Patriarchové a proroci

50/75

48. kapitola — Rozdělení Kanaánu

Po vítězství, kterého dosáhli u Betoron, podmanili si Izraelští vbrzku celý jižní Kanaán. “Pohubil Jozue všecku zemi po horách, i polední stranu, i roviny a údolí…A všecky krále ty a zemi jejich zval Jozue pojednou, nebo Hospodin Bůh izraelský bojovat za Izraele. Potom navrátil se Jozue a všecken Izrael s ním do ležení, kteréž bylo v Galgala.” Jozue 10,40.42.43. PP 378.1

Kmeny sídlící v severní Palestině, postrašeny úspěchy, jichž dosáhla vojska Izraele, uzavřely spolek namířený proti Izraeli. V čele tohoto spolku stál Jabín, král Azor, území ležícího na západ od jezera Merom. “I vytáhli všickni ti a všecka vojska jejich s nimi.” Tato vojska byla mnohem větší než vojska, s nimiž se Izraelští dosud střetli v Kanaánu — “lid mnohý jako písek, kterýž jest na břehu mořském nesčíslný, i koňů i vozů velmi mnoho. A smluvivše se všichni králové ti, přitáhli a položili se spolu při vodách Merom, aby bojovali proti Izraelovi.” Jozuovi se opět dostalo od Hospodina povzbuzení: “Neboj se jich, nebo zítra o této chvíli vydám všecky tyto k zabití Izraelcovi.” Jozue 11,4-6. PP 378.2

Nedaleko jezera Merom napadl Jozue tábor spojenců a úplně rozprášil jejich vojska. “Dal je Hospodin v ruku Izraelovi, a porazili je. I honili je… tak že nepozůstavili žádného živého.” Jozue 11,8. Vozy a koně, jež byli pýchou a chloubou kananejských, nesměli si Izraelští ponechat. Na rozkaz Boží byly vozy spáleny a koně ochromeni, takže se nedali použít pro boj. Měli důvěřovat toliko “jménu Hospodina Boha svého” a nikoli vozům a koňům. PP 378.3

Dobývali města za městem a Azor, pevnost spojenců, vypálili. Válka trvala několik let a když skončila, byl Jozue pánem Kanaánu. “I odpočinula země od válek.” Jozue 11,23. PP 378.4

Přestože moc Kananejských byla zlomena, nebyli ještě zcela potřeni. Na západě ovládali Filištínští stále ještě úrodnou nížinu podél mořského pobřeží a na sever od nich bylo území Sidonských, kteří panovali také v Libanonu. Rovněž na jihu, u egyptských hranic, byla země stále obsazena nepřáteli Izraele. PP 378.5

Jozue však již ve válce nepokračoval. Velký vůdce musel nyní splnit jiný důležitý úkol, dříve než se vzdá vedení nad Izraelem. Celá země, jak její části již vybojované, tak i její zbytek dosud nepodrobený, měl být rozdělen mezi kmeny. A bude pak povinností každého kmene, aby se svého dědictví plně zmocnil. Zůstane-li lid věrný Bohu, zažene Bůh jejich nepřátele před nimi. K tomu jim Bůh zaslíbil, že jim dá ještě více země, budou-li věrně zachovávat smlouvu Boží. PP 378.6

Rozdělení země bylo svěřeno Jozuovi a Eleazarovi, nejvyššímu knězi, a náčelníkům kmenů. Umístění jednotlivých kmenů bylo stanoveno losováním. Mojžíš určil sám hranice území, která budou přidělena jednotlivým kmenům, až dobudou Kanaánu a ustanovil z každého kmene jednoho knížete, který bude na rozdělení dozírat. Kmen Lévi nebyl k losování připuštěn, neboť byl určen ke službě ve svatostánku; bylo mu však přiděleno osmačtyřicet měst v různých částech země jako jeho dědictví. PP 379.1

