v úctě svého manžela; Nový zákon ji v tom dává za příklad. Nechtěla však, aby Abrahám věnoval svou lásku jiné, a Hospodin ji nepokáral za to, že požadovala vypuzení své sokyně. Abrahám i Sára pochybovali o moci Boží a tato jejich chyba vedla k sňatku s Agar. PP 101.2

Bůh povolal Abraháma, aby byl otcem věřících, a jeho život měl být příkladem víry pro další generace. Abrahámova víra však nebyla dokonalá. Projevil nedostatek víry v Boha tím, že zatajil skutečnost, že Sára je jeho žena, a pak ještě svým sňatkem s Agar. Aby mohl dosáhnout nejvyššího stupně, podrobil ho Bůh další zkoušce, nejtěžší, jakou kdy člověk musel podstoupit. Měl v noci vidění a bylo mu přikázáno, aby šel do země Moria a tam obětoval svého syna jako oběť zápalnou na hoře, jež mu bude označena. PP 101.3

V době, kdy dostal tento příkaz, bylo Abrahámovi sto dvacet roků. Už jeho generace ho pokládala za starého muže. Ve svých mladých letech býval silný a dovedl snášet těžkosti a čelit nebezpečí; teď však už vyhasl žár jeho mládí. Když je muž v plné síle, může se směle postavit nesnázím a strastem, jež však dovedou zkrušit jeho srdce v pozdějších letech, když se už ubírá k hrobu. Bůh počkal se svou poslední a nejtěžší zkouškou, až se Abrahám skloní pod tíhou let a zatouží po odpočinku po všech prožitých starostech a trampotách. PP 102.1

Patriarcha přebýval v Bersabé, v blahobytu a všemi vážen. Byl velmi zámožný a panovníci si ho vážili jako mocného knížete. Tisíce ovcí a velká stáda dobytka pásla se na rovinách, které se rozprostíraly kolem jeho tábora. Všude stály stany jeho správců, příbytky stovek jeho věrných služebníků. Zaslíbený syn vyrůstal v muže po jeho boku. Zdálo se, že nebesa věnčí požehnáním život obětovaný trpělivému očekávání odkládaného splnění naděje. PP 102.2

V poslušnosti a víře opustil Abrahám svou rodnou zemi, opustil hroby svých otců a domov svých příbuzných. Putoval jako cizinec po zemi svého dědictví. Dlouho čekal na zrození zaslíbeného dědice. Na Boží příkaz poslal pryč svého syna Izamaela. A teď, když dítě, po němž tak dlouho toužil, dosáhlo mužného věku a když se patriarchovi zdálo, že se dožil splnění svých nadějí, nastala mu zkouška těžší než všechny dosavadní. PP 102.3

Příkaz byl vyjádřen slovy, která jistě naplnila otcovské srdce úzkostí: “Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka… a obětuj ho v oběť zápalnou.” 1. Mojžíšova 22,2. Izák byl světlem jeho domova, útěchou jeho stáří a především dědicem zaslíbeného požehnání. Kdyby ztratil tohoto svého syna v důsledku úrazu nebo nemoci, srdce milujícího otce by puklo žalem; jeho bílá hlava by se zármutkem schýlila. A teď dostal příkaz, aby prolil krev tohoto syna svou vlastní rukou. Zdálo se mu to strašné a nemožné. PP 102.4

Satan mu hned našeptával, že byl jistě podveden, neboť zákon Boží přikazuje “Nezabiješ” a Bůh by nepožadoval to, co jednou zapověděl. Abrahám vyšel ze stanu, vzhlédl ke klidné nádheře jasného nebe a vzpomněl zaslíbení, jehož se mu dostalo takřka před padesáti lety, že jeho símě bude nespočetné jako hvězdy. PP 102.5

Má-li se zaslíbení splnit skrze Izáka, jak může být pak usmrcen? Abrahám byl v pokušení uvěřit, že se snad mýlil. V pochybnostech a úzkosti klesl na zem a modlil se vroucně, jako nikdy dosud, o nějaké potvrzení příkazu, musí-li vykonat tuto strašnou povinnost. Vzpomněl Andělů, kteří mu zjevili Boží úmysl zničit Sodomu a kteří mu přinesli zaslíbení právě tohoto syna Izáka, a odebral se na místo, na němž se několikrát setkal s nebeskými posly, v naději, že je potká opět a že mu dají další pokyn. Nikdo však nepřišel, aby mu pomohl. Zdálo se mu, že ho pohltila tma. Příkaz Boží mu však zněl v uších: “Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka.” Tohoto příkazu bylo nutno uposlechnout a Abrahám se neodvažoval otálet. Rozednívalo se a musí se vydat na cestu. Vrátil se do stanu a šel k místu, kde Izák spal hlubokým, klidným spánkem mládí a nevinnosti. Na okamžik se otec zahleděl do drahé tváře svého syna a roztřásl se. Pak odešel k Sáře, která rovněž spala. Má ji probudit, aby mohla ještě jednou obejmout své dítě? Má ji sdělit příkaz Boží? Tolik toužil po tom ulehčit svému srdci a podělit se s ní o strašnou odpovědnost. Zdržovala ho však obava, že by mohla bránit. Izák byl jejím potěšením a pýchou. Její život byl s ním spjat a láska matky by mohla odepřít takovou oběť. PP 103.1

Konečně vzbudil Abrahám svého syna a řekl mu o příkazu přinést oběť na vzdálené hoře. Izák chodíval často s otcem obětovat u některého z četných oltářů, které postavili na svých cestách, a výzva otcova ho proto nepřekvapila. Přípravy na cestu netrvaly dlouho. Uchystali dříví, naložili je na osla a vydali se na pochod, doprovázeni dvěma služebníky. PP 103.2

Bok po boku kráčeli otec a syn bez jediného slova. Patriarcha, přemýšleje o svém tíživém tajemství, neměl na rozmluvu pomyšlení. Myslil na milující matku Izákovu a na den, kdy se k ní vrátí sám. Byl si dobře vědom toho, že jí tím probodne srdce, vezme-li život jejímu synu. PP 103.3

Den — nejdelší, jaký kdy Abrahám prožil — se chýlil ke konci. Zatímco jeho syn a oba služebníci spali, trávil patriarcha celou noc na modlitbách, stále doufaje, že přijde nějaký nebeský posel a řekne mu, že zkouška skončila a že se sny může vrátit neporušen ke své matce. Avšak jeho trýzněné duši se nedostalo úlevy. Nastal druhý den, dlouhý, předlouhý, a druhá noc, kterou Abrahám strávil v pokorných modlitbách, a v uších mu stále zněl příkaz, jehož splnění ho zanechá bezdětným. Satan mu našeptával pochybnosti a nedůvěru, Abrahám však odolával jeho pokoušení. Když se třetího dne chystali na další cestu, spatřil patriarcha na severu slíbené znamení, nádherný oblak, vznášející se nad horou Moria, a poznal, že hlas, jenž k němu promlouval, je z nebe. PP 103.4

Ani teď nezačal reptat proti Bohu, ale posiloval svou duši rozjímáním o důkazech dobroty a poctivosti Hospodinovy. Dostalo se mu syna zcela neočekávaně; a zdaliž nemá Bůh, který mu propůjčil tak vzácný dar, právo povolat ho k sobě? Pak ve své víře opakoval zaslíbení: “V Izákovi bude nazváno tobě símě” (1. Mojžíšova 21,12) — símě tak nespočetné jako zrna písku na pobřeží. Izák byl dítětem zázraku a nemohla by síla, která mu dala život, jej opět oživit? A Abrahám, pohlédnuv za to, co možno vidět očima, pochopil božská slova “Smýšleje, že jest mocen Bůh i z mrtvých vzkřísiti”. Židům 11,19. PP 104.1

Nikdo, leč Bůh, nemůže pochopit velikost otcovy oběti, když vydává svého syna na smrt. Abrahám chtěl, aby loučení nebyl přítomen nikdo kromě Boha. Proto přikázal svým sluhům, aby nechodili dále, a pravil: “Já a dítě půjdeme tamto, a pomodlíce se, narátíme se k vám.” 1. Mojžíšova 22,5. Izák, který má být obětován, vzal na bedra dříví, otec vzal nůž a oheň a spolu se dali na cestu k vrcholu hory. Jinoch se v duchu ptal, kde vezmou oběť, když jsou tak daleko od stád. Konečně promluvil: “Otče můj,” “aj, teď oheň a dříví, a kdež hovádko k zápalné oběti?” Ach, jak krutá zkouška! Jak se slova “otče můj” zařezávala do Abrahámova srdce! Ne, ještě ne, nemohl mu to ještě říci. “Synu můj,” řekl, “Bůh opatří sobě hovádko k oběti zápalné.” 1. Mojžíšova 22,7.8. PP 104.2