Než bylo dělení země zahájeno, vystoupil Kálef, doprovázen náčelníky svého kmene, a přednesl zvláštní prosbu. Kálef byl nyní vedle Jozua nejstarším mužem v Izraeli a spolu s Jozuem byli jediní z dvanácti vyzvědačů, kteří byli přinesli dobré zprávy o zaslíbené zemi a povzbuzovali lid, by vytáhl a zmocnil se jí ve jménu Páně. Kálef nyní připomněl Jozuovi zaslíbení, jehož se mu tehdy dostalo jako odměny za jeho věrnost: “Země, po kteréž jsi chodil nohama svýma, bude v dědictví tobě i synům tvým až na věky, protože jsi cele následoval Hospodina.” Jozue 14,9. Proto žádá, aby mu byl do vlastnictví přidělen Hebron. Po mnoho let tam měl svůj domov Abrahám, Izák a Jákob a v jeskyni Machpelach tam jsou pochováni. Hebron byl sídlem obávaných Enaků, jejichž strašný vzhled tak poděsil vyzvědače, že ti pak odradili celý Izraele od dobytí země. A právě toto místo si Kálef vybral za své dědictví, důvěřuje v sílu Boží. PP 379.2

“Nyní, aj, propůjčil mi Hospodin života, jehož zaslíbil,” pravil. “Již čtyřidceti a pět let jest od toho času, jakž toho mluvil Hospodin k Mojžíšovi… a aj, již dnes jsem v osmdesáti pěti letech. A ještě nyní jsem při síle jako tehdáž, když poslal mne Mojžíš. Jaká byla síla má tehdáž, taková i nyní síla má jest k boji, a k vycházení i k vcházení. Protož nyní dej mi horu tuto, o níž mluvil Hospodin onoho dne, nebo ty slyšel jsi toho dne, že Enakim jsou tam, a města veliká a pevně hrazená. Bude-li Hospodin se mnou, vyhladím je, jakož mluvil Hospodin.” Jozue 14,10-12. Tuto prosbu podporovali přední mužové kmene Juda. Kálef, který byl vybrán ze svého kmene, aby se zúčastnil rozdělení země, se sám rozhodl pozvat přední muže svého kmene, aby s ním přednesli jeho žádost, aby se snad nezdálo, že využívá své moci k vlastnímu prospěchu. PP 379.3

Jeho žádosti bylo bez průtahů vyhověno. Žádnému jinému nemohlo být svěřeno dobytí této obří pevnosti. “Požehnal mu Jozue, a dal Hebron Kálefovi, synu Jefone, v dědictví,” “proto že cele kráčel za Hospodinem Bohem Izraelským.” Jozue 14,13.14. Víra Kálefova byla nyní právě tak pevná, jako když před léty podával svědectví, jež bylo v rozporu s neblahými zprávami vyzvědačů. Uvěřil v zaslíbení Boží, uvěřil, že Bůh dá Kanaán svému lidu a v této víře Hospodina cele následoval. Podstoupil se svým lidem dlouhé putování po poušti, sdílel s viníky zklamání a útrapy. Přesto si nestěžoval, nýbrž naopak velebil milosrdenství Boží, které ho zachovalo na poušti při životě, když jeho bratři hynuli. Za všech nebezpečí, svízelí a trampot, které prožili při putování pouští, a za válečného tažení po vstupu do Kanaánu ochraňoval Hospodin jeho život a nyní, když mu bylo již přes osmdesát let, byl stále ještě v plné životní síle. Nepožadoval pro sebe zemi již dobytou, ale žádal místo, které zvědové pokládali nad jiné za naprosto nedobytné. S pomocí Boží hodlal vybojovat své dědictví s obry, jejichž síla zviklala víru Izraele. Kálefova žádost nepramenila z touhy po poctách nebo zbohatnutí. Statečný bojovník tím chtěl dát lidu příklad, kterým by uctil Boha a dodal odvah kmenům, aby si plně podmanily zemi, jež se jejich otcům zdála nedobytná. PP 379.4

Kálef obdržel dědictví, po němž srdcem dychtil čtyřicet let, a v důvěře, že Bůh mu pomůže, “vyhnal odtud tři syny Enakovy” Jozue 15,14. Když získal půdu pro sebe a svou rodinu, neustal ve své horlivosti. Neusadil se, aby užíval svého dědictví, nýbrž vyrazil k dalším výbojům pro blaho národa k slávě Boží. PP 380.1

Zbabělci a buřiči zahynuli na poušti, spravedliví zvědové však pojídali z hroznů Eškol. Každý dostal podle své víry. Nevěřící poznali, že jejich obavy se splnily. Nevěřili v zaslíbení Boží a prohlašovali, že Kanaánu nedobudou — a také jej nezískali. Ti však, kteří věřili v Boha a nedbali obtíží, jímž museli čelit, a spoléhali na sílu svého všemohoucího Panovníka, vstoupili do zaslíbené země. Byla to víra, skrze niž tito spravedliví “vybojovali království, … utekli ostrosti meče, zmocněni bývali v mdlobách, silni učiněni v boji, vojska zaháněli cizozemců”. Židům 11,33.34. “Toť jest to vítězství, kteréž přemáhá svět, víra naše.” 1. Janův 5,4. PP 380.2

Pak byla předložena jiná žádost, týkající se rozdělení země. Tato žádost vycházela ze zcela jiných pohnutek než žádost Kálefova. Přednesli ji synové Josefovi z kmene Efraim a polovina kmene Manasses. Tyto kmeny požadovaly dvojnásobný rozsah území a odůvodňovaly svou žádost větší početností svých příslušníků. Jako jejich podíl jim bylo přiděleno území nejbohatší z celé země, které zahrnovalo i úrodnou rovinu Sáron. Mnohý z významných měst v údolí však byla stále v moci Kananejských a oba kmeny se lekaly bojů a nebezpečí, s nimiž bude dobytí těchto území spojeno. Proto požadovaly, aby území, které mají dostat navíc, leželo v oblasti již dobyté. Kmen Efraim byl jedním z největších kmenů Izraele a pocházel z něho sám Jozue. Příslušníci tohoto kmene proto soudili, že mají nárok na zvláštní výsadu. “Proč jsi nám dal dědictví toliko los jeden a provazec jeden,” tázali se, “poněvadž jsme lid mnohý?” Jozue 17,14. Neoblomný vůdce však nepovolil žádnou výjimku z přísné spravedlnosti. PP 380.3

Odpověděl jim: “Poněvadž jsi lid tak mnohý, vejdi do lesa, a vyplaň sobě tam v zemi Ferezejské a Refaimské, jestližeť jest malá hora Efarim.” Jozue 17,15. PP 381.1

Jejich odpověď prozradila pravou příčinu jejich žádosti. Nedostávalo se jim víry a odvahy k vyhnání Kananejských. “Nám nepostačí ta hora,” pravili, “vozy železné mají všickni Kananejští, kteříž bydlejí v luzích těch.” Jozue 17,16. PP 381.2

Moc Boha Izraelského byla na straně jeho lidu, a kdyby Efraimští byli měli odvahu a víru Kálefovu, nebyl by jim mohl odolat žádný nepřítel. Jejich zjevné touze vyhnout se útrapám a nebezpečí však Jozue tvrdě čelil. “Lid mnohý a silný jsi,” pravil, “vyhladíš Kananejského, ačkoli má vozy železné a jest silný.” Jozue 17,17.18. Důvody, které sami uváděli, se tak obrátily proti nim. Jestliže jich je mnoho, jak sami tvrdili, pak mohou dosáhnout svého jako jejich bratří. S pomocí Boží se nemusejí obávat železných vozů. PP 381.3

Až do dělení země byla hlavním sídlem národa Galgala. Ta byla také místem, kde byl rozložen stánek úmluvy. Nyní však měl být stánek úmluvy přenesen na místo, které bylo zvoleno jako jeho trvalé sídlo. Tímto místem bylo Sílo, městečko ležící v dědictví Efraimově, blízko středu země a snadno dostupné všem kmenům. Tato část země byla již plně v moci Izraelských, takže věřící nebude nepřítel znepokojovat. “Shromáždilo se pak všecko množství synů Izraelských do Sílo, a tu postavili stánek úmluvy.” Jozue 18,1. Když byl stánek úmluvy přestěhován z Galgaly, následovaly jej kmeny a rozbily své stany v Sílo. Tam pak setrvaly, dokud se nerozešly do svých sídel. PP 381.4