Na stanoveném místě vystavěli oltář a položili na něj dříví. Potom chvějícím se hlasem vyjevil Abrahám svému synu božské poselství. S úžasem a hrůzou vyslechl Izák svůj osud, nekladl však odpor. Byl by mohl uniknout svému osudu, kdyby se byl k tomu rozhodl; bolestí usoužený stařec, vyčerpaný bojem těchto tří strašných dnů, nebyl by mohl odolat vůli silného mládence. Izák však byl od dětství vychováván k oddané poslušnosti, a když mu Abrahám vyložil úmysl Boží, ochotně se podvolil. Sdílel víru Abrahámovu a pokládal si za čest, že je povolán položit svůj život za oběť Bohu. Snažil se zmírnit otcův žal a dodával mu odvahy, když ho provazy připoutával k oltáři. PP 104.3

A pak si řekli poslední slova lásky, prolili poslední slzy, naposledy se objali. Otec pozvedl nůž, aby usmrtil svého syna, když náhle cosi zadrželo jeho ruku. Anděl Páně volal s nebes na patriarchu: “Abraháme, Abraháme!” Abrahám rychle odpověděl: “Aj já.” A opět bylo slyšet hlas: “Nevztahuj ruky své na dítě, aniž mu co čiň, neboť jsem již poznal, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.” 1. Mojžíšova 22,11.12. PP 104.4

Abrahám uviděl, an “skopec za ním vězel v trní za rohy své”, vzal rychle novou oběť a obětoval ji “místo syna svého”. Jako projev své radosti a vděčnosti nazval Abrahám toto posvátné místo “Jehovah — džireh”, “Hospodin opatří”. PP 104.5

Na hoře Moria obnovil Bůh opět svou smlouvu, potvrdil slavnou přísahou požehnání Abrahámovi a jeho semeni pro všechny příští generace. “Skrze sebe samého přisáhl jsem, praví Hospodin, poněvadž jsi učinil tu věc, že jsi neodpustil synu svému, jedinému svému: Požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím símě tvé jako hvězdy nebeské, a jako písek, kterýž jest na břehu mořském; nadto dědičně vládnouti bude símě tvé branami nepřátel svých. Ano požehnáni budou v semeni tvém všickni národové země, proto že jsi uposlechl hlasu mého.” 1. Mojžíšova 22,16-18. PP 105.1

Abrahámova velká víra je jako světelný maják, svítící na cestu služebníkům Božím ve všech dobách, které následovaly. Abrahám se nesnažil vyhnout se plnění vůle Boží. Za své třídenní cesty měl dostatek času k přemýšlení, měl dosti času pochybovat o Bohu, kdyby byl chtěl o něm pochybovat. Mohl se vymlouvat, že zabije-li svého syna, budou ho pokládat za vraha, za druhého Kaina, a že jeho učení budou pak lidé odmítat a jím opovrhovat, a že přijde o možnost prokazovat dobro svým bližním. Mohl namítat, že je již stár, a svým vysokým věkem omlouvat svou neposlušnost. Patriarcha se však neuchýlil k žádné z těchto výmluv. Abrahám byl člověk, měl stejné city a náklonnosti jako my, avšak nezadržela ho otázka, jak bude moci být splněno zaslíbení, bude-li Izák zabit. Nezadrželo ho jeho krvácející srdce. Věděl, že Bůh je spravedlivý a dobrý ve všech svých požadavcích, a uposlechl příkazu do posledního písmene. PP 105.2

“Uvěřil Abrahám Bohu, a počteno jest jemu za spravedlnost a přítelem Božím nazván jest.” Jakubův 2,23. A apoštol Pavel praví: “Ti, kteříž jsou z víry, ti jsou synové Abrahámovi.” Galatským 3,7. Abrahámova víra se však projevovala v jeho skutcích. “Abrahám otec náš zdali ne z skutků ospravedlněn jest, obětovav syna svého Izáka na oltář? Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho, a z skutků víra dokonalá byla?” Jakubův 2,21.22. Jsou mnozí, kteří nechápou vztah mezi vírou a skutky. Říkají: “Stačí věřit v Krista a jsi v bezpečí. O zachovávání zákona se starat nemusíš.” Avšak pravá víra se projevuje v poslušnosti. Kristus pravil k nevěřícím Židům: “Kdybyste synové Abrahámovi byli, činili byste skutky Abrahámovy.” Jan 8,39. A Hospodin řekl o otci věřících. “Uposlechl Abrahám hlasu mého, a ostříhal nařízení mých, přikázání mých, ustanovení mých, a zákonů mých.” 1. Mojžíšova 26,5. Apoštol Jakub pak praví: “Víra, nemá-li skutků, mrtváť jest sama v sobě.” Jakubův 2,17. A Jan, který je tak prodchnut láskou, nám říká: “Toť jest láska Boží, abychom přikázání jeho ostříhali.” 1. Janův 5,3. PP 105.3

Podobenstvím a zaslíbením Bůh “předzvěděl pak písmo Abrahámovi”. Galatským 3,8. Víra patriarchova upírala se k příchodu Vykupitele. Kristus pravil k Židům: “Abrahám, otec váš, veselil se, aby viděl den můj, i viděl, a radoval se.” Jan 8,56. Beránek, obětovaný namísto Izáka, představuje Syna Božího, který pak bude obětován za nás. Je-li člověk zatracen, protože přestoupil zákon Boží, pohlédne Otec na svého Syna a řekne hříšníku: “Žij, našel jsem výkupné.” PP 106.1

Bůh přikázal Abrahámovi, aby usmrtil svého syna, aby tím vtiskl v jeho mysl skutečnost evangelia a aby vyzkoušel jeho víru. Smrtelnou úzkost, kterou Abrahám vytrpěl ve dnech oné strašné zkoušky, dopustil Bůh proto, aby Abrahám mohl z vlastního zážitku pochopit něco z velikosti oběti, kterou přinese věčný Bůh pro spásu člověka. Žádná jiná zkouška nemohla způsobit Abrahámovi taková duševní muka jako obětování vlastního syna. Bůh vydal svého Syna na smrt, doprovázenou smrtelným zápasem uprostřed posměchu. Andělé, kteří sledovali ponížení a duševní úzkost Syna Božího, nesměli zasáhnout jako v případě Izákově. Nebylo hlasu, který by zvolala: “Dosti.” Pro spásu padlého lidstva obětoval vznešený Král svůj život. Zdaž může být dán pádnější důkaz věčného soucitu a lásky Boží? “Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?” Římanům 8,32. PP 106.2

Oběť požadovaná na Abrahámovi byla nejen pro jeho vlastní dobro, nejen ku prospěchu budoucích generací, ale byla také poučením pro nevinné bytosti nebes a jiných světů. Dějiště zápasu mezi Kristem a satanem — pole, na němž se odehrálo vykoupení podle plánu — je učebnicí pro celý vesmír. Protože Abrahám projevil nedostatek víry v zaslíbení Boží, obvinil ho satan před anděly a před Bohem, že nesplnil podmínky smlouvy a že není proto hoden těšit se z její blahodárnosti. Bůh chtěl dokázat před celým nebem věrnost svého služebníka, ukázat, že může přijmout jen naprostou poslušnost, a rozvinout ve větší šíři plán vykoupení. PP 106.3

Nebešťané byli svědky scény, při níž byla vyzkoušena víra Abrahámova poslušnost Izákova. Zkouška byla daleko těžší než zkouška, jíž byl podroben Adam. Dodržení zákazu, který dostali naši prarodiče, nepůsobilo jim vůbec utrpení; avšak příkaz, který dostal Abrhám, vyžadoval nejbolestivější oběť. Celé nebe sledovalo s úžasem a obdivem Abrahámovu neochvějnou poslušnost. Celé nebe chválilo jeho věrnost. Ukázalo se, že satanova obvinění jsou falešná. Bůh řekl svému služebníkovi: “Poznal jsem již, že se Boha bojíš, když jsi neodpustil synu svému, jedinému svému pro mne.” Smlouva Boží, potvrzená Abrahámovi přísahou před bytostmi jiných světů, potvrdila, že poslušnost bude odměněna. PP 106.4

Bylo obtížné, dokonce i pro anděly, pochopit tajemství vykoupení, porozumět, že Vládce nebes, Syn Boží, musí zemřít za hříšné lidstvo. Když Abrahám dostal příkaz obětovat svého syna, vzbudilo to zájem všech nebeských bytostí. S největší pozorností sledovali všichni každý krok při plnění tohoto příkazu. Když na Izákovu otázku “Kde je hovádko k zápalné oběti?” Abrahám odpověděl “Bůh opatří sobě hovádko” a když zadržena byla ruka otcova v okamžiku, kdy se chystal usmrtit svého syna a když Bůh připravil beránka, aby byl obětován na místo Izáka — tu světlo ozářilo tajemství vykoupení a i andělé lépe pochopili podivuhodné opatření, jež Bůh učinil pro spásu člověka. PP 107.1