Truhla smlouvy zůstala v Sílo tři sta let. Pro hříchy rodiny Elího padla pak do rukou Filištínských a Sílo bylo rozvaleno. Truhla smlouvy se už nevrátila do svatostánku v Sílo, služba ve svatostánku byla nakonec přeložena do chrámu v Jeruzalémě a Sílo pozbylo na významu. Jen zříceniny vyznačují dosud místo, kde kdysi stávalo. Osud tohoto města posloužil po dlouhých letech jako varování Jeruzalému: “Jděte aspoň na místo mé, kteréž bylo v Sílo,” pravil Hospodin skrze proroka Jeremiáše, “kdež jsem byl způsobil příbytek jménu svému z počátku, a vizte, co jsem učinil jemu pro nešlechetnost lidu svého izraelského. ….. Protož učiním domu tomuto, kteréž jsem dal vám a otcům vašim, jako jsem učinil Sílo.” Jeremjáš 7,12.14. PP 381.5

“Když pak přestali děliti se zemí,” a všem kmenům se dostalo jejich dědictví, přednesl Jozue svůj nárok. Jako Kálefovi dostalo se i jemu zvláštního zaslíbení dědictví; nežádal nyní o rozsáhlé území, nýbrž o jedno jediné město. “Dali jemu město, kteréhož žádal,.… i vystavěl město, a přebýval v něm.” Jozue 19,49.50. Město bylo nazváno Tamnatsára, “zbývající díl”, na trvalou památku na šlechetnost a nesobeckost dobyvatele, který vznesl svůj nárok, až když byl uspokojen ten nejmenší z jeho národa, místo aby si jako první přivlastnil dobytou kořist. PP 382.1

Šest z měst přidělených Levitům — tři na jedné straně Jordánu a tři na druhé — bylo určeno za útočiště pro ty, kdož zavraždil člověka. Určení takových města nařídil Mojžíš, “aby tam utekl ten, kterýž by někoho zabil z nedopatření. A budou vám ta města k útočišti před přítelem,” pravil, “aby neumřel ten, kdož zabil, dokudž by se nepostavil před shromážděním k soudu.” 4. Mojžíšova 35,11.12. Toto milosrdné opatření bylo nutné jako ochrana před osobní mstou, neboť podle starého obyčeje měl trest nad vrahem vykonat nejbližší příbuzný nebo dědic zavražděného. V případech, kdy vina byla naprosto zřejmá, nebylo nutné čekat na soudní projednání. Mstitel měl pronásledovat zločince všude a směl ho usmrtit, kdekoli ho dopadl. Hospodin nepokládal však za správné, aby tento obyčej byl v oné době zrušen, učinil však opatření, aby byla zajištěna bezpečnost těch, kteří někoho připravili o život neúmyslně. PP 382.2

Města, která sloužila za útočiště, byla vybrána tak, aby do nich bylo možno dospět z každého místa země za půl dne. Cesty, jež k nim vedly, měly být stále udržovány v dobrém stavu. Podél těchto cest měla být umístěn návěstí s velkým a zřetelným nápisem “útočiště”, aby se prchající nemusel ani na okamžik zdržovat. Tohoto opatření mohl použít každý — Hebrej, cizinec nebo usedlík. Nevinný nesměl být unáhleně usmrcen, viník však nesměl uniknout potrestání. Každý případ měl být řádně projednán příslušnými úřady a jen tehdy, bylo-li shledáno, že se nedopustil vraždy úmyslně, dostalo se uprchlíku v městě ochrany. Viník byl odevzdán mstiteli. Ti pak, kteříž měli nárok na ochranu, mohli ji požívat jen za podmínky, že v městě zůstanou. Jestliže by některý z nich překročil předepsané hranice a krevní mstitel ho dopadl, zaplatí svým životem za to, že nedbal opatření Hospodinova. Zemře-li však velekněz, mohou se všichni, kdož nabyli přístřeší v útočišti, rozhodnout k návratu do svých domovů. PP 382.3

Při soudním řízení za vraždu nesměl být obviněný odsouzen pouze na základě svědectví jednoho svědka, i když by okolnosti mluvily proti němu. Příkaz Hospodinův zněl: “Kdož by koli měl na smrt vydat někoho, podlé vyznání svědků sáhne na vražedlníka; ale jeden svědek nebude moci svědčiti proti někomu na smrt.” 4. Mojžíšova 35,30. Tyto předpisy dal Mojžíšovi pro Izrael Kristus a když pak dlel se svými učedníky na zemi a učil je, jak mají jednat s bloudícími, opakoval jim Veliký Učitel poučku, že svědectví jednoho svědka nestačí k osvobození nebo odsouzení. Názory a mínění jednoho člověka nestačí k rozhodnutí ve sporných otázkách. Ve všech takových případech musejí rozhodovat nejméně dva a společně nést odpovědnost, “aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo”. Matouš 18,16. PP 383.1

Když obviněný z vraždy je shledán vinným, nemůže ho zachránit žádné odškodnění nebo výkupné. “Kdo by koli vylil krev člověka, skrze člověka vylita bude krev jeho.” 1. Mojžíšova 9,6 “Nevezmete pak výplaty za člověka vražedlníka, kterýž, jsa nešlechetný, jest smrti hoden, než smrti ať umře.” 4. Mojžíšova 35,31. “Od oltáře mého odtrhneš jej, aby umřel.” (2. Mojžíšova 21,14) zněl příkaz Boží; “země očištěna býti může od krve, kteráž jest vylita na ní, jediné krví toho, kterýž vylil ji.” 4. Mojžíšova 35,33. Bezpečí národa a zachování jeho čistoty si žádaly, aby provinění vraždou bylo přísně trestáno. Lidský život, který může dát jen Bůh, musí být pokládán za svatý. PP 383.2

Města poskytující útočiště, která byla zřízena pro Izrael Boží, jsou symbolem útočiště, které poskytuje Kristus. Milosrdný Spasitel, který určil tato časná města skýtající útočiště, poskytuje přestupníkům zákona Božího prolitím své vlastní krve bezpečné útočiště, v němž mohou nalézt bezpečí před druhou smrtí. Žádná moc nemůže vyrvat z ruky Kristovy duše, které hledají u něho odpuštění. “Neníž již žádného potupení těm, kteříž jsou v Kristu Ježíši.” “Kdo jest ješto by potupil? Kristus jest, kterýž umřel, nýbrž i z mrtvých vstal, a kterýž i na pravici Boží jest, kterýž i oroduje za nás,” abychom “měli přepevné potěšení, my, kteríž jsme se utekli k obdržení předložené naděje” Římanům 8,1.34; Židům 6,18. PP 383.3

Kdo prchal do města určeného za útočiště, nesměl otálet. Musel neprodleně opustit rodinu a zaměstnání. Nesměl ztrácet čas loučením se svými milými. Jeho život byl v sázce a všechno musel obětovat jedinému cíli — dostat se do bezpečí. Nesměl myslit na únavu, nesměl dbát překážek. Uprchlík nesměl ani na okamžik polevit, dokud se nedostal za zdi města. PP 383.4

Hříšník je vydán věčné smrti, dokud nenajde útočiště v Kristu; a tak jaké otálení a zanedbání mohly uprchlíka oloupit o jeho jedinou naději na zachování života, tak váhání a lhostejnost mohou přivést duši do záhuby. Satan, velký nepřítel, sleduje každého přestupníka svatého zákona Božího a kdo necítí nebezpečí a opravdově nehledá záchranu ve věčném útočišti, padne škůdci za oběť a stane se jeho kořistí. Opustí-li uprchlík v kterékoli době město skýtající útočiště, propadl krevnímu mstiteli. To mělo lid vést k tomu, aby dbal ustanovení, jež věčná Moudrost vydala pro jeho bezpečí. A nestačí, aby hříšník jen věřil v Krista, že mu odpustí hříchy; hříšník musí vírou a poslušností v Kristu přebývat. “Nebo jestliže bychom dobrovolně hřešili po přijetí známosti pravdy, nezůstávalo by již oběti za hříchy, ale hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, kterýž žráti má protivníky.” Židům 10,26.27. PP 383.5

Dva z izraelských kmenů, Gád a Ruben, a polovina kmene Manasses dostaly svá dědictví, ještě než překročily Jordán. Těmto pastýřským kmenům skýtaly širé náhorní planiny a hojnost lesů v Galgala a Bázan rozsáhlé pastviny pro jejich stáda, jakých nikde v Kanaánu nebylo. Proto se tyto kmeny rozhodly, že se usadí zde. Zavázaly se, že dodají příslušný počet ozbrojenců, kteří budou provázet jejich bratry přes Jordán a účastní se s nimi bojů, dokud se také oni nezmocní svého dědictví. Tento závazek věrně splnily. Když deset kmenů vtrhlo do Kanaánu, “okolo čtyřidcíti tisíců oděných bojovníků, synové Rubenovi a synové Gádovi a polovice pokolení Manassesova, šlo před Hospodinem v boji na roviny Jericha”. Jozue 4,12.13. Po léta bojovali statečně po boku svých bratří. Pak přišla doba, kdy se měli vrátit do vlastní země. A jako se spolu se svými bratry účastnili bojů, tak se také spolu dělili o kořist. Vrátili se “s bohatstvím velikým…. a s dobytky velmi mnohými, s stříbrem a zlatem, s mědí a železem a rouchem velmi mnohým”, o což se měli rozdělit s těmi, kdož zůstali u rodin a stád. PP 384.1

Nyní měli přebývat daleko od svatostánku Hospodinova. Jejich odchod sledoval Jozue se znepokojením a úzkostí, neboť věděl, jak silně budou při svém osamělém kočovném životě pokoušení, aby propadli zvykům pohanských kmenů, sídlících u jejich hranic. PP 384.2

Zatím co Jozue a ostatní vůdcové měli úzkostné předtuchy, začaly přicházet podivné zprávy. Na břehu Jordánu, poblíž místa, kde Izraelští tak zázračně překročili řeku, vztyčily ony dva kmeny a polovina třetího kmene veliký oltář, podobný obětnímu oltáři v Sílo. Zákon Boží pod trestem smrti zakazoval zavádění jiných bohoslužeb, než se konaly ve svatostánku. Jestliže by měl tento oltář plnit takový účel, mohl by odvést lid od pravé víry, kdyby nebyl stržen. PP 384.3

Zástupci lidu se sešli v Sílo a ve svém rozhořčení rozčileně navrhovali, aby se proti přestupníkům vojensky zakročilo. Podle názorů nejrozvážnějších však bylo rozhodnuto, že nejprve bude vysláno poselství k oněm dvěma a půl kmene se žádostí, aby vysvětlili své počínání. Bylo vybráno deset knížat, po jednom z každého kmene. V jejich čele byl Fínes, který se vyznamenal horlivostí při potření modly Belfegor. PP 385.1

Dva a půl kmene se dopustily chyby, když bez vysvětlení spáchaly čin, který vyvolal tak vážné podezření. Vyslanci měli za to, že se jejich bratří provinili, a zahrnuli je ostrými výčitkami. Obvinili je, že se vzbouřili proti Hospodinu, a připomněli jim jakými ranami byl Izrael postižen za to, že se připojil k uctívání modly Belfegor. Fínes navrhl synům Gádovým a Rubenovým, že nejsou-li ochotni přebývat v této zemi bez obětního oltáře, mohou beze všeho dostat dědictví mezi svými bratry na druhé straně Jordánu. PP 385.2

Ve své odpovědi nařčení vysvětlili, že jejich oltář nebyl určen k obětování, ale má být pouhým svědectvím, že jsou též víry jako jejich bratří v Kanaánu, přestože je rozděluje řeka. Obávali se, že jejich děti by v budoucnu mohly zapomenout na svatostánek a mohly by se tím vyloučit z Izraele. Tento oltář, postavený podle vzoru oltáře Páně v Sílo, jim měl připomínat, že jeho stavitelé byli rovněž vyznavači živého Boha. PP 385.3

Vyslanci přijali toto vysvětlení s velkou radostí a hned se vrátili, aby své zprávy vyřídili těm, kdož je poslali. Pomyšlení na válku bylo zažehnáno a všechen národ se opět zaradoval a velebil Boha. PP 385.4

Synové Gádovi a Rubenovi pak vyryli nad svým oltářem nápis, jenž vyjadřoval účel, pro který byl oltář postaven: “Svědkem bude mezi námi, že Hospodin jest Bůh.” Jozue 22,34. Tím se snažili zabránit budoucímu nedorozumění a odstranit to, co by mohlo zavdat příčinu k pokušení. PP 385.5

Jak často vznikají vážné nesnáze z pouhého nedorozumění, a to i u těch, kteří jsou vedeni nejvznešenějšími pohnutkami! Jak vážné a někdy i osudné následky mohou mít, chybí-li vzájemné pochopení a snášenlivost! Příslušníci všech deseti kmenů si připamatovali, jak je v Achanově případě Bůh potrestal za to, že nebyli dostatečně bdělí a neodhalili hříchy, které se mezi nimi páchaly. Proto se nyní rozhodli, že budou jednat rázně a rozhodně. Ve snaze vyhnout se první chybě, dopustili se však druhé krajnosti. Místo aby se zdvořile dotázali a dopátrali se pravdy, zahrnuli své bratry výtkami a odsoudili je. Kdyby byli potomci Gádovi a Rubenovi opáčili týmž způsobem, bylo by došlo k boji. Je správné, aby se proti hříchu zakročilo se vší rozhodností, avšak na druhé straně je nutné vyhnout se ukvapenému odsouzení a bezdůvodnému podezírání. PP 385.6

Mnozí těžko snášejí, jestliže se jim v jejich chování cokoli vytýká, velmi přísně však jednají s těmi, o nichž se domnívají, že jednají nesprávně. Výtky a výčitky ještě nikoho nenapravily, ba právě naopak; mnohé odvádějí dále od správné cesty a zatvrzují jejich srdce. Laskavost a přátelství, shovívavé jednání může bloudící zachránit a zabránit spoustě hříchů. PP 386.1

Moudrost, kterou osvědčili potomci Rubenovi a jejich druhové, stojí za to, abychom se jí řídili. Čestně se snažili podpořit věc pravého náboženství, sklidili však nepochopení a dostalo se jim za to příkrého odsouzení. Vlídně a trpělivě vyslechli obvinění svých bratří, dříve než se začali hájit. Pak vysvětlili své pohnutky a prokázali svou nevinu. Tím způsobem se jim podařilo přátelsky urovnat rozpor, který hrozil vážnými následky. PP 386.2

Ti, kdož jsou v právu, mohou zachovat klid a rozvahu, i když jsou falešně obviňováni. Bůh ví o všem, co lidé nesprávně chápou, a co si nesprávně vykládají, a proto můžeme svou věc klidně svěřit do rukou Božích. Bůh zajisté obhájí věc těch, kdož v něho věří, právě tak jako vyšetřil víru Achanovu. Ti, kdož jsou prodchnutí duchem Kristovým, osvojí si takovou lásku, jež všechno chápe a je shovívavá a trpělivá. PP 386.3

Je vůlí Boží, aby mezi jeho lidem vládla svornost a bratrská láska. Kristus se modlil před svým ukřižováním, ale jeho učedníci zůstali jednotni, jako on je jedno s Otcem, aby svět uvěřil, že ho poslal Bůh. Tato dojemná, podivuhodná modlitba se týká všech dob a postihuje i naše dny; její slova znění: “Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne.” Jan 17,20. Naši stálou snahou musí být dosažení takového stavu jednoty, aniž přitom obětujeme jedinou zásadu víry. Takový stav jednoty je důkazem, že jsme učedníky Kristovými. Ježíš řekl: “Po tomť poznají všickni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.” Jan 13,35. Apoštol Petr nabádá obec: “Všickni buďte jednomyslní, jedni druhých bíd čitelní, bratrstva milovníci, milosrdní, dobrotiví. Neodplacujíce zlého za zlé, ani zlořečenství za zlořečenství, ale raději dobrořečíce, vědouce, že jste k tomu povoláni, abyste požehnání dědičně obdrželi.” 1. Petrův 3,8.9. PP 386.